Claudiu Komartin
Rozhovor s Claudiem Komartinem vedla a z rumunštiny přeložila Jiřina Vyorálková
V rozhovoru, který vedla a přeložila rumunistka Jiřina Vyorálková, se podíváme blíže na současný stav rumunské i moldavské poezie, podporu začínajících básníků a dojde i na všemi oblíbenou otázku angažované literatury.
Jiřina Vyorálková: Ty jsi začal psát a publikovat celkem mladý. Jak se z kluka z bukurešťského sídliště stane básník a kdo ho provází po cestě?
Claudiu Komartin: Nebyl jsem to, čemu se obecně říká předčasně vyspělý, žádný génius, který v pubertě působí, že je starší než vlastní dědeček, ale je pravda, že jsem shodou šťastných okolností začal publikovat dost brzy – časopisecký debut v osmnácti letech a ten knižní dříve, než jsem dovršil dvacet. To, že jsem byl relativně na periferii, tedy že jsem byl, jak říkáš, kluk ze sídliště skoro na okraji Bukurešti, a nikoliv z intelektuálské rodiny, by mohlo na první pohled znamenat, že můj vývoj tímto směrem bude spíše méně pravděpodobný. Jenže pravda je taková, že právě prostředí, v němž jsem vyrůstal a jemuž jsem musel klást odpor, mi velmi pomohlo v mé pozdější dráze. Ti, kdo dokončili školu u nás ve čtvrti, kterou jsem já absolvoval v roce 1999, před sebou běžně neměli žádné mimořádné životní vyhlídky – rozhodně ne kariéru intelektuála nebo umělce –, ale já jsem byl zároveň tvrdohlavý a obdařený velkým odhodláním psát a snažit se překonávat jakékoliv lživé usměrňování a jakoukoliv překážku plynoucí z mých skromných sociálních podmínek. Od takových sedmnácti let už bylo jasné, že mě doopravdy nezajímá nic jiného. A rozhodující vliv na mě měl fakt, že jsem se na gymnáziu setkal s dvěma výjimečnými profesory, Octavianem Sovianym a Mihaelou Cosma, kteří mi poskytli velmi mnoho uměleckých, kulturních a intelektuálních vědomostí, jež jsem potřeboval a hladově je vyhledával. Možná jsem k tomu měl nadání, které se u mě projevilo dříve než u jiných, v domě, kde jsem vyrůstal, nechyběla knihovna a potřebného vedení se mi dostalo ze strany velice nadaných intelektuálů a kantorů Sovianyho a Mihaely Cosma.
JV: Ptala jsem se tě na to vedení i proto, že mi připadá, že v rumunské poezii existuje dost výrazná kontinuita básnických generací – jsou tu básnické kroužky, mentoři… A mě by zajímalo, kdo pro tebe byl – respektive stále je – důležitý z těch předchozích generací.
CK: Rumunská literatura, která je se svou třísetletou historií navíc mladou literaturou, nikdy neměla nouzi o přeryvy – ten poslední přišel po druhé světové válce, kdy se, pod sovětskou nadvládou, a i ještě nějaký čas po odchodu Rusů, ztratilo téměř patnáct let, neboť ze socrealistické literatury napsané v oné době není třeba zachovat nic; jde pouze o ostudné propagandistické výplody. Ti, kdo to v šedesátých letech změnili – neoddiskutovatelným vůdcem tohoto hnutí v poezii byl Nichita Stănescu –, razili literaturu napojenou na hodnoty modernismu, nikoliv na normativy socialistického realismu. To v té době sehrálo velkou roli, ale skutečnou revoluci způsobila až druhá vlna této generace: tou se, alespoň pokud jde o poezii, vešlo do nového věku, který ještě více navázal na meziválečnou avantgardu a obnovil umělecké mosty, jež byly zatajovány nejdříve ultrapravicovými režimy mezi lety 1938 a 1944 a pak komunisty. Na konci šedesátých let publikovalo své první knihy několik básníků, kteří podle mě dodnes zůstávají prvořadými orientačními body: Mircea Ivănescu – zároveň největší překladatel americké poezie –, Virgil Mazilescu – který zemřel v pouhých 42 letech pozvolnou sebevraždou, avšak předtím ze sebe ještě stačil vydat několik z těch nejkrásnějších a nejprůzračnějších sbírek poezie posledního půlstoletí – a Angela Marinescu – jež je dnes ve svých osmdesáti letech vzorem i pro ty nejmladší, kdo se pouští do psaní poezie. Z následující generace pro mě byla velmi důležitá Mariana Marin, básnířka srovnatelná s Ingeborg Bachmann, Aldou Merini nebo Alejandrou Pizarnik a zároveň emblematická postava generace osmdesátých let. Zároveň mě ovlivnila a stále se mi líbí poezie napsaná jejími souputníky Ionem Mureșanem a Alexandrem Mușinou, abych jmenoval jen některé z vrcholů období po roce 1980.
JV: Ty teď pro změnu podporuješ dnešní začínající básníky: řada z nich debutuje v tvém nakladatelství Casa de editură Max Blecher, zveš je na autorská čtení čtenářského klubu Institulul Blecher. Vidíš nějaké rozdíly mezi tvojí generací, začínající po roce 2000, a tou, která přichází teď?
CK: Ano, dělám to už deset let prostřednictvím tří svých projektů: čtenářského klubu, časopisu Poesis internațional a nakladatelství Max Blecher, takže jsem myslím měl dost privilegovanou pozici, abych mohl sledovat, co se děje, a abych si o tomto fenoménu utvořil nějaký obrázek. Mimochodem jsem o tom napsal už v prosinci 2016, a byl jsem tak jedním z prvních, kdo nabídl celkový pohled a vyvodil určité provizorní závěry, pokud jde o směřování vývoje, o změny tóniny a přízvuku, o nové společenské a technologické okolnosti a to, jak i ony ovlivňují tvorbu. Robotické gesto, promlouvání jakoby z nitra ochranných sluchátek, zoufalá komunikace, blazeovanost a nedůvěra v možnosti poetických prostředků zaujímají v posledních letech čím dál tím větší prostor. Cynismus, chladná, transgresivní objektivita, popírání stylistických figur i jakékoliv podoby poetizace, jakéhokoliv záměru – i pouhého tušení – lyrizace nebo sentimentalismu. Ale ačkoliv by se z těchto vlastností, které jsem narychlo načrtl, mohlo zdát, že mluvím o neoavantgardě, není tomu tak: mladá generace mi připadá spíše klasicistní, jejich strukturální podstata je „klasická“, přizpůsobující se novým technologickým skutečnostem, a to minimalistickým a „posthumánním“ způsobem. Je velice zajímavé, co se odehrává, ačkoliv v této chvíli se nedá říct, že bych bez výhrad sázel na více než dva tři autory či autorky, které jsem publikoval a kteří v posledním desetiletí dosáhli určité reputace. Zbytek je stále ještě těkavý a často ve mně zanechává pocit sterilnosti; zatím mě dokážou přesvědčit jenom na malých plochách. Uvidíme.
JV: Co pro tebe znamená současná rumunská poezie, je patrné i z knihy Poslední pionieri Východu: antológia súčasnej rumunskej poézie, kterou jsi sestavil a jež nedávno vyšla na Slovensku v překladu Evy Kenderessy. Takže jak vypadá současná rumunská poezie z perspektivy Claudia Komartina?
CK: To jsem vysvětlil v doslovu k antologii, tedy aspoň natolik, nakolik se na pouhých pár stránkách dá shrnout celková kritická vize – za předpokladu, že nějakou mám. Dnešní rumunská poezie je živá, je rozmanitá a z lepších časů, kdy poezie nebyla popelkou literatury, si uchovává určitou vášeň pro mezní záležitosti, touhu po svobodě, jakou může skutečně umožnit pouze tento druh probádávání sebe sama i světa prostřednictvím jazyka. Věřím tomu, že neprožíváme poslední dny rumunsky psané poezie a že si najde své hlasy, srdce a vlajkonoše, dokud se bude mluvit jejím jazykem.
JV: A je něco, co ji dělí od současné moldavské poezie? Ptám se, protože vím, že publikuješ také moldavské autory a vice versa, pro nakladatelství Cartier z Kišiněva připravuješ antologie rumunských básníků. Anebo, ještě lépe, co tyto dvě poezie kromě jazyka spojuje?
CK: Tradičně na literaturu psanou v Moldavské republice starší generace kritiků pohlížely s despektem. Až na jednu či dvě výjimky spíše politického než striktně literárního charakteru byli v Rumunsku spisovatelé z bývalé sovětské republiky až donedávna velmi málo známí, neboť kontakty mezi těmito dvěma prostory, kde se mluví rumunsky, byly až do roku 1991 vzácné. Během následujících tří desetiletí se to opravdu výrazně změnilo a Moldavané vnesli do rumunské literatury svěží závan, příliv vitality a přirozenosti, která se do ní příkladně integrovala. Byl znovu objeven výjimečný básník Eugen Cioclea a prosadili se autoři, kteří se stali velice důležitými součástmi současné rumunské literatury, především Dumitru Crudu, spisovatel dnes vysoce ceněný v obou zemích. Pokud v těchto desetiletích přicházely do Rumunska dominantní vzory z anglosaské kultury, Moldavané do toho vnesli výbornou znalost kultury ruské, často s jakousi syrovou silou a novostí napájenou dlouhodobým promícháváním rumunské a ruské kultury v caristickém, sovětském a poté postsovětském Moldavsku. Ještě před čtvrt stoletím byla témata pojednávaná Moldavany typická pro země, které vyšly ze sféry vlivu Moskvy, zatímco Rumunsko se snažilo soustředit na nevyřešené problémy pocházející z nešťastné ceaușescovské éry. Postupem času se ale vzdálenost mezi oběma zeměmi a literaturami znatelně zmenšila.
JV: „Nevyřešené problémy pocházející z nešťastné ceaușescovské éry“ jsou i tím, co se stále opakuje v tvé nejnovější sbírce Autoportret în flama de sudură [1]. Ačkoliv v ní vycházíš ze dvou dosti intimních okamžiků svého života, smrti otce a narození syna, překvapilo mě, jak se neustále vracíš – velmi kriticky a sžíravě – k celé rumunské společnosti.
CK: Je pravda, že ve sbírkách básní, které jsem napsal po dovršení třiceti let, a možná hlavně v té nejnovější, existuje tento rozměr – občanský, bojovný. Nechci ale říct angažovaný – a to nejenom proto, že to slovo bylo kompromitováno v éře komunistických režimů, jež z našich zemí po čtyřicet let odčerpávaly spravedlnost a pravdu, ale také z toho důvodu, že já nepíšu politickou poezii, nýbrž básnické texty vyjadřující zoufalství a znechucení tváří v tvář pokroucené realitě, světu postavenému na hlavu. Mám na paměti to, co vyjádřil kritik Pierre Mertens v jednom eseji o Marguerite Duras: Nepiš jinak než probouzeje se ze sna, abys obnovil bdělost jazyka. A to je v určitém smyslu to, o co se – ač rozhodně ne programově – snažím i já, v básních nacházejících se ve zřetelném kontrastu proti těm ostatním, životopisným, osobním, pojednávajícím o úzkosti a ztrátě. Myslím si ale, že tyto dvě zdánlivě nespojité perspektivy se dobře doplňují. Žijeme ve světě, v němž sobectví, hyperkonzum, nedostatek sociální solidarity, ignorování všech známek toho, že se blížíme k ekonomickému i klimatickému kolapsu, mix šílenství a solipsismu politiků a vlivných podnikatelů nemohou nechat člověka chladným – přinejmenším já nemohu dopustit, aby do mého psaní nepronikla vzpoura proti útlaku doby, jímž procházíme.
JV: Ano, viděla jsem, například v diskusi s básnířkou Mirunou Vlada v rámci čtenářského klubu Institutul Blecher, že angažovaná poezie tě poněkud rozčiluje. Čím přesně, pomineme-li to zkompromitované slovo?
CK: Rozčiluje mě, když je oportunistická a konformní, tedy přesně taková, jaká by neměla být – neboť skutečná angažovanost básníka má spočívat především v psaní. A pokud se přesto rozhodne vyjádřit nějaké sociální nebo politické imperativy, myslím, že ideologizace a vyřizování si účtů z partyzánských pozic jsou politováníhodné. Úkolem toho, kdo se tímto zabývá, není zaujímat stanovisko určitého politického nebo ideologického tábora, který je v módě, nýbrž vyslovovat se proti bezpráví, zaslepenosti bližních a historickým fenoménům, jež mohou vést k absolutismu a kolektivnímu utrpení. Naším úkolem není být radikální v tom či onom směru politické možnosti – která může být strašlivě špatná a máme pro to tolik příkladů, od Pounda po Célina a od Majakovského, autora elegie na Leninovu smrt, až po Knuta Hamsuna –, nýbrž pouze ve vztahu k literatuře, již píšeme – ostatně je naší povinností zůstat lucidní, nestranní, nezglajchšaltovaní.
Claudiu Komartin
Claudiu Komartin (* 1983, Bukurešť) je jedním z nejvýznamnějších představitelů rumunské básnické generace 2000. Za svou prvotinu Păpușarul și alte insomnii (Loutkář a jiné nespavosti, 2003) získal prestižní Cenu Mihaie Eminesca. Jeho básně byly přeloženy do celé řady jazyků. Více než deset let vede časopis Poesis international a nakladatelství Casa de editură Max Blecher a pořádá pravidelná autorská čtení čtenářského klubu Institutul Blecher. Překládá z francouzštiny i dalších jazyků a současně spolupracuje se zahraničními nakladatelstvími na antologiích rumunských autorů.
Jiřina Vyorálková
Jiřina Vyorálková (* 1982) vystudovala bohemistiku a rumunštinu, v současnosti studuje rumunskou literaturu v doktorském studiu, překládá z rumunštiny a je knižní redaktorkou na volné noze.
Poznámky:
1. Autoportrét v plameni svářečky. (Pozn. překl.) [Zpět]