Petr Christov
Artaud, Antonin. Cestou k Ciguri.
Z francouzských originálů přeložil Ladislav Šerý.
1. vydání. Praha: dybbuk, 2021. 162 stran.
POST SCRIPTUM
Kdo jsem?
Odkud přicházím?
Jsem Antonin Artaud
a říkám vám,
a já vím, co říkám,
za chvíli
uvidíte, jak se mé současné tělo
s třeskem trhá
a sbírá se
z tisíců všeobecně známých
hledisek
do nového těla,
na jehož podobu
nikdy
nezapomenete.
V polovině devadesátých let jsme na střední a vysoké škole měli rádi takové to divné divadlo. Takové, jež vztahy mezi slovy mnohdy nahrazovalo tím, co se odehrávalo mezi tělem a tělem. Odborněji ho nazvěme třeba divadlem alternativním či avantgardním. Každopádně mělo – a vlastně dodnes má – jednoho svého guru. Mnohé ze zdánlivě fantasmagorických vizí francouzského herce, dramatika, režiséra (ale i filmaře) Antonina Artauda se totiž ukázaly jako překvapivě konkrétní a v každém směru životné. Moderní divadlo by se bez Artauda rozhodně neobešlo.
Stejně jako by se bez něho neobešla moderní poezie: Antonin Artaud je bytostný básník. Takováto konstatování se mohou sice zdát být poněkud lapidárními, ba banálními, nicméně podobná bychom snadno našli též u Artauda. Sám se ostatně dokázal razantně a nekompromisně vypořádat v jediné větě s celou moderní francouzskou poezií: Já, kterého psaná poesie nudí čím dál víc, jsem došel k tomu, že celá francouzská poesie za posledních sto třicet let je obsažena výlučně v dvanácti sonetech Gérarda de Nerval, několika básních Charlese Baudelaira a v Sezóně v pekle Arthura Rimbauda, [1] napíše Artaud v roce 1936. V roce, v němž se odjíždí „hledat“ do Mexika, kde se před ním poodhalí nepřeberná indiánská kultura. Nabízí se otázka, zda a jaký se Cestou k Ciguri našel, vrátil se však nepochybně jiný. Zasvěcený. Transformovaný. Tak je to.
V polovině devadesátých let jsme na střední a vysoké škole texty Antonina Artauda nadšeně četli. Ti šťastnější někde – doma, v antikvariátech či knihovnách – sehnali dvojdílnou publikaci vydanou koncem let osmdesátých Kulturním domem hlavního města Prahy (1987–1988): povedený a přitom prostý vizuál moravského výtvarníka Rostislava Pospíšila a nepřehlédnutelný čtvercový formát (tučně sešitových) svazků činily z těchto neprodejných publikací určených pro potřeby amatérských divadelních souborů (jak zněla až surrealistická normalizační kamufláž autorského kolektivu) takřka povinnou četbu (duchem) mladých divadelních generací. Ostatně ne náhodou označil v nedávné anketní rubrice internetových Divadelních novin nejvýraznější současný surrealista divadelník, režisér David Jařab, právě tuto Artaudovu publikaci za klíčovou knihu, která snad nejvíce ovlivnila a naformátovala jeho vztah k divadlu.
Poučení: Artaud je básník nepochybně prokletý, ovšem zdaleka nebude posledním z prokletých, jak evokoval titul knihy vydané v roce 1994 nakladatelstvím Herrmann & synové. Tato publikace ovšem nebyla žádnou novinkou: spíše se jednalo o splátku dluhu dávno rozebrané Kopeckého publikaci, kterou se měli vzdělávat amatérští divadelníci. Tentokráte se ale život, dílo a sny, jak zněl i název biografické kapitoly totožné v obou vydáních, která od sebe dělilo pouhých sedm let, nemohly potkat s odlišnějšími čtenářskými kontexty. Ano, celá země se změnila, Artaudův obraz a odkaz ale zůstal a k českým čtenářům se dostal takřka v nezměněné podobě: a je nepochybně na pováženou, že „devadesátkové vydání“ zcela ignoruje skutečnost, že Poslední z prokletých je reedicí již dříve vydaného textu, doplněného pouze o trochu obrazového materiálu. Omluvou a útěchou budiž nám však následující čtyři svazky této série: tedy Texty I–III a Divadlo a jeho dvojenec. V již existujících překladech Jana Kopeckého, ale zejména pak v nových a průběžně vznikajících překladech nejsoustavnějšího propagátora Artaudovy básnické tvorby Ladislava Šerého jsme postupně poznávali nejen Artauda divadelního vizionáře, ale též básníka. [2]
Šerého překlady Artaudových básní nyní můžeme po mnoha letech číst „nově“, neboť nakladatelství dybbuk v roce 2021 resuscitovalo jednu starou tra/edici. Květy poezie (vydávané nakladatelstvím Mladá fronta) přinesly za půlstoletí své existence (od roku 1958) více než dvě stovky svazků výborů poetických textů rozmanitých autorů. Do nové dybbukovské ediční řady Opium poezie, jež na oblíbené, výtvarně poutavé knížečky malého formátu vědomě navazuje nejen po vizuální stránce, nepochybně skvěle zapadá výbor z poezie Antonina Artauda uspořádaný plzeňským básníkem Robertem Jandou.
Robert Janda má svého oblíbeného básníka přečteného: v dybbuku už ostatně vydal obšírnou „proklatě básnickou“ antologii těch, jimž se podařilo stát „absolutními tvůrci“. V Ultimátním básníkovi u bran absolutna (2016) se tak potkává třeba Nerval, Holan, Poe i Artaud.
Tak jsem tedy byl pln očekávání, když jsem bral do ruky „jeho“ nového Artauda. Dříve než jsem jej začal číst, přemýšlel jsem, co nového se českým čtenářům Cestou k Ciguri dostává do ruky. Leč jak tak čtu, nové {myšlenky nepřicházejí, nového toho v krásné zelené knížečce s červenou lebkou (za skvělý cover art patří dík Kateřině Piňosové!) příliš nenajdeme. Výbor pracuje výhradně s texty vydanými již v devadesátých letech, jež překladatel Šerý revidoval (…) pro toto nové vydání, jak se dočítáme v ediční poznámce. Jandův doslov pak cituje i z dalších Artaudových textů, které však také známe – tentokrát již z vydání konce osmdesátých let.
Jandův výbor přitom vůbec není špatný: výtečně ukazuje jednu z mnoha tváří Antonina Artauda, surrelisty z nutnosti, básníka, jenž „niterně nenávid[ěl] poezii“, muže, jenž ví, že vedle řádu / tohoto světa / existuje ještě jeden. / Jaký? / To nevíme. Je výtečnou připomínkou toho, že Artaudovy básně nejsou básněmi jen tak ledajakými. Jsou niternými zápisky, výpisky (z) duše trýzněné potřebami – psát, být, tvořit, močit, milovat, křičet. Jsou svébytným životopisem člověka, jehož tělo a mysl se o sebe třely. Jsou hledáním jazyka, který zaříkává, proklíná, káže, prosí, vyznává se a táže.
Závěr…? Ne, ještě zbývá si postesknout. A to ne ani tak nad slušným výborem básní jednoho proklatého jako spíše nad tím, že je nám třeba více Artauda. A to zdaleka ne jen toho recyklovaného – byť se tak bude dít s vkusem a grácií.
Artaud není totiž jen básníkem slova. Absolutní poezií je mu tvorba i život. A také divadlo: „to je ve skutečnosti geneze tvoření“! Vyznačil jsem bod…
Poznámky:
0. Texty v kurzívě odkazují k názvům některých Artaudových básní, sbírek či publikací.
1. Topinka, Miloslav. Hadí kámen. Brno: Host, 2007. s. 177. [Zpět]
2. V roce 1993 se už některé z Šerého překladů dostaly ke čtenářům ve svazku vydaném Pražskou imaginací. [Zpět]