Kanadská gotika

Václav Kyllar: Co je vlastně gotika a čím je tento druh psaní stále tak populární?

Klára Kolinská: Předně gotika, tedy literární gotika, může znamenat spoustu věcí – je to literární styl, a to značně variabilní. To je nepochybně jedním z důvodů jeho popularity, která trvá už od poloviny osmnáctého století. Kořeny literární gotiky jsou však mnohem staršího data. Podle klasické definice charakterizujeme gotické romány jako „příběhy tajemna a hrůzy, jejichž záměrem je vzbuzovat děs, z něhož mrazí a tuhne krev v žilách“. Což u moderních gotických, přesněji neogotických románů samozřejmě už tak docela neplatí. První anglicky psané gotické romány jednoduše odmítly osvícenský racionalismus osmnáctého století a ohlašovaly romantismus s jeho zájmem o tajemno všeho druhu, výjimečnost a subjektivitu. Tyto aspekty tvoří to, co v tomto žánru zdařile přetrvalo a tvůrčím způsobem reagovalo na historický a kulturní vývoj. Jak říká jeden z teoretiků gotiky: Současná gotika, vycházející z už tak fragmentární a různorodé kulturní tradice, není literární žánr ve vlastním slova smyslu, ale spíš způsob psaní, který resuscituje pradávné horory a literární formule a filtruje je přes dozvukovou komoru moderního zaujetí sociálními aspekty transgresivní literatury. Tato charakteristika zavání despektem, který odkazuje ke skutečnosti, že próza v gotickém stylu stála u zrodu populární, až konzumní, masově čtené literatury. Zároveň ale reflektuje i typicky neogotické propojení fantastičnosti a iracionality s nově pojímaným realismem – a to by mohl být další důvod obliby této literatury.

VK: Jak lze vysvětlit, že se gotika uchytila v tolika jazykových kulturách? Jakou pozici má gotická literatura v současné kanadské literatuře a jaká je její historie? Čím se liší gotika kanadská a americká?

KK: Nemohu mluvit za všechny jazykové kultury, dokonce ani za většinu z nich, ale zdá se, že gotika je opravdu velmi variabilní literární styl. Dovede uspokojit odvěkou a zřejmě obecnou lidskou zvědavost na exotično a tajemno, které samozřejmě může nabývat nejrůznějších podob. Postihuje také regionální specifičnost, a to originálním a zajímavým způsobem. V gotice se tedy snoubí element novosti s důvěrně známou emocionální potřebou – což při zdařilém zpracování spolehlivě funguje, a pro kanadskou verzi gotické prózy to platí také. Jedna literární historička to vysvětluje následovně: Jestliže gotickou prózu skutečně spíše než strašidelné středověké hrady primárně zajímá umělecké prozkoumávání strachu, který se vzpírá osvícenskému, racionálnímu vysvětlení, pak je její význam pro kanadskou poetiku nasnadě. Koneckonců kanadští autoři odjakživa popisovali své okolí jazykem strachu z neznámého a hrůzy, kterou v evropských osadnících vzbuzovalo neznámé a nehostinné prostředí Nového světa.

Gotika má v kanadské literatuře poměrně dlouhou tradici. Sahá až do dob, kdy ještě nenesla toto jméno. Pokud bychom do poněkud vágního pojmu „kanadská literatura“ zahrnuli i tradiční slovesnost původních obyvatel, pak také v ní najdeme silnou fascinaci nadpřirozenem všeho druhu a celou plejádu monster a přízraků, ztělesňujících existenciální prožitek zkušenosti těchto lidí s životem v mnohdy extrémních podmínkách. A pokud jde o kanadskou literární tradici vycházející z evropských kořenů, i v té našla gotická sémiotika významné a působivé uplatnění. Margaret Atwoodová, patrně nejznámější kanadská spisovatelka, v sedmdesátých letech minulého století označila „mnohostrannou a adaptabilní ideu přežití“ za ústřední motiv kanadské kultury a úsilí „zůstat naživu“ za jedno z hlavních témat její literatury. Snaha přežít je často zobrazována jako konfrontace s nepřátelským a neproniknutelným světem přírodních sil.

Zatímco v kanadské literatuře osmnáctého a devatenáctého století převládá téma fyzického přežití, ve dvacátém století a v současnosti se toto téma proměňuje na přežití v duchovním či metaforickém smyslu, v příběhy o subjektivně prožívaných hrůzách z aspektů lidské přirozenosti, které ji ohrožují zevnitř. V tom se současná kanadská literatura tohoto zaměření podobá neogotické literatuře psané jinde na světě a přes svou typickou realistickou lokalizaci získává univerzální charakter a přesah do jiných kulturních kontextů.

VK: Jak se v takové literatuře odráží politický a kulturní kontext dané země? Co se můžeme o Kanadě skrze její gotickou literaturu dozvědět?

KK: To, že gotická literatura se typicky nese ve znamení romantiky, subjektivismu a fantastičnosti, neznamená, že by o svém kontextu nepodávala autentické a působivé svědectví. Z kanadské gotické prózy se dozvíme mnoho o tom, jak lidé v této pro Evropana skutečně obrovské, nepokořitelné a neuchopitelné zemi vnímají své prostředí a co toto prostředí pro jejich životy a pro jejich představivost znamená, jak traumatizující, ale i vzrušující může nekončící setkávání s neznámem být. A dozvíme se i to, že v dnešním světě se toto setkávání s neznámým často odehrává v hlavě – což může být neméně děsivé.

Pokud jde o žánr literární gotiky, v Kanadě se ustanovil termín jihoontarijská gotika. Poprvé ho v roce 1970 použil známý romanopisec Timothy Findley v rozhovoru s Graemem Gibsonem. Gibson poukázal na zřetelný vliv americké jižanské gotiky na Findleyho prózy, na což Findley pohotově odpověděl: Jasně že je [moje dílo] jižanská gotika. Je to jihoontarijská gotika. A ta vážně existuje.

Jihoontarijská gotika se vyznačuje mísením prvků všedního literárního realismu s prvky hrůzy a nebezpečí, které číhá kdesi pod povrchem – pod povrchem vědomí, paměti či rodinné historie. Bývá často ukotvena v pevně definovaném a realisticky zpodobněném regionálním prostředí a soustředí se na zachycování drobných detailů běžného života a na to, co Oxfordský průvodce kanadskou literaturou popisuje jako nemilosrdné síly perfekcionismu, patřičnosti, presbyterianismu a prozíravosti. Gotické prózy vyprávějí příběhy o nedobrovolném uvěznění v nenáviděném, ale předurčeném prostředí, o šílenství, o temných rodinných tajemstvích i o dávné či nedávné místní historii. Autoři píšící v tradici jihoontarijské gotiky využívají základních charakteristik žánru, jako je zobrazování potlačovaných tužeb, traumat, zrůdnosti a podivnosti různého druhu, k poukazování na rasové, genderové, politické či náboženské pokrytectví lidí žijících v maloměstském prostředí. Jak konstatovala jiná literární historička: Skutečně se zdá, že některé hrůzy se snadněji projevují v malém městečku než v necivilizované divočině. A ještě působivěji to vystihla u nás dobře známá kanadská povídkářka Alice Munroová: Životy lidí v Jubilee, stejně jako v kterémkoliv jiném maloměstě, byly nudné, jednoduché, fascinující a nepochopitelné – jako jeskyně vydlážděné kuchyňským linoleem.

VK: Jaké rysy charakterizují kanadskou gotiku a jakou roli v jejím vývoji sehrál Robertson Davies?

KK: Je pravda, že navzdory výše řečenému mnozí kanadští spisovatelé a literární historici považují Kanadu za příliš střízlivou a prozaickou zemi, než aby v ní hojně nacházely útočiště gotické nestvůry. Tito autoři si ovšem mnohdy poněkud protiřečí: zmíněná Margaret Atwoodová tak v eseji Kanadské nestvůry prohlašuje, že kanadská literatura typicky potlačuje gotický styl a zobrazování nadpřirozena ve prospěch způsobu vyprávění, který je více sociálně­-realistický. Nicméně v pozdějších esejích, publikovaných například ve sbírkách Podivné věci a Vyjednávání s mrtvými) naopak zdůrazňuje, že kanadská literatura je gotickými elementy přímo fascinována. Sám Robertson Davies si v osmdesátých letech postěžoval na nepřítomnost duchů a přízraků v Kanadě a se svým charakteristickým humorem prohlásil: Kanada potřebuje přízraky, jako potravinový doplněk, jako vitaminové tablety, které by nás chránily před tou nejhroznější ze všech moderních nemocí, jíž je rachitický racionalismus. Avšak o několik let později v jednom rozhovoru tvrdil, že gotické rejdy se odehrávají v každém koutě Kanady. Básník Earle Birney také v jedné z nejslavnějších kanadských básní, nazvané stručně Can.Lit konstatoval, že jediné, co nás straší, je nepřítomnost strašidel.

Zdá se, že protimluv a jistý argumentační a estetický rozpor je pro neogotický žánr svým způsobem příznačný. V Kanadě pak setkávání důvěrně známého s tajuplným a děsuplným neznámem dostává podobu střetů s vlastními vnitřními démony, případně objevování minulosti „země bez mytologie“ – jak zní i název další slavné kanadské básně –, včetně přízraků její násilné kolonizace a jejích důsledků.

VK: Čím je Daviesova próza jedinečná a jakým způsobem jeho Cornish Trilogy zapadá do kánonu kanadské literatury nebo jak ji rozšiřuje?

KK: Davies sám se sice nikdy za gotického, nebo jihoontarijsko­-gotického spisovatele nepovažoval, ale ochotně přiznával, že gotické příběhy ho fascinovaly ještě dřív, než se naučil číst. Později, v době, kdy působil jako představený Massey College na Torontské univerzitě, údajně každý rok o Vánocích shromážděnému univerzitnímu publiku s potěšením vyprávěl duchařský příběh v dickensovské tradici. Není proto divu, že tento zájem zřetelně ovlivnil i jeho vlastní prozaické dílo, čítající krom menších textů tři rozsáhlé trilogie. Stejně jako většina autorů gotického žánru Davies psal o tajemnu či podivnu, o střetnutí dobrých sil se zlovolnými, o iracionálních spodních proudech lidské mysli. A pokud jde o jedinečnost jeho románů, spočívá na jedné straně v jistém – v dobrém slova smyslu – akademismu, reflektujícím autorovu profesní zkušenost a hluboký zájem o historii, klasické nauky, psychologii, především jungovskou psychoanalýzu, ale také o okultní vědy a téměř barokní estetické excesy. Zejména poslední díl Cornish Trilogy se téměř celý odehrává v univerzitním prostředí, které Davies popisuje se zjevnou láskou a obdivem, ale také s ironickým, místy až parodickým odstupem, poskytujícím nadmíru osvěžující a zábavný čtenářský zážitek. A právě Daviesův smysl pro humor a jeho střízlivý, neromantizující pohled na lidské slabosti a pošetilosti, jsou dalšími rysy, které jeho romány ozvláštňují a obohacují neogotickou literární tradici v kanadském podání. Daviesovy romány zabydlují jednak typicky barokně mysteriózní gotické postavy – jejichž zobrazení je ovšem někdy až na hranici karikatury –, jednak realisticky podané, velmi „lidské“ postavy, jejichž strastiplná cesta za sebepoznáním je líčena s hlubokým pochopením – a s nepřekonatelným vypravěčským gustem. Jedna Daviesova čtenářka sdílela na blogu výstižné doporučení: Jestli máte rádi Dickense, budete mít rádi i Daviese, protože jeho postavy stejně jako Dickensovy dosahují úžasné nadživotní velikosti a jeho knihy hýří stejně marnotratně bohatými obrazy fascinující fiktivní skutečnosti.