Andrea Popelová
Pejić, Milorad. Pravdivé příběhy: vybrané básně.
Z bosenských originálů Vaza za biljku krin (1985), Oči ključaonica (2001), Hyperborea (2011), Treći život (2015) a Sanna historier (2019) vybral a přeložil Jaroslav Šulc.
1. vydání. Ostrava: Protimluv, 2020. 167 stran.
Se jménem a texty bosenského básníka Milorada Pejiće (* 1960) se čeští čtenáři mohli seznámit zatím jen prostřednictvím ukázek, např. ve Tvaru či Revolver Revue. V přítomném výboru představuje Jaroslav Šulc Pejićovo básnické dílo jako sevřený, formálně i myšlenkově provázaný celek. Neopominul ani české souvislosti, ve výboru najdeme báseň Vítkovice či báseň věnovanou Petru Hruškovi.
Výbor je rozdělen do pěti oddílů pojmenovaných podle Pejićových sbírek. Už v prvním z nich Váza pro lilii (stejnojmenná sbírka je z r. 1985) najdeme motivy zásadní pro Pejićovu další tvorbu. Téměř ve všech básních z této části výboru se objevují stopy, stíny, otisky; verše vypovídají o touze zahlédnout, skutečně vidět a také zapamatovat si: A přece jsem škvírou mezi prkny viděl celý / širý svět: hle, větve ochablého vodotrysku / v zahradě, pletivo klece, pod kterou se spouští / vodní pel jako záclona. A uslyšel dávný smích: / chlapce s namydlenými vlasy, po kterých, když / se ponoří, zůstane na vodě bílo a hladina / na okamžik rozkvete. (19) Nutno dodat, že stylizace do starého, nemocného člověka je obdivuhodně přesvědčivá, ačkoli autorovi bylo v době vydání sbírky pouhých pětadvacet let. Znovu se – spolu s návratem k sobě a do sebe ‒ objeví především v básních čtvrtého oddílu (Třetí život): My, starci na procházce, jsme jako ta nemluvňata / v kočárcích. Už neslyšíme zcela zřetelně, a svět / který se míjí s tím naším, nevidíme. (85)
Mezi první sbírkou a těmi dalšími leží válka a rozhodnutí emigrovat. V asi nejkratší básni výboru, pětiverší s jednoznačným názvem Exil, je lakonicky shrnuto: Prostě jsem vstal od stolu a přes / minové pole dorazil do věčných lovišť exilu. / Když nemáš vlast, je jedno, že v ní nežiješ. (136) O proměně, kterou to znamenalo pro Pejićovu poezii, hovoří v doslovu k výboru bosenský básník Adin Ljuca: Ze svého vnitřního lyrického vesmíru utkaného do první sbírky vykročí do vnějšího (skutečného) světa až teprve, když začne válka. (149) Básně jsou náhle velmi konkrétní, určené místně i časově (často přímo prostřednictvím názvu nebo datace), jsou věnovány konkrétním lidem, které básník oslovuje.
O samotné válce se v básních příliš nepíše; pokud ano, je to formou zhuštěného obrazu, jakési intenzivní zmínky: s horkým klíčem od domu v kapse – klíčem / od spáleniště. Hustě vysázené náhrobní kameny / v brambořišti. (40) Nenávist vedoucí k válce jako by Pejić odsoudil tím, že jí nevěnuje ve svých verších žádný prostor. V básni Léčebna (98) najdeme obraz bývalých vojáků, kterým stáří vymazalo vzpomínky na vzájemné nepřátelství a nechalo jim jen společnou úzkost z prožité hrůzy.
Mnoho prostoru je naopak věnováno různým podobám odcházení. Své důvody k emigraci porovnává Pejić s touhou dobrodruha po cizích krajích, píše o lidech, kteří museli opustit své domovy kvůli těžbě uhlí nebo přírodní katastrofě. Mluví o stěhování, které je čím dál snadnější: Potom jsme se stěhovali / bezbolestně. Snadno jsme přeskakovali z kontinentu / na kontinent, jako žáby z jednoho listu leknínu / na druhý, bez stesku za tím, co jsme po sobě zanechali, bez naděje, že bychom zase mohli mít někdy někde domov. (106) Motiv nezakořeněnosti se opakuje v různých podobách: Stěhovali jsme se často. Vody / zemí a měst smyly otisky prstů, / a alkoholem vyprchala krevní! skupina. // Už nikomu nepatříme. (97) I definitivní odchod přestává být individuální tragédií: smrt se předpisuje / na recept nebo přichází čtvrtletně jako vyúčtování / za vodu. (79)
Protiváhou opouštění a ztráty se zdá být potřeba konkrétních vzpomínek na lidi či místa, protože vlast a domov jsou konstituovány právě takto – jako místo v paměti, které ve skutečnosti už neexistuje a do nějž se nelze vrátit: Některá slova už nepoznávám. A mnohé / tváře. Prázdné domy a plné hroby / na venkově. (100) Opakované návraty do dětství, snaha vybavit si konkrétní smyslově vjemy, tváře lidí a místa je spojena s obavou, co se stane, až vzpomínky zmizí: Co se z nás stane: osvětlený film. Stále obtížněji / si tě dokážu vybavit, jen když někdy natrefím / na městský hřbitov, ucítím tvou přítomnost mezi / živými kameny. (47)
Svůj nový domov, Švédsko, nazývá Pejić Hyperboreou. Starověcí Řekové tak označovali zemi věčného slunečního svitu, tepla, štěstí a hojnosti, jejíž obyvatelé neznali stáří ani nemoci a umírali až z vlastní vůle, když byli přesyceni životem. Pejić ale nezobrazuje ideální svět – jen svět bezpečný, klidný, blahobytný a poněkud plochý, kde lípy jen spláchnuté / čajem dešťů občas slabě zavoní (99) a jehož spisovatelé proto cestují do měkkých diktatur na odvrácené straně / glóbu, aby pro své špionážní romány a fantastické / básně osobně, na místě činu, načerpali utrpení. (129) Proti němu staví svět válek a teroristických atentátů, úplatných a neschopných vlád a zmanipulovaných davů, lidské hlouposti a ješitnosti i ničivých zásahů do přírody. Obavy ze zapomínání jsou vystřídány otázkou, zda si zasloužíme, abychom byli zapamatováni. V básni Apokalypsa se říká: Ta druhá pohroma je krutější, ale spravedlivá, / protože nás vymaže z minulosti a nikomu / nedaruje ani zrnko naděje. (121)
Ačkoliv v nich intenzivně rezonují bolesti a problémy světa, který ho obklopuje, působí Pejićovy básně na první pohled klidně a uměřeně. Svou střízlivostí i způsobem, jakým jsou členěny do veršů, mají blízko k próze, pozornost čtenáře je tak směrována od formální stránky k významu. V jasném a sevřeném tvaru o to více vynikne i jejich křehkost a lyričnost, intenzita smyslového vnímání a schopnost pomocí detailu vykreslit celek. Všechny texty jsou osobní, nejen tím, že se jedná o vlastní zážitky, důvěrně známá místa či blízké přátele, ale především proto, že si v žádné z básní autor neudržuje odstup. Je zřejmé, že neuzavřít se před světem bylo pro básníka obtížné, mít otevřené oči a registrovat mu dá velkou námahu: A abych tobě, čtenáři, způsobil stejnou / nevolnost, s jakou píšu já, / a vzal ti naději. (137) Přesto najdeme vedle odsudku světa i lásku k němu, vedle tragiky i humorný nadhled, vedle pocitu vykořeněnosti intenzivní hledání společných kořenů, vedle bolesti radost, vedle vzdoru pokoru. Ukotveny v konkrétní lidské i geopolitické situaci jsou Pejićovy básně zároveň mnohostrannou a obecně srozumitelnou výpovědí o našem současném světě.