Klára Soukupová
de Lubicz Milosz, Oscar Vladislas. Milostné zasvěcení.
Z francouzského originálu L’amoureuse initiation (1910) přeložil Václav Jamek.
1. vydání. Praha: Rubato, 2020. 264 stran.
Pokud se vám jméno autora zdá povědomé, není to náhoda. Oscar Vladislas de Lubicz Milosz (1877–1939) byl vzdáleným bratrancem básníka a nobelisty Czesława Miłosze (1911–2004). Oba pocházeli ze starého polsko-litevského šlechtického rodu; Oscar Vladislas se narodil v Chereyi (tehdy součást Ruska, dnes Běloruska), doma mluvili polsky, ale později strávil velkou část života ve Francii. Sám se považoval za litevského autora píšícího francouzsky.
Věnoval se především poezii (v češtině vyšly dva výbory jeho básní, v překladu Marie Bieblové a Ivana Slavíka [Divoký sad vzpomínek, 1975] a Jaroslava Janíka [Poemy, 2018]), Milostné zasvěcení (L’amoureuse initiation) je jeho jediný román, v mnohých exklamativních a metaforických pasážích však lyrickou tvorbu připomíná. Dílo je komponováno jako fragment z pamětí melancholického šlechtice, jenž se při toulce Neapolí dostává do paláce posledního z Benedettů; jádrem příběhu se tak stává jeden dlouhý monolog orámovaný náhodným nočním setkáním. Hrabě Pinamonte rytíři vypráví o své životní lásce – Clarice-Annalena z Merone a ze Sulmerry ho vytrhla z letargie a oživila jeho vyprahlé srdce pozdě přicházejícím jinošským citem. Rozkošemi unavený pětačtyřicátník začíná nový život, odhaluje nečekané vrstvy své osobnosti, zapomenuté radosti i soužení.
Podstatnou kulisu vyprávění tvoří v románu Benátky, město přesycené kulturními odkazy a nedílně spojené jak s bujarým karnevalem a tajnými neřestmi, tak s rozpadem a nemocí, s luxusem i špínou. Tak jako v Mannově Smrti v Benátkách (1912) zde hrdina nečekaně nachází lásku, jež ho současně pozvedá a ničí. Analogii můžeme nacházet i s Brodského Benátskými strofami (1982) a Vodoznaky (1989), v nichž hrají podstatnou roli zrcadlení, opuštěnost i všudypřítomnost italské historie. Pinamonteho vyprávění provází neskrývaná nostalgie, mátožný a potřeštěný vévoda z Brettinora je tragikomickou postavou (sametová čepička, tuze podobná těm, jaké se dávají makakům na pouti; 27), jež v rozjitřenosti svých monologů střídá výšiny nadšení s pády do děsivé rozháranosti, od poblouznění přechází přes exaltaci až k bláznovství.
Popis jeho vztahu k Annaleně je jednou velkou invokací lásky: Její přítomnost přibližovala i ty nejbeznadějněji vzdálené světy, dělala z nich věci, jichž se lze skoro dotknout. (72) Cit, jímž Pinamonte vzplane k jedné ženě, ho smiřuje s lidstvem, odkrývá mu tajemství světa a vede ho k Bohu jako tvůrci toho všeho: Každý, kdo opravdu miluje, miluje Boha! (42) Symbolem této neobyčejné obyčejnosti všehomíra se stávají kameny, zdánlivě neživé nerosty, jež jsou však božím výtvorem: Protože láska, pane rytíři, láska přebývá v nitru kamenů, a právě na ubohém oblázku prostoupeném něhou, jejž někdo sebere na opuštěném břehu, si v den všech dní Lež a Pýcha vylámou zuby. (63) Ne náhodou se motiv kamene, nyní plevelem zarostlého balvanu, objevuje v závěru románu při rytířově loučení s Pinamontem.
Postava Clarice-Annaleny odráží pojetí ženy ve fin de sciècle – uctívaná milenka je naivní a chlapecky radostnou andělskou bytostí a současně rafinovanou démonickou prostitutkou. Příznačné je, že Annalena v románu téměř nemluví, zatímco kolem ní se točí celý dlouhý monolog hlavního hrdiny. Je z logiky vyprávění Milostného zasvěcení stvořena z Pinamonteho slov, v nichž se střídá oslava něžné všeprostupující lásky s popisy delikátních sexuálních prožitků. Annalena představuje abstraktní ideál a zároveň ve fyzičnu své existence nevyhnutelnou blízkost smrti a memento mori. Pinamonte několikrát popisuje, že v její blízkosti pociťoval úzkost ze stáří či rozkladu a spánek zaměňoval za mrtvolnou strnulost. Zde jako by se vynořoval stín všech předčasně zemřelých hrdinek Edgara Allana Poea (a na tento romantismus upomínají i motivy dvojnictví, tajemných nástěnných portrétů i šílenství).
Intertextově jsou v Milostném zasvěcení silně přítomni i Dante Alighieri a Francesco Petrarca svým příkladem transformace lásky k fyzické milované ženě ve všeobjímající lásku k Bohu. Dantovské aluze, v nichž si autor až příliš libuje, jsou však zacíleny i do sféry pekla či očistce, neboť jimi Milosz evokuje hříšnou stranu lidského bytí. Román kvůli těmto různým více či méně skrytým kulturním narážkám doprovázejí vysvětlivky překladatele Václava Jamka, které nicméně leckdy přesahují žánr pouhého osvětlení reálií v textu, a to na jednu stranu podrobností interpretačního výkladu, na stranu druhou úsměšnými poznámkami ke komentovanému obsahu: Má [démon Asmodeus] tři hlavy, býčí, beraní a mezi nimi lidskou, dštící oheň, ocas hadí a nohy husí; jezdí na draku (nejasno jak, s těma nohama); (229) Pinamontova ironického ducha muselo jistě zaujmout frivolní vyznění tohoto řeckého morytátu (frnk!), kdy dětská nevinnost nakonec dopadla nejhůř. (248)
Mystické vize hlavního hrdiny se mnohdy odpoutávají od příběhu Pinamonteho a Clarice-Annaleny a stávají se autonomními básnivými vsuvkami na oslavu lásky coby nejvyšší hybné síly světa: Ó, kráso! Ó, růže mocná a líbezná, již Láska podává Lásce! Ó, kráso, Bože sám sebe adorující! Můžeš-li jinak být mystickým znakem ve svých sebemenších projeveních? (63) V podstatě je však vyprávěcí styl Milostného zasvěcení monotónní, protože na ploše románu téměř není možné po celou dobu udržet závrať exaltace, pokud se v ní střídá pouze rovina pošetilého souznění se světem a rovina sebeobviňující žárlivosti a hrůzy. V až archaicky patetickém stylu plném citoslovcí a vykřičníků dochází k pleonastickému vršení obrazů. Přes mnohé hrdinovy reflexe svého stavu na hranici tragédie a komedie i racionality a šílenství si vyprávění udržuje od oné stylistické vyumělkovanosti pouze malý odstup, a Milostné zasvěcení je tak třeba číst jako doklad dobově podmíněné přesycenosti symbolisticko-dekadentní estetiky.