Olga Pavlova
Zygar, Michail. Říše musí zemřít: Zhroucení Ruska 1900–1917.
Z ruského originálu Imperija dolžna umereť (2018) přeložil Libor Dvořák.
1. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2020. 592 stran.
Tématem knihy Michaila Zygara Říše musí zemřít je jeden z pravděpodobně nejzásadnějších zlomů 20. století v dějinách Ruska – revoluce roku 1917. Publikací, které se zabývají touto problematikou, vznikl nespočet. Tento titul ovšem upoutává hlavně svou čtivostí a srozumitelným popisem zásadního okamžiku minulého století.
Michail Zygar se politickým tématům věnuje dlouhodobě a Říše musí zemřít není jeho knižní prvotinou. Napsal několik publikací, které se zabývají moderní ruskou historií a politikou. Ve svém výkladu pokračuje v současném trendu podání historických událostí, proto na stránkách tohoto díla nenajdete žádný suchý popis nebo zkostnatělou analýzu předrevolučních proměn společnosti. Známý ruský novinář vypráví o letech před říjnovým převratem skrz osobní příběhy a myšlenky důležitých politických a kulturních osobností tehdejšího Ruska. Někdy dochází až k intimním zpovědím aktérů, proto tato historická freska vytváří dojem sledu rozhovorů či svědectví podaných přímými účastníky událostí. Sám Michail Zygar se přiznává, že není historikem ani literárním vědcem. Ke své práci přistupuje jako vskutku investigativní novinář, který nezapomíná do proudu vyprávění zařadit politické intriky, milostné příhody, kulturní senzace a jiné scény, které dokáží upoutat pozornost čtenářů a zároveň přiblížit známé i méně povědomé účastníky minulosti. Přitom se čtenář nemusí obávat zlehčování historie. Dokonce i známý příběh vzestupu, aktivního politického působení u carského dvora a vraždy Grigorije Rasputina podává s odstupem bez zbytečných emocí a nepodložených spekulací, které se o této kdysi velmi vlivné osobě objevovaly v tisku a dodnes zabírají stránky některých periodik.
Žurnalistická zkušenost v určitém ohledu proměnila i slovník, který autor používá ke svému výkladu. Místy se nešťastně odrazila při volbě pojmenování podkapitol. Některé názvy znějí jako z laciných časopisů o historii a záhadách lidského bytí. Objevují se zde taková spojení jako Prase, ropucha a jiní ministři, Lenina bolí zub, Američané pláčou nebo Milionář proti vládě. Michail Zygar též záměrně volí současný jazyk, pravděpodobně proto, aby samotný text byl pro čtenáře přístupnější a srozumitelnější. Většinou je to ve prospěch výkladu, avšak na některých místech se objevují trošku zarážející výrazy. Tak filosof Vasilij Rozanov skoro pořád jakoby šaškuje, ironizuje sám sebe a tím trolí jak své společníky v debatách, tak i čtenáře. (35) Podobně nešikovně zvolených obratů je však málo, a naopak absence odborných termínů a těžkopádných jazykových konstrukcí neplýtvá čtenářovými silami a dovoluje mu tak soustředit se hlavně na obsah. Libor Dvořák, zkušený překladatel z ruštiny do češtiny, také odvedl kvalitní práci a věrně zachoval styl originálního znění knihy.
Říše musí zemřít se v něčem podobá skoro dvacet let staré publikaci Orlanda Figese Natašin tanec (2002, česky 2004), která též představuje poutavou kulturologickou studii, ale v širším rozmezí: od poloviny 18. století po sovětskou epochu. V knize Michaila Zygara mnohem větší roli hraje politika a osobní motivace aktérů. Není náhoda, že většina politických, filosofických, uměleckých a jiných sporů probíhá jakoby mezi dvěma póly. Vytváří se tak zdání živých debat, které mezi hrdiny knihy ve skutečnosti nikdy nemusely proběhnout. Tak se někdy přímý, někdy pouze intelektuální souboj rozpoutává mezi Maximem Gorkým a Zinaidou Gippiusovou. Jejich konflikt v rámci této publikace vyvrcholí hned po únorové revoluci, kdy se budoucí nejslavnější socialistický spisovatel vrátí z Itálie a ubytuje se v Petrohradě na opačném břehu řeky než Zinaida Gippiusová. Podobně tak car Mikuláš II. neustále ztrácí důvěru ve své ministry, na poli umění své spory řeší vedení Mariinského divadla a soubor Ruského baletu Sergeje Ďagileva.
Celá publikace vznikla jako jeden z výsledků multimediálního projektu 1917. Svobodná historie, který autor této knihy spustil 14. listopadu 2016 a hodlal ukončit k 18. lednu 2018, v den stého výročí rozpuštění Ústavodárného shromáždění. Webová stránka fungovala jako specifická sociální síť s více než 1500 účty. Zde své postřehy ze života „sdílely“ takové osobnosti jako Mikuláš II, Grigorij Rasputin, Vladimir Lenin, Lev Trockij, Maxim Gorkij a spousta dalších. Jejich příspěvky vycházely ze studia mnoha ruských a zahraničních archivních materiálů a zároveň posloužily jako jeden z pilířů knihy. Podobná intelektuální hra s historickými postavami není ničím novým, na mysl přicházejí například literární anekdoty Daniila Charmse, který se nemazlil se žádným ruským spisovatelem. Hra s názvem 1917. Svobodná historie je však myšlena vážně. Díky zmíněnému projektu se ke slovu dostanou nejen státníci a vzdělanci, ale i náboženští fanatici a částečně i dělnické vrstvy. Takto se naplní jeden z plánovaných cílů díla – spatřit Rusko počátku 20. století očima lidí té doby a pokusit se změnit způsob vnímání ruských dějin jako série životopisů carů, generálních tajemníků nebo prezidentů. Kromě takového pohledu zevnitř čtenář může sledovat zrod i pád aktivní občanské společnosti, které vedly k opětovnému ponoření obrovské země do totalitního bezpráví, občanské války a diktátorského režimu. Jeden ze zásadních postřehů z pozorování politického dění, který si čtenář knihy odnese, je, že málokdo z tehdejších aktérů věřil, že se bolševikům podaří udržet moc. Bolševici, kteří si popularitu získali hlavně díky třem slibům: ukončit válku (první světovou), rozdat půdu rolníkům a předat továrny dělníkům, jak je známo z následujícího vývoje, nesplnili ani jeden z nich.
Kniha zachycuje kromě množství politických událostí i celé spektrum sociálního a kulturního dění v zemi. Začíná exkomunikací spisovatele Lva Tolstého, navazuje na jeho setkání s Antonem Čechovem a Maximem Gorkým a dále se seznam rozšiřuje o další významné tvůrce veřejného mínění, mezi které kromě politiků a spisovatelů patří novináři, malíři a také náboženští myslitelé. Proto publikaci Říše musí zemřít nelze označit za historický spis nebo román, ale za literární pokus o zprostředkování několika let před nastávajícím „dědičným“ traumatem společnosti.