Michaela Otterová
Leky, Mariana. Co je odtud vidět.
Z německého originálu Was man von hier aus sehen kann (2017) přeložila Marta Eich.
1. vydání. Praha: Prostor, 2021. 312 stran.
Na loňském ročníku Světa knihy byl pod názvem Co je odtud vidět uveden český překlad románu německé autorky Mariany Leky. Bohužel se mu nedostalo zaslouženého přivítání: prezentace se sice zúčastnila překladatelka Marta Eich, ale samotná autorka byla přítomna jen přes videokonferenci, což nebylo ideální, protože na horní galerii neustále doléhal ruch z přízemí. Navíc nikoho z nakladatelství nenapadlo přinést pár exemplářů k okamžitému prodeji – zřejmě podle zásady, že dobré zboží se prodá samo. Zájemci byli odkázáni na stánek kdesi ve druhé, vyhořelé části výstaviště. A pokud chtěl člověk zhlédnout záznam z přenosu na festivalovém webu, byl zklamán. Zato narazil na řadu příspěvků o kvalitativně horších, nicméně lépe zobchodovaných titulech. Přitom nejde říct, že by tato kniha neměla marketingový potenciál: v době vydání (2017) se u Spiegelu držela 65 týdnů na žebříčku beststellerů, získala mimo jiné cenu Nejoblíbenější kniha německých nezávislých knihkupců, byla přeložena do více než dvaceti jazyků a nedávno i zfilmována.
Venkovské prostředí, paranormální jevy, absurdní situace, desítky let zamlčované pravdy a 700 rozepsaných vyznání lásky – ne náhodou si Leky vysloužila přirovnání ke Gabrielu Garcíovi Márquezovi. Její příběh se ovšem neodehrává v exotických kulisách à la Macondo: je zasazen do vesničky kdesi ve Westerwaldu, nevysokém pohoří mezi Kolínem a Frankfurtem. Tamní krajina je načrtnuta velmi skutečně a na našince působí přímo důvěrně: lesy, hájovna, pole, pastviny, kopec, posed, nádraží. Autorka si nevymýšlí zbůhdarma, tuší, že její příběh bude tím působivější, čím bude jeho základ uvěřitelnější. Vyprávění je také pevně ukotveno v čase: začíná v roce 1983, kdy je vypravěčce Luise deset let. Luisa však není hned od začátku středobodem příběhu – tím je její babička Selma, nevzdělaná, svérázná, ale laskavá žena, nadaná chmurnou schopností předvídat smrt. Když se jí zdá o okapi, někdo z usedlíků další den zemře. Právě v jedné takové chvíli začíná i děj knihy. Čtenář se seznamuje s panoptikem vedlejších postav: starým optikem, pověrčivou Elsbeth, věčně nakvašenou Marlies, opilcem Palmem, bláznivým Friedhelmem, sedlákem Häubelem, maloobchodníkem, Luisiným kamarádem Martinem, její matkou a otcem. Všichni se na předzvěst snaží nějak zareagovat, ale pohromu ani tentokrát neodvrátí.
Motiv „ohlašování smrti“ je sice významný, ale nikoli ultimátní důvod celého vyprávění. Také všechny další úkazy a synchronicity pouze umocňují čtenářský dojem z výrazných postav. Tvoří-li Selma spolu s optikem pilíř vesnické komunity, pak jsou příslušníci střední generace naopak vykresleni jako nedospělí zmítači. Selmin syn a Luisin otec hledá útěchu v psychoanalýze a cestování, zatímco její matka udržuje vztah s cukrářem a marně řeší, co dál. Luisu (ani Martina) tak nevychovávají rodiče, ale příslušníci starší generace, kteří jim mohou nabídnout svůj čas a lásku. Učí je zavazovat si tkaničky, plavat, číst a předávají jim své (často nepoužitelné) životní zkušenosti. Luise to ale nevadí a bere tenhle omezený okruh jako velkou rodinu. I když musí na návštěvě u Marlies jíst nechutnou kaši a prateta Elsbeth ji straší všelijakými pověrami. Výstřední babička Selma je pro ni větší autoritou než otec, který by nejraději každého poslal do světa na zkušenou a nedokáže pochopit, že si vesničané vystačí s tím, co mají: s telenovelou, občasnými klípky a zajetou rutinou. Že chtějí zůstat, kde jsou.
Píše tedy autorka v reakci na soudobé literární proudy nějakou moderní variantu Heimatromanu? Nebo literární manifest proti globalizaci? Nikoli. Leky si s gustem utahuje ze současného člověka, zmítaného všemožnými krizemi, avšak nesleduje tím žádný ideologický cíl a nezajímá ji nic jiného než vyprávění. Její hrdinové mají daleko k bojovníkům za tradiční hodnoty, jako morální vzory také neobstojí a vyrovnaní nejsou ani zdaleka: drží v sobě tíživá tajemství, za krkem jim sedí bubák nebo je mučí vnitřní hlasy. Od moderních rozervanců se liší vlastně jen tím, že zůstávají. Protože kam by chodili?
Do tohoto stabilního světa autorka uvádí různé vnější hybatele: každý cizorodý prvek totiž vyvolá ve stojatých westerwaldských vodách hotové vlnobití ‒ ať už je to psychoanalytik, obrovský pes Aljaška, nebo krásný buddhista Frederik. Ve druhé části knihy konfrontuje pětadvacetiletá Luisa svou velkou „rodinu“ s vlastními citovými zmatky a komunita stárnoucích vesničanů se jí až dojemně snaží radit. Jako by štěstí jedné mladé ženy mohlo napravit všechna po léta usazovaná trápení. Jenže ani ona není prvním, ničím nezatíženým člověkem. Má svoje „blokády“, musí bojovat se svými strachy (ne nepodobnými těm jejich) a naráží na stejné limity v komunikaci jako oni. Ani jejich láska ji neušetří zklamání. V jednu chvíli to vypadá, že půjde ve stopách svých rodičů a život si nějak provizorně uspořádá, aby se v něm další desetiletí plácala. Závěrečná část má proto zpočátku podobu jakési vesnické kroniky, kdy Luisa bez vnitřního zaujetí popisuje řadu drobných událostí, ke kterým došlo v následujících osmi letech. Teprve v momentě, kdy začne Selma „odcházet“, se charakter textu zcela promění: každý okamžik je drsně přítomný, každá další fáze jejího umírání více zraňující. Její smrt způsobí v komunitě úplný rozvrat. Jenže místo aby zde Leky zabrnkala na obligátní sentimentální strunu, nečekaně vytáhne strhující, surreálnou scénu před domem zapšklé Marlies. Kdyby pro nic jiného, tak jen kvůli kapitole Opak je pravdou stojí za to si knihu přečíst.
Kritici mohou namítat, že Leky má své postavy až příliš ráda a že je to celé jedna velká selanka. Což je pravda: po napravení opilce Palma v knize skutečně nezbude žádná negativní postava a dojem z četby je místy až nechutně hřejivý. Jenže proč by se měla literární veřejnost neustále utápět v negaci? Ať si trochu vydechne, než vyjde nový Houellebecq. Beztak je román prostoupen bolestí – jednak z nefunkčních či nejistých vztahů, jednak z náhlého i postupného umírání. S lehkostí a jiskřící fantazií tak autorka paradoxně zachycuje hluboký smutek a osamění, čímž na legendárního Kolumbijce přímo navazuje. V kontextu německé literatury každopádně působí jako zjevení.