Alena Machoninová
Suma ruské revoluční literatury je obsáhlá, zde je zúžena podle prostého klíče: vybrané ukázky jsou napsány ženami (nebo o ženách), které se střetů za radikální společenské změny osobně účastnily. Texty vznikaly s velkou mírou osobního nasazení. Častěji než o dobrodružném boji vypovídají o dramatických koncích. Úvodní esej poukazuje na souvislosti, jež texty a jejich autor(k)y provazují jak na úrovni faktické a osobní, tak z hlediska kontinuity revolučního myšlení.
Texty o ruských revolucionářkách představené v tomto čísle patří k těm, o něž už dlouhé roky – slovy Jana Zábrany – klopýtám na cestě k jiným knihám, ale možná nejen k nim a přece jen i trochu k životu. Jsou to velmi různé texty vzdoru a odporu z posledních přibližně sto padesáti let – a každý nový se téměř povinně dovolává svých předchůdců.
Tak někdejší vězeňkyně stalinských lágrů Tamara Petkevičová ve svých memoárech Bolest si věk nevybírá vzpomíná, jak jí v dětství dobrodružný svět knih dočista nahradil ten reálný – šedivý svět raně sovětského státu. A mezi těmi, kdo ho zabydlovali, aniž by cítila potřebu přesně rozlišovat mezi výmyslem a skutečností, v těsné řadě za sebou uvádí Věru Zasuličovou, Natašu Rostovovou, Johanku z Arku – a mě pochopitelně zajímá ta první: žena, která vystřelila na vysoce postaveného úředníka na protest proti užití dávno zakázaného fyzického trestu, a strhla tak lavinu protirežimního teroru.
Tak se přední letopisec lágrového života Varlam Šalamov, načtený vzpomínek letité vězeňkyně Šlisselburské pevnosti, revolucionářky a básnířky Věry Fignerové, podle nich marně snaží orientovat ve věznicích, jimiž sám prochází po svém prvním zatčení na konci dvacátých let 20. století; a povídku už z doby svého druhého trestu, Nejlepší pochvala, otevírá stručným příběhem Mariji Dobroljubovové – teroristky, která však do člověka vystřelit nedokázala a místo toho zastřelila sebe; a jinou povídku, nazvanou Zlatá medaile, celou věnuje strhujícímu osudu další revolučně naladěné ženy, zlomené později až úmornou každodenností – Natalji Klimovové.
V tomto výčtu by bylo možné pokračovat ještě dlouho – ruské dějiny zápasu s represivní mocí jsou totiž také osobitými dějinami čtení. S úctou jsme se skláněli před revolucionáři a přezírali jsme a nenáviděli carskou vládu, [1] napíše o svých školních letech po Říjnové revoluci sedmnáctého roku opakovaně vězněná eserka, tj. členka Strany socialistů-revolucionářů, Jekatěrina Olická a svá slova podloží, jak jinak, četbou, konkrétně próz dvou slavných teroristů, příslušníků dvou různých epoch teroru – narodnika Sergeje Stěpňaka-Kravčinského a esera Borise Savinkova (V. Ropšina). A na tom posledním se s ní bezvýhradně shodne také Šalamov: Knihy jsou lidé. Mohou nás zklamat nebo strhnout. V životě každého vzdělaného člověka existuje kniha, která v jeho osudu sehrála důležitou roli. Často to není žádný román génia, ale obyčejná kniha skromného autora. (…) Pro mě takovou osudovou knihou byl román V. Ropšina To, co nebylo, který jsem si přečetl v roce 1918. Dodnes, sám nevím proč, znám z té knihy nazpaměť mnohé, velmi mnohé pasáže. Knihy jsou to nejlepší v našem životě, naše nesmrtelnost. [2] A znovu klíčovou roli této dokumentární prózy ve vlastním životě připomene v konceptu dopisu Natalji Stoljarovové, dceři Natalji Klimovové, která v mnohém – avšak bez násilného revolučního boje – zopakovala, ba dovršila tragický osud své matky, když za smyšlenou účast v antisovětské organizaci strávila osm let v kazašských táborech.
A je to spíše náhoda, že zde shromážděné texty tak skvěle zapadají do aktuální konjunktury „ženské otázky“. Mezi autory a hrdiny té určující vzdoročetby se zkrátka ukázalo nebývale hodně výrazných žen – vnímavých autorek, bezhlavých hrdinek (Věra by chtěla na Trepovy střílet každý den nebo alespoň jednou za týden. Ale poněvadž to nejde, trápí se, [3] vzpomínala údajně na Zasuličovou její přítelkyně…). Je zřejmé, že často to nebyly žádné bezbranné oběti, jak si současný feministický diskurs žádá, mnohé z nich po sobě oběti naopak zanechávaly – leckdy i nevinné. Vždyť třeba jen druhý z atentátů na ruského ministerského předsedu Pjotra Stolypina, vykonaný esery-maximalisty v srpnu 1906 o audienční sobotě v jeho služební petrohradské vile, přinesl sedmadvacet osob zabitých na místě a třiatřicet těžce zraněných – mezi potenciálně vinnými státními úředníky byli i prostí žadatelé z venkova a jedna neznámá žena v osmém měsíci těhotenství. Samotného Stolypina se tehdejší výbuch ani nedotkl (zabit byl až v roce 1911, dvěma výstřely z browningu). Na jeho přípravě se podílela také nezletilá Klimovová – jednadvacet let jí bylo až o měsíc později. Možná také proto jí byl trest smrti zmírněn na doživotní nucené práce. To, že byla žena, roli nehrálo – první žena byla v politickém procesu popravena už o čtvrt století dříve – Sofja Perovská, narodovolka, tj. členka radikální organizace Narodnaja volja (Svoboda lidu), která mávnutím bílého šátku dala povel k odpálení bomby, jež v březnu 1881 zabila cara Alexandra II. Plakala jsem stejně jako jiní, napsala o tom dni Věra Fignerová, tíživá noční můra, která před našimi zraky v průběhu desíti let svírala mladé Rusko, byla přerušena; hrůzy vězení a vyhnanství, násilí a krutosti nad stovkami a tisíci našich ideových druhů, krev našich mučedníků – to všechno bylo vykoupeno touto chvílí, námi prolitou carskou krví; těžká doba byla za námi, reakce měla skončit, aby uvolnila místo obnově Ruska. [4]
Nelze si v této souvislosti nevybavit slova o neúprosnosti žen z povídky Leonida Andrejeva o gubernátorovi, který nechal rozstřílet mírný protest stávkujících a žije od onoho okamžiku v trýznivém očekávání jisté smrti: Jen ženy, obvykle bytosti soucitné a bojící se krve, projevovaly v tomto případě podivnou krutost a nezdolnou úpornost: téměř všechny byly pro gubernátorovu smrt a ostatní jim mohli dokazovat, co chtěli, mohli se s nimi mořit donekonečna, ženy neústupně a snad i tupě stály na svém. Stávalo se, že se tu a tam některá vzdala a připustila, že atentát nutný není, ale ráno bylo všecko při starém a ona se tvářila, jako by zaspala svou včerejší povolnost, a znovu tvrdila, že gubernátor musí zemřít. [5] Gubernátor v Andrejevově stejnojmenné próze z roku 1905, která reagovala na úspěšný atentát na velkoknížete Sergeje, nakonec stejně jako ve skutečnosti zemřel rukou muže. Motivy ponoukající ženy k nebývalé surovosti Andrejev v této sugestivní sondě do duše a mysli odsouzence k smrti vysvětloval prostě – jejich zotročením domácností, „věčně hladovou plotnou“. Autorky ani hrdinky představené v tomto čísle však k takovým zuboženým ženám nepatřily, pocházely většinou z rodin provinční inteligence – měly své chůvy i služebné, studovaly na gymnáziích, na univerzitách v zahraničí i na prvních domácích kursech pro ženy.
Nepátrám však po dílčích motivech a nehledám ani ospravedlnění pro ty nelidské činy. Spokojuji se s tvrzením, že [t]eroristé chápou poměry v carské despocii jako válečný stav, [6] které zaznívá ve stati Tomáše Glance o ruském terorismu přelomu 19. a 20. století а jeho spojitosti s uměleckými postupy. A jak ve svých Dějinách ruské moderny s opatrnou sympatií upozorňuje Miluše Zadražilová, svůj zoufalý boj s mocenskými špičkami a obrovským represivním aparátem tehdejší ruští teroristé, narodovolci i jejich následovníci eseři, zkrátka vedou se stejnou bezohledností, s jakou byly vůči mírnému obyvatelstvu uplatňovány policejní represe. Oko za oko, zub za zub. To ony, ty šeré ženy šerého života, probudily ze spánku starý temný zákon, jenž smrt splácí smrtí, [7] stojí v Andrejevově Gubernátorovi.
Tak se v roce 1878 Věra Zasuličová pokusila zastřelit petrohradského starostu Fjodora Trepova za to, že přes oficiální zákaz fyzických trestů nechal zbičovat studenta, politického vězně Archipa Jemeljanova (známého pod pseudonymem Alexej Bogoljubov), který si při setkání s ním odmítl sundat čepici. Hrozilo jí dvacet let odnětí svobody, avšak porota, na niž se předseda soudu Anatolij Koni obrátil se slovy, že obžalované nešlo o zranění nebo smrt, nýbrž o sám výstřel upozorňující na důvody, proč vlastně musel zaznít, ji obvinění zprostila. Veřejnost ten nebývalý rozsudek přijala s nadšením. A zdá se, že právě v reakci na tento široce rezonující případ Ivan Turgeněv, sympatizující s revolučním hnutím, napsal svůj Práh – báseň v próze o ruské dívce, která nehledě na všechna varování překročí osudovou mez a vydá se nevratnou cestou revolty – pro jedny bláhová, pro druhé svatá. Pro narodovolce se Práh stal symbolickým textem a tajně jej se svou proklamací šířili o pět let později na spisovatelově petrohradském pohřbu – v roce, kdy už většina členů jejich revoluční organizace včetně Fignerové byla v Rusku zatčena a proticarský odpor dočasně vyhasínal.
Práh ovšem zmíní i spolubojovník eserky Klimovové Michail Černavskij, jehož vzpomínky Šalamov zakomponuje do Zlaté medaile, v níž se „prahem“ stává sám život jeho až nekriticky obdivované hrdinky: Život a osud Klimovové jsou vepsány do lidské paměti proto, že jsou onou prasklinou, jež rozštěpila dobu. [8] Ostatně i sama Klimovová v emočně vypjatém Dopise před popravou, která se nakonec nekonala, hovoří o „prahu“ – nikoli však už o Turgeněvově, nýbrž o tom, který se sama rozhodla překročit, když si odpověděla na neodbytnou otázku: „Vpřed, anebo zpět?“
Tak či onak si ji kladly autorky/hrdinky všech zde zveřejněných textů a moment zlomu se mnohé zpětně snažily nahmatat ve svých memoárech – ne však proto, že by litovaly. Příznačně přerušený v půli věty jím končí vzpomínkový útržek na dětství od Věry Zasuličové: Ten rok, sedmnáctý rok mého života byl naplněný napjatou vnitřní prací: definitivně jsem vzala osud do svých rukou… [9] A její spolubojovnice z narodnické organizace Zemlja i volja (Půda a svoboda) Věra Fignerová, která se později na rozdíl od Zasuličové přimkla k jejímu teroristickému křídlu, jež si zvolilo zmiňovaný název Narodnaja volja, psala: Od čtyřiadvaceti let je můj život spojen výhradně s osudem ruské revoluční strany. [10] A „práh“ v závěru své dětské vzpomínky, která je součástí tohoto čísla, vzpomínky na nadějeplnou revoluci roku 1905, opatrně ohledává také Jekatěrina Olická.
S výjimkou Turgeněvova Prahu mají všechny vybrané texty dokumentární povahu. Jsou to především nevelké úryvky z objemných autobiografických próz, střípky ojedinělých, sotva nahozených vzpomínek, soukromé dopisy – a jeden veřejný. Román je mrtev. A žádná síla na světě tuto literární formu nevzkřísí. Lidi, kteří prožili revoluce, války a koncentrační tábory, román nezajímá, [11] naléhal v této souvislosti Šalamov a trval nikoli na dokumentární próze, nýbrž na próze jako dokument vytrpěné. Myslel tím především co nejvyšší míru spisovatelova osobního nasazení a ta je vlastní všem zde shromážděným textům. Většina jejich autorek nebyla spisovatelkami, které by pro revoluční činnost zanechaly psaní, naopak – teprve prožité je k psaní přivedlo – po dlouhých odkladech, na naléhání přátel začaly rekapitulovat svou dobrodružnou, ale také výstražnou minulost. Navíc často jsou memoáry v jejich literární pozůstalosti tím jediným dílem.
Jinak je tomu v případě bolševika Alexandra Voronského, spisovatele, kritika a ideologa raně sovětské literatury, z jehož obsáhlých vzpomínek Pro živou a mrtvou vodu, které Šalamov prohlásil za katechismus pracovníka v ilegalitě, [12] je zde publikován drobný sugestivní obraz bezejmenné eserské teroristky v předvečer atentátu. Její chladný klid a všední starost o prokřehlé ruce a potrhané rukavice dojemně korespondují se závěrečnou pasáží dopisu Sofji Perovské adresovaného matce krátce před rozsudkem smrti: milovaná maminečko, kup mi límeček a rukávy s obyčejnými knoflíčky, protože manžetové se tu nosit nesmějí, a límeček nějaký užší, potřebuji si na soud trochu poupravit šaty, úplně se mi tu rozpadly. [13] A také Zasuličová, když vyráží vykonat svou odplatu, přemýšlí především o svém šatu – příliš výrazném plášti, jenž zítra bude ve všech novinách. [14]
Má se za to, že smysl pro všednost, pro sotva viditelný detail je obecně příznačný pro ženský způsob psaní, který navíc tuto banální každodennost umně mísí s dějinnými kataklyzmaty. Tak vybrané vzpomínky Jekatěriny Olické na tři ruské revoluce – pátého roku, Únorovou a Říjnovou revoluci roku 1917 (poslední byla všemi hrdinkami tohoto čísla svorně odmítnuta) – ostře kontrastují s rodinnou tragédií, s vážným zraněním autorčina otce, které přehluší veškeré politické dění. Všechno kromě otcova stavu pro nás ztratilo význam, [15] napíše Olická, která se do aktivní protirežimní činnosti – už prosté teroru – zapojila teprve po sedmnáctém roce, ale stejně jako její předchůdkyně končila ve věznicích a nově vznikajících nápravně-pracovních táborech rozvětveného systému Gulagu. Občas jsme dokonce snily o tom, že se dostaneme do vězení, psala Olická o svém prvním zatčení a rozhovorech, které vedla s vězeňkyní ze své cely. Já jsem chtěla na Solovky, protože jsem věděla, že je tam hodně eserů. Obě jsme cítily, že se potřebujeme setkat se staršími soudruhy. Potřebovaly jsme si ujasnit celou řadu nejasných otázek. Nic z toho nám svoboda poskytnout nemohla. Tam všechno rozdrtily a zadusily bolševické sentence a výhrůžky. [16]
Když se probírám vybranými texty, dochází mi, že daleko více než o neohroženém revolučním boji, o napínavých přípravách vražedných útoků, o mystifikacích, senzačních odhaleních a dramatických útěcích (a to všechno samozřejmě bylo) vyprávějí o smutných koncích – o čekání na trest přijímaný jako danost, nehledě na to, zda byl zasloužený, či nikoli, o prvních dnech a týdnech za mřížemi, o nezvyklé potřebě mlčet, o tichu rvoucím uši, o nesvobodě, která se na dlouhá léta stává tím jediným skutečným životem. Na jaký jiný život čekáte? [17] vybaví se mi příkrá otázka jedné už ostřílené vězeňkyně z memoárů Tamary Petkevičové.
Věra Fignerová tomuto životu věnuje celý druhý díl svých vzpomínek Zapečetěné dílo – dvě stě padesát stran o dvou zdánlivě nehybných desetiletích v Šlisselburské pevnosti, vyhrazené za cara skupince politických vězňů, je paradoxně ještě poutavějším čtením než její předchozí vyprávění o švýcarských studiích, osvětě venkovského lidu, životě v ilegalitě, chystaných atentátech a „stranických“ sporech. Ale jakmile překračuji hranici a vcházím do nového, nezvyklého prostředí, dělá se mi špatně, napíše Fignerová, když bude konečně ty kamenné zdi opouštět, tělo ztrácí rovnováhu, podlaha je jako vata, propadá se pod nohama, a zeď, které se marně snažím chytit rukou, rychle ubíhá vpřed jako kulisa. [18] A tento motiv fyzické nemožnosti vystoupit z nedobrovolného života, o němž pojednává také ukázka zvolená do tohoto čísla, se bude opakovat i v řadě pozdějších děl lágrové literatury.
Texty představené na následujících stranách si nekladou za cíl zmapovat dějiny ruského revolučního hnutí, neusilují ani o to, aby detailně vykreslily jeho „ženskou tvář“. (Je ještě tolik jmen, která tu chybí. Namátkou tři revoluční idoly: Irina Kachovská, Marija Spiridonovová, Larisa Rejsnerová.) Ty různorodé fragmenty v první řadě demonstrují kontinuitu – ani ne tak samotného vzdoru a odporu, ale především způsobu, jak o nich vyprávět, jak si o nich číst. Navazují na sebe, jeden v druhém se zrcadlí. Jen málo v nich jde o hrdinství, daleko více o skromné postavy, s jejich subjektivní, nutně selektivní pamětí. Často zůstávají nepovšimnuty – jako prababička Sára v ukázce z románu současné spisovatelky Mariji Stěpanovové, která se zastaví nad muzejní vitrínou s vlastní, avšak tady, za sklem, jen bezejmennou ilustrační fotografií k revolučním událostem roku 1905. Ale jak napsal Varlam Šalamov v poznámkách k dopisu Natalji Stoljarovové: bezejmennost je k ničemu. [19]
Poznámky:
1. Olickaja, Jekaterina. Moi vospominanija I. Frankfurt am Main: Posev, 1971. 45. Není-li uvedeno jinak, citace přeložila Alena Machoninová. [Zpět]
2. Šalamov, Varlam. „Sliškom knižnoje“. Knižnoje obozrenije 47 (1988): 10. [Zpět]
3. Stěpňak-Kravčinskij, Sergej. „Podpolnaja Rossija“. Sobranije sočiněnij I. Moskva: Chudožestvennaja litěratura, 1987. 401. [Zpět]
4. Figner, Vera. Zapečatljonnyj trud I. Moskva: Mysl, 1964. 268. [Zpět]
5. Andrejev, Leonid. „Gubernátor“. Satanův deník. Přel. Ludmila Dušková. Praha: Odeon, 1979. 217. [Zpět]
6. Glanc, Tomáš. „Ruský terorismus“. Revolver revue 34 (1997): 350. [Zpět]
7. Andrejev, 1979. 223. [Zpět]
8. Šalamov, Varlam. „Zlatá medaile“. Vzkříšení modřínu. Přel. Jan Machonin. Praha: GplusG, 2017. 169. [Zpět]
9. Zasulič, Vera. Vospominanija. Moskva: Izdatělstvo politkotoržan, 1931. 16. [Zpět]
10. Figner, 1964 I. 136. [Zpět]
11. Šalamov, Varlam. „O próze“. Mistr lopaty. Přel. Jan Machonin. Praha: GplusG, 2015. 321. [Zpět]
12. Šalamov, Varlam. „Aleksandr Konstantinovič Voronskij“. Sobranije sočiněnij IV. Moskva: Terra – Knižnyj klub, 2005. 584. [Zpět]
13. Stěpňak-Kravčinskij, 1987. 425. [Zpět]
14. Zasulič, 1931. 66. [Zpět]
15. Olickaja, 1971. 98. [Zpět]
16. Tamtéž. 188. [Zpět]
17. Petkevičová, Tamara. Bolest si věk nevybírá. Přel. Alena Machoninová. Praha: GplusG, 2017. 370. [Zpět]
18. Figner, 1964 II. 227. [Zpět]
19. Šalamov, Varlam. Sobranije sočiněnij VI. Moskva: Terra – Knižnyj klub, 2005. 387. [Zpět]
Alena Machoninová
Alena Machoninová (* 1980) je rusistka. Zabývá se ruskou, převážně konceptuální poezií druhé poloviny 20. století. S Janem Machoninem připravila antologii poezie básníků lianozovské školy Zloději všedních okamžiků (2015). Věnuje se také literatuře paměti, osudu a literárnímu odkazu Helly Frischerové a v současnosti hlavně pozůstalosti své učitelky Miluše Zadražilové – editovala její stěžejní dílo Dějiny ruské moderny, které vyjde v nakladatelství Karolinum.