Rozhovor s Terezou Bambuškovou vedla Petra Johana Poncarová
Britské duchařské povídce se nejlépe dařilo ve viktoriánské době. Čím se viktoriánští duchové liší od svých předchůdců z osmnáctého století? A co mají naopak společného čtenáři a hrdinové povídek z tohoto období? Autorka koncepce našeho strašidelného čísla Petra Johana Poncarová a anglistka Tereza Bambušková debatovaly o specifikách viktoriánské duchařské povídky jako žánru, o jejích známých i méně známých autorech a také o jejím akademickém výzkumu.
Petra Johana Poncarová: Čím se vyznačuje viktoriánská duchařská povídka jako žánr?
Tereza Bambušková: Z klíčových charakteristik viktoriánské duchařské povídky bych zmínila zaměření na subjektivitu pozorovatele, proto jsou velmi často vyprávěny v první osobě. S tím souvisí také povaha přízraků, jež se v nich vyskytují – jejich existence je předmětem diskuse a jejich úmysly či význam jsou často ponechány na interpretaci samotných postav.
Dalším rysem je jistá komornost, která má daleko do často bombastických gotických kulis. Příběhy nebývají zasazeny do exotických lokací; protagonisté nejčastěji bývají příslušníky vyšší střední třídy, například právníci, lékaři či obchodníci. Velké množství duchařských povídek bylo prezentováno jako pravdivá vyprávění: buď přímo autorovo, nebo přetlumočené či redigované z důvěryhodného zdroje.
Nakonec bych zmínila, že v ději je často významnější váhání mezi různými vysvětleními pro pozorované jevy než provedení konkrétního úkonu, který by nadpřirozeným projevům zamezil. Situace často zůstane nevyřešena, nebo není jisté, co ji vlastně vyřešilo. I na konci příběhu tak mnohdy máme k dispozici hned několik možných vysvětlení pro to, čeho byl vypravěč svědkem.
PJP: Liší se nějak od předchozí a pozdější obdobné tvorby?
TB: Počátek duchařské povídky jako žánru se v Británii nejčastěji datuje k textu Příběh o zjevení ducha paní Vealové. Původně byl publikován anonymně, ale později se ukázalo, že autorem je Daniel Defoe. Další duchařské příběhy z 18. století pak mají obdobnou strukturu jako tato povídka. Asi nejmarkantnější rozdíl vůči 19. století je charakter přízraku a dynamika mezi ním a postavami, jimž se zjevuje. Duchové v povídkách z 18. století jsou prakticky nerozlišitelní od opravdových lidí – konverzují s osobou, které se zjevují, pamatují si vše z předchozího života a většinou se objevují za nějakým účelem, který svému svědkovi objasní, popřípadě se jejich interakce s danou osobou nijak neliší od toho, jak by probíhala normálně, a dotyčný až později zjistí, že v době rozhovoru byl daný člověk již po smrti. Duchové 19. století jsou mnohem méně aktivní, často se zjevují buď pouze jako němá podoba, nebo naopak jako zvuk bez viditelného původce. Iniciativa je mnohem více na straně pozorovatelů, kteří musí interpretovat to, co se jejich smyslům bez dalšího vysvětlení nabízí. Často nejprve dlouho váhají, zda se opravdu jedná o návštěvu ze záhrobí, nebo pouze o jakousi iluzi či produkt choré představivosti, a poté si musí domýšlet, co by mohlo být důvodem a motivací daného zjevení. Rozdíl tedy spočívá hlavně v tom, že oproti předchozímu století ve viktoriánské duchařské povídce vystupují duchové pasivnější a pozornost je upřena na ty, kdo je pozorují, zkoumají a připisují jim určitý význam.
Co se týče modernějších duchařských povídek, literární vědci se shodují na tom, že žánr viktoriánské duchařské povídky, který už na konci 19. století pomalu ztrácel na popularitě, definitivně zanikl s příchodem první světové války, jež přinesla zásadní zlom i v literárních tématech a žánrech. Duchařské povídky, které vznikly po tomto předělu, jsou buď nostalgickými imitacemi, nebo se zabývají zcela odlišnými tématy.
PJP: Kdo jsou nejvýznamnější autoři spojení s tímto žánrem?
TB: Na tuto otázku se dá odpovědět dvěma způsoby. Velmi často se vyzdvihuje fakt, že duchařské povídky psali uznávaní a slavní autoři jako Charles Dickens, Elizabeth Gaskell, Arthur Conan Doyle nebo Henry James. Tito autoři jsou nepochybně významní a jejich duchařské povídky jsou dobře napsané, ale v jejich tvorbě představují spíše okrajový zájem. V některých případech, konkrétně to platí například pro Dickense, se také zasloužili o popularitu duchařských povídek coby editoři časopisů.
Z autorů, kteří se proslavili především duchařskými povídkami, je určitě potřeba zmínit Josepha Sheridana Le Fanu a M. R. Jamese, oba byli ve své době uznávanými mistry žánru. Dále bych z nepřeberného množství autorů vyzdvihla například Amelii B. Edwards, Mary Elizabeth Braddon, George Manvillea Fenna, Charlotte Riddell, W. W. Jacobse nebo Margaret Oliphant jakožto autory, jejichž tvorba reprezentuje různé polohy tradiční duchařské povídky.
PJP: Zejména v 19. století a na počátku 20. století byly duchařské povídky v Británii a ve Spojených státech nesmírně populární. Proč tomu tak podle vás bylo?
TB: To je zajímavá otázka, zvlášť s ohledem na to, že oproti jiným žánrům nebývá jejich děj ani příliš bombastický či exotický, ani krvavý a děsivý v hororovém slova smyslu, což bývá záruka popularity. Řekla bych, že čtenáře na nich možná zajímala právě ta komornost, pocit, že „něco podobného by se mohlo stát v Anglii, možná právě mně“. Hrdinové a hrdinky těchto povídek mají téměř vždy povolání a společenské postavení, které bylo čtenářům blízké.
PJP: Jaké postavení náleží duchařské povídce mezi ostatními populárními žánry 19. století?
TB: Duchařské povídky byly díky Dickensovi v 19. století neoddělitelně spojeny s vánoční dobou – mnohé z nich jsou do tohoto období přímo zasazeny a v prosinci často vycházela speciální duchařská čísla různých periodik. Obecně duchařské povídky tvořily pevnou část repertoáru populárních časopisů, jež se soustřeďovaly na fikci, společně s melodramatickými romancemi, exotickými a dobrodružnými příběhy, detektivními povídkami, příběhy ze života různých společenských skupin, romány na pokračování a tak dále. O jejich popularitě svědčí v pozdějších letech i rostoucí množství parodií, které spoléhaly na to, že čtenář si je dobře vědom zavedených žánrových klišé. Zajímavé je i to, že souběžně s publikováním duchařských příběhů se tehdejší společnost vážně zabývala otázkou existence a povahy duchů a vycházelo mnoho článků, vědeckých a pseudovědeckých textů a kompilací údajně skutečných svědectví, která měla jednou pro vždy poskytnout vysvětlení pro tyto úkazy. Duchařské povídky k těmto textům často odkazují a možná i tato skutečnost přispěla k jejich popularitě.
PJP: Povídky z viktoriánské doby stále vycházejí v nových výborech a dále se překládají. V čem myslíte, že spočívá jejich přitažlivost pro současné čtenáře?
TB: Řekla bych, že literatura 19. století má pro čtenáře všeobecně velké kouzlo – je to éra, která je na jednu stranu už poměrně blízká moderní době, ale patří k ní již zastaralé technologie, konvence a kulturní prvky, které dnešním čtenářům připadají zajímavé a romantické. Lidé pořád se zájmem čtou Dickense, Jane Austen a další autory 19. století, krom toho existuje například celý fenomén steampunku, založený právě na atraktivitě viktoriánské kultury. Druhý faktor je samozřejmě ten, že strašidelné historky, horory a duchařina jsou zkrátka nehynoucí, což je vidět i v populární kultuře naší doby.
PJP: Co vás přivedlo k odbornému zájmu o britské duchařské povídky?
TB: Už od bakalářského studia jsem měla zájem o gotický román a různé podoby gotiky. Když jsem přemýšlela nad magisterským projektem, napadlo mě, že by bylo zajímavé zjistit, co se s gotikou dělo dál – kam ta tradice pokračovala. V rámci pátrání jsem narazila na žánr viktoriánské duchařské povídky. Ta se navzdory podobné tématice od gotické tvorby výrazně liší, na čemž jsem založila svou magisterskou práci, a postupně mě to přivedlo k doktorskému projektu, kde se zabývám právě tím, co je pro tento žánr typické.
PJP: Jak byste popsala tuto oblast bádání – je podle vás již podrobně zmapovaná, nebo dosud ne? Která témata se v současnosti nejvíce zkoumají a které metody a přístupy k britským duchařským povídkám se uplatňují?
TB: V posledních letech se zvedl poměrně velký zájem o tuto oblast bádání a ve větším množství začaly vycházet podnětné články a monografie, zatímco před rokem 2000 se těchto zdrojů objevilo poměrně málo. Nejčastější přístup je založit práci na určitém tématu nebo typu autorů a omezit se na povídky, které danou problematiku ilustrují. Existuje řada monografií a článků soustředěných na duchařské povídky napsané ženskými autorkami, které je analyzují z hlediska dobového postavení žen, a také rozbory duchařské povídky z ekonomické perspektivy, z hlediska imperialismu, vědy, náboženství a podobně. Tyto přístupy spojuje to, že nezkoumají formu povídek jako takových a spíše v nich hledají vyjádření o určitých tématech. Nicméně se mi zdá, že v poslední době se začíná projevovat zájem o žánr duchařské povídky jako takový a povídky se nezkoumají pouze jako kamufláž pro společenskou kritiku.
PJP: Ze kterého hlediska k nim ve své práci přistupujete vy?
TB: Snažím se viktoriánské duchařské povídky analyzovat jako žánr a poněkud jasněji vymezit, co je a co není opravdu viktoriánská duchařská povídka. Momentálně se pod tuto nálepku schová mnoho povídek, které podle mě patří do jiných tradic, jako například nadpřirozené a pohádkové příběhy, fantasy, legendy, hororové nebo groteskní povídky, detektivní příběhy či science fiction. Myslím, že pokud se podaří viktoriánskou duchařskou povídku úžeji definovat, bude možné o ní diskutovat jako o literárním žánru a analyzovat jednotlivé vypravěčské strategie, což je cílem mojí disertace. Moje definice je prototypická, ne kategorická, takže popisuji určité typické prvky, ale ne každá duchařská povídka musí nutně zaškrtnout všechna okénka.
PJP: Které povídky patří k vašim nejoblíbenějším?
TB: Mám moc ráda dvě povídky od Josepha Sheridana Le Fanu – Zelený čaj a An Account of Some Strange Disturbances in Aungier Street (Svědectví o podivných událostech v ulici Aungier). V prvním příběhu doktor Hesselius, duchařská verze Sherlocka Holmese, vyšetřuje podivné zjevení, které trýzní jeho pacienta reverenda Jenningse. Na rozdíl od Holmese ale jednotlivé střípky nevyústí v jasné vysvětlení a na konci povídky se nabízí několik možných verzí dané události. Ve druhém příběhu se dva bratranci, jeden skeptický a jeden pověrčivý, společně nastěhují do domu s pohnutou a strašlivou historií a každý z nich tam projde zásadně rozdílnou zkušeností. Obě povídky výstižně ilustrují viktoriánskou duchařskou povídku jakožto žánr, zejména její nejednoznačnost, kdy konečné rozhodnutí o povaze popisovaných jevů je ponecháno na čtenáři.
PJP: Doporučila byste čtenářům některého méně známého nebo přímo zapomenutého autora či autorku?
TB: Těch jmen je spousta a řada výborných povídek vyšla pouze anonymně. Každopádně bych doporučila skotskou autorku Margaret Oliphant. Její povídky jako například Otevřené dveře a Okno zručně budují napětí pramenící z přítomnosti něčeho potenciálně nadpřirozeného, co zasahuje do známého a pohodlného prostředí, ve kterém postavy žijí. Zejména se soustředí na snahu postav daný fenomén prozkoumat, vysvětlit a definovat, pohrává si s různými možnými vysvětleními, a nakonec nechává čtenáře, ať si se všemi protichůdnými střípky informací poradí po svém.
Z humornějších autorů bych uvedla Granta Allena, který psal duchařské povídky pod různými pseudonymy nebo i anonymně a velmi zdařile parodoval tehdy již zaběhané žánrové konvence. Napsal například příběh Our Scientific Observations on a Ghost (Jak jsme vědecky zkoumali ducha), v němž si střílí právě z vědecké metody založené na pozorování a experimentech – dva vědátoři se v povídce setkají s přízrakem, který se je marně snaží přesvědčit o své existenci, ačkoli stojí před nimi a mluví na ně.
Tereza Bambušková
Tereza Bambušková (* 1992) je studentkou doktorandského studia na Ústavu anglofonních literatur a kultur FF UK. Její disertace se zabývá žánrem viktoriánských duchařských povídek, zejména se snaží definovat klíčové prvky a vypravěčské strategie, které je odlišují od jiných populárních žánrů v 19. století a od duchařských povídek publikovaných ve stoletích předchozích a následujících. Na toto téma publikovala několik článků v odborných zahraničních periodicích.
Petra Johana Poncarová
Petra Johana Poncarová (* 1988) působí na Ústavu anglofonních literatur a kultur FF UK. Zabývá se moderní skotskou literaturou, zejména ve skotské gaelštině, a také britskou literaturou 20. století. K jejím publikacím patří průvodce The Gaelic Poetry of Derick Thomson pro skotské střední školy, vydala řadu článků v zahraničních odborných časopisech a kolektivních monografiích. Do češtiny přeložila například romány Konec podzimu (Tormod Caimbeul), Vetešník (Jess Kidd) a Opskurno (Andrew Caldecott), novelu Vrby (Algernon Blackwood), eseje Penelope Lively Život v zahradě a Neila Gaimana Postřehy z poslední řady či populárně-naučnou publikaci Il Boemo: průvodce po životě a díle Josefa Myslivečka (Daniel E. Freeman). Letos vyšla v jejím překladu antologie Královny hrůzy: Duchařské a hororové povídky britských a amerických spisovatelek.