Alexej Sevruk
Kononenko, Jevhenija. Katovo poslední přání.
Z ukrajinského originálu Ostanně bažanňa (2015) přeložila Jiřina Dvořáková.
1. vydání. Praha: Volvox Globator, 2020. 132 stran.
Jevhenija Kononenková se jako spisovatelka prosadila v devadesátých letech minulého století a od té doby si mezi předními současnými ukrajinskými autory vydobyla nepřehlédnutelné postavení. Svědčí o tom mimo jiné i její průnik do českého prostředí. Tvorba Kononenkové je zastoupena v obou reprezentativních antologiích ukrajinské prózy, které v posametovém Česku vyšly (Expres Ukrajina, 2008, a Ukrajina, davaj, Ukrajina, 2012), dostala se ale i do vysílání Českého rozhlasu (povídka Telefonická elegie). Knihy, které autorce vycházely v ukrajinštině, se staly předmětem pravidelných recenzí Rity Kindlerové na portálu iLiteratura.cz. Naživo autorku bylo možné vidět v roce 2015 na Měsíci autorského čtení, Kononenková tehdy byla jednou z třiceti hostujících ukrajinských autorek a autorů, nebo na sklonku roku 2017 v Praze na akcích spoluorganizovaných Českým literárním centrem, jež poskytlo ukrajinské spisovatelce tvůrčí stipendium. Ostatně jedna z posledních autorčiných knih, sbírka novel Prazka chimera (Pražská chiméra, 2019), byla, jak napovídá název, inspirovaná právě autorčiným tvůrčím pobytem v Česku. Román Katovo poslední přání vznikl přepracováním a rozvedením stejnojmenné delší povídky ze sbírky Kat (Kat) z roku 2014. Tato povídka vyšla v českém překladu Jiřiny Dvořákové jako pátý sešit ediční řady Knihovna MAČ, kterou vydávalo nakladatelství Větrné mlýny u příležitosti zmíněného ukrajinského ročníku Měsíce autorského čtení, a sice pod názvem Poslední přání. Už tehdy, v roce 2015, během čtení v Brně a v Ostravě autorka vyjádřila záměr rozpracovat povídku do podoby románu.
Tvorba Jevheniji Kononenkové je oceňována pro mistrné zachycení dramat všedního dne, která se čtenářům vyjevují díky spisovatelčině práci s psychologií postav. Dějištěm jejích textů zpravidla bývá autorčin rodný Kyjev, ukrajinské hlavní město. Ve svých textech se autorka často zaměřuje na ženské postavy uvržené do sovětských či postsovětských všedních reálií a demaskuje mechanismy každodenního, nenápadného, ale proto ne méně bolestivého útlaku a násilí. To vše najdeme také v recenzované knize.
Katovo poslední přání je navzdory nevelkému rozsahu ambiciózním románem. Autorka se tu snaží na třech generacích hrdinů popsat dějiny Ukrajiny posledních zhruba sta let. Ústřední postavou je Ivan Ivak, ukrajinský sovětský spisovatel, v minulosti kat popravující nepřátele sovětského zřízení ve službách NKVD. Právě fiktivní rukopis jeho posledního románu tvoří dobrou polovinu knihy. Základem pro tento vložený text se stala zmíněná stejnojmenná povídka. Autorčinu generaci váhavé (post)sovětské inteligence, kterou znenadání zaskočila svoboda a nezávislost, zastupuje v protikladu vůči předchozí generaci „obětí a vrahů“ Ivanův syn Valerij. Prostřednictvím facebookových interakcí mezi Valerijem a jeho synem Pavlem Kononenková zase načrtává poněkud parodický obraz kyjevských mileniálů, hipsterů a světoběžníků, poslední sovětské generace, pro kterou jsou sovětské represe už jen temnou rodinnou legendou.
Ivan Ivak nemůže zemřít, dokud „poctivě“ nevylíčí celý svůj život, od dětství, stráveného v provizorní kolonii městské chudiny, přes dospívání v Němci okupovaném Kyjevě, naverbování do orgánů a noční popravy až po přerod v uznávaného sovětského ukrajinského autora. Kononenková dokáže zdatně popsat atmosféru domova, ať už oním domovem jsou nuzné boudy polojazyčných kyjevských dělníků první generace, honosné měšťanské byty, měnící své majitele závratnou rychlostí spolu s tím, jak majitelé přestávají být pohodlní režimu, nebo komunální bydlení s atmosférou napjatých vztahů, nevraživosti, vyplývající z toho, že na fatálně malém prostoru jsou vedle sebe nuceni žít naprosto cizí lidé. Rukopis katova posledního románu po smrti autora záhadně zmizí, aby se po letech dostal k jeho synovi. Ten si poprvé v životě se zájmem pročítá otcovo dílo. Stále však nemůže mít jistotu, zda jde o autobiografii, či o autofikci. Skutečně se vše stalo tak, jak to otec popisuje? Pokud se paměť rozchází s psaným textem, jde o klam paměti, či textu? A co ty nadpřirozené události popsané otcem? Tyto pochybnosti posiluje střídání vypravěčského hlediska. Ivanův hrdina tu mluví za sebe v první osobě, tu o sobě mluví v osobě třetí jako vševědoucí vypravěč.
V románu se třeba i jen náznakem objeví obrovské množství témat, která by si zasloužila detailnější zpracování. Toho se bohužel dostává jen jejich nepatrnému zlomku. Poměry v „beztřídním“ SSSR zůstávají lehce načrtnuty, někdy jen uspěchaně naznačeny, jako by šlo o pouhou synopsi. To, co funguje v povídkové zkratce, najednou v románu působí rozbředle. Právě v detailech text dokáže téměř bezděčně zprostředkovat něco důležitého z popisované doby či prostředí. Chtěná, vědomá snaha přiblížit to či ono působí naopak toporně až otravně. Ostré postřehy a črty jsou prokládány „dědkovsky“ užvaněným moralizováním a nostalgií po Sovětském svazu, sklouzávající k lacinému relativismu. Románoví kati převlékají kabáty a po pokání, bezpochyby upřímném, se z nich stávají téměř světci, kteří přece také strašně trpěli. Oběti zločinů jsou oproti tomu připomínány jako pokálený, ušmudlaný a vystrašený odosobněný zástup, který nakonec bledne, až se jejich památka úplně rozplizne v postmoderním maglajzu s nátěrem lidového duchovna, pověr a konspirací. On si to možná dědeček nakonec všechno jenom vymyslel, že.
K překladu by se hodilo říct jen tolik, že je víceméně vyrovnaný a věcně správný, ačkoliv se v něm objevují interference z ukrajinštiny (potažmo z ruštiny), a to jak lexikální, tak syntaktické. Překladatelka z několika synonym ráda volí to, které je bližší ukrajinské předloze. A ne vždy je to ku prospěchu překladu. Namístě je to snad jen tam, kde lexikální a sémantické kalky mají sloužit coby funkční ekvivalent v promluvě socrealistického autora, zaplevelené dobovými kancelarismy, propagandistickými klišé a výpůjčkami z ruštiny. Tak například pro překlad ukrajinského vitčyzna se volí etymologické příbuzné otčina místo běžnějšího vlast. Pro pojmenování německých okupantů je zvolena v češtině vzácně se vyskytující a fantasticky znějící fráze německo-fašističtí uchvatitelé. (29, 49) Na jednom místě je dokonce použito slovo ad hoc vypůjčené z ukrajinštiny: Pocházel z městské osady v roklině, tedy v jaru. (29, zdůraznění A. S.) Po tomto vysvětlení, které v originále nenajdeme, se slovo jar dále užívá jako české synonymum ke slovům rokle, strž, údolí apod. Lze tušit, že se tak děje vlivem i v Česku známého toponyma Babí Jar, které se v textu také mihne. Ukrajinské bezpříznakové torba se překládá českým vzácně se vyskytujícím homonymem (78), aniž by k tomu byl jakýkoliv zjevný důvod. Naopak na jiném místě je sovětský výraz Velyka vitčyzňana vijna (Velká vlastenecká válka) přeložen politicky korektním, leč ne zcela totožným výrazem druhá světová.
V českém jazyce je běžnější trávit dovolenou v sanatoriu u moře, nikoliv nad mořem – ledaže by ono sanatorium stálo na útesu, o kterémžto faktu v originále nesvědčí zhola nic. Ukrajinské naviščo by se dalo elegantněji přeložit prostě jako „proč“ místo krkolomnějšího z jakého důvodu. (31) Někdy dochází ke zmatení vlivem doslovného překladu v kombinaci s nepozorným čtením originálu. Tak na straně 106 čteme: Ivak věděl, že případ byl doveden do konce, pokud se to, co se napnulo ve vězeňských kalhotách, nafouklo. A dále: Lékař Majovyč jim vysvětlil, že pověšeným se napíná pokaždé, dokonce i u starého dědy. Jak se dá vytušit z kontextu, jde tu o erekci u oběšenců. V češtině by se přirozeněji řeklo, že v kalhotách se cosi „postaví“, nikoliv „napne“. Ze srovnání s ukrajinským originálem navíc vyplývá, že první z dvou uvedených vět nám sděluje, že kat nepřestane dusit oběť, dokud oběšenci neochabne erekce, o žádném následném nafukování tu nic není. Je s podivem, že se tato chyba objevila už v sešitkovém vydání povídky a z ní nepovšimnuta přešla do románu.
I přes všechny výtky k originálu i překladu stále jde o knihu, kterou je možno čtenářům doporučit. Katovo poslední přání je nakonec čtivá črta k celkovému portrétu doby a prostředí (post)sovětského Kyjeva, která vybízí k přemýšlení a k pokládání dalších otázek.