Rozhovor s Dobromirem Grigorovem vedla Olga Pavlova
S literárním vědcem, bohemistou a překladatelem Dobromirem Grigorovem jsme mluvili o kulturní přenositelnosti některých děl české literatury, o úspěchu knihy Hana Aleny Mornštajnové v Bulharsku a došlo samozřejmě též na zmínku o Milanu Kunderovi.
Olga Pavlova: Pohybujete se především na akademické půdě. Jak vaše profese ovlivňuje výběr překládaných autorů?
Dobromir Grigorov: Prózy, které překládám, vybírám jako literární historik, nenabízel bych nakladatelstvím texty, do kterých jsem se pustil jen tak pro vlastní potěšení. Dosud mi vyšly jak překlady pro náročné čtenáře, tak i dobře prodávané tituly. Základní pojítko je jejich kulturní přeložitelnost. Tento pojem je mi velmi blízký a obnažuje způsoby zprostředkovávání knih, jejichž hodnoty jsou přenositelné do nového, odlišného prostředí. Petr A. Bílek výstižně zjistil problematickou kulturní přeložitelnost Havlových her v zahraničí. Zdůrazňoval při tom potřebu mít nevyhnutelné a částečně zatěžující znalosti životopisu autora, českého disentu, samizdatu a podobně. V posledních dvou letech v Sofii vyšly nové překlady esejů a jednoaktových her tohoto dramatika a ohlasy na ně Bílkův názor zpochybňují. Čtenáře oslovuje Havlovo odmítání historického fatalismu, jeho odpor vůči poslušnému vyčkávání „co se z toho vyvine“ a také Havlovo přesvědčení, že o osudu jednotlivce rozhodují jeho vlastní činy a že každý má odpovědnost mluvit za sebe.
Dá se říct, že odpovědnost překladatele všeobecně spočívá v nalezení vynalézavého interpretačního klíče k překladu, díky kterému dílo dokáže v cílovém jazyce získat nové čtenáře, aniž by museli znát očekávání nebo vkus českého publika. Zároveň si myslím, že okolnosti vzniku mohou sehrát roli nápovědy, návodu pro čtenáře nebo i vhodné záminky pro uvedení na novém knižním trhu.
OP: Mohl byste uvést nějaký konkrétní příklad?
DG: Samozřejmě románové dílo Daniely Hodrové, které máme v bulharštině kompletní, ale v překladech dvou odlišných generací překladatelů, a dostávalo se k bulharským čtenářům dvěma odlišnými cestami. První vlaštovkou byl román Podobojí v překladu Margarity Kjurkčievy, držitelky ceny Premia Bohemica za rok 2006, jehož vydání se chystalo v době, kdy jsem se rozhodl začít překládat Thétu. Paní Kjurkčieva pro sebe objevila českou sebereflexivní prózu a byla jí nadšena, později vydala též výběr z textů Karla Miloty. Druhou cestou k románům Daniely Hodrové byly její literárněteoretické práce, kterým jsem se v tuto dobu soustavně věnoval spolu s Margaritou Simeonovou, spolužačkou z bohemistiky. Původně jsme nahlíželi na pojmosloví literární teoretičky jako na klíč k interpretaci fikčního světa spisovatelky. Tak nám souběžně s prvními prozaickými úryvky v literárních periodikách začaly vycházet překlady studií Daniely Hodrové o literární tematologii nebo románu zasvěcení. Nad Kuklami nebo Thétou jsem pracoval s myšlenkou umožnit Alici Davidovičové a celému literárnímu exteriéru Podobojího vstoupit plynule do světa Sofie Syslové nebo Elišky Beránkové, a to tak, aby nebylo znát, kdo jednotlivé části Trýznivého města překládá. Stejný záměr oživil postavy a místa Trýznivého města v pozdějších překladech Margarity Kjurkčievy a Margarity Simeonovy. Proto mám z práce nad knihami Daniely Hodrové dodnes krásný pocit přináležitosti k dialogickému společenství dvou zasvěcených spřízněných duší, díky kterým překládání přestává být samotářskou činností. I v tomto typu dialogičnosti jsme objevili kouzlo knih Daniely Hodrové, nejen v jejich záměrné intertextovosti.
OP: Hana Aleny Mornštajnové vyšla v Bulharsku také ve vašem překladu. Narazil jste při práci s textem na místa, která byla kulturně nepřenositelná?
DG: S překvapením jsem zjistil, nakolik nepřeložitelné je slovo transport. Na první pohled triviální výraz „vlaková souprava“ v kontextu Hany posloužil k bolestivému zobrazení traumatického příběhu. Samotná kniha byla v bulharštině přijata příznivě. Na jednu stranu ji doprovází informace nejen o nadšeném ohlasu čtenářů, ale také o nejednoznačném přijetí románu ze strany české literární kritiky, reakce českých čtenářů tím způsobem otevírá prostor pro diskusi a vyvolává zájem o nový titul. Na druhou stranu ve společnosti, která disponuje historickým dědictvím záchrany bulharských Židů, tato kniha některým čtenářům uspokojivě odpověděla na otázku, proč je potřeba se znovu vracet k tématu holocaustu, a připomněla širšímu obecenstvu, nakolik důležitou roli hraje společný rituál jakožto nástroj kulturní paměti. Jinými slovy, nový český román na známé téma přispěl k debanalizaci kolektivního rituálu připomínání, který postupem času pravděpodobně ztrácí svou funkčnost. Proto si myslím, že překladatel dělá kompromis, když vybere knihu, jejíž osud v novém prostředí sám předem nepromyslel. Dalo by se říct, že jazyková dokonalost ještě nezaručuje kladné přijetí překladu.
OP: Nebojíte se překladu do češtiny, podílel jste se například na vzniku komiksového sborníku Aargh!. Nepotýkáte se s názorem, že tímto porušujete základní překladatelské pravidlo překládat pouze do mateřštiny?
DG: V tom případě pravděpodobně jde o nepřesné údaje o překladatelích komiksu z bulharštiny. Překládat do češtiny jsem, kromě několika vlastních článků, nezkoušel. Závidím všem odvážným kolegům, kteří nejsou bilingvní, a přece si troufnou překládat krásnou literaturu do cizího jazyka. Namístě také je položit si jinou otázku. Myslíte, že překlady Petra Krále, zařazené do jeho francouzské antologie české poezie, mohou být považovány za porušení základních profesních zásad? Po několika tápavých pokusech jsem zjistil, že se mi vlastní literárněvědné texty do češtiny překládat nedaří. Problém se týkal například odborných pojmů, které buď nemají českou podobu, nebo nejsou v českém prostředí zdomácnělé. Kdybyste se zabývala rozdílem mezi společenstvím a kolektivem jakožto důležitým rysem principu dialogičnosti Martina Bubera, zjistila byste, že z jeho tří raných studií, předcházejících Buberovo soustavné studium židovských chasidských tradic, vyšla česky pouze Já a Ty. O ni je trvalý zájem, svědčí o tom i několik českých vydání. Nicméně celá trojice textů má polský, bulharský a maďarský překlad. Pokud se chcete opřít o nepřeloženou látku, musíte si v cizím jazyce vytvořit nové pojmosloví. Takovému překladatelskému tabu bych se vyhýbal.
OP: Napsal jste monografii o Milanu Kunderovi. Proč jste se nepokusil také o překlad jeho tvorby?
DG: S knihami Milana Kundery jsem žil nějakou dobu a je mi s nimi dobře pořád. A překládat jsem je nemusel – této výzvy se ujaly starší generace bulharských překladatelů. Jeho romány a eseje začaly vycházet od roku 1989, tedy ještě v době mého univerzitního studia. Původně Milan Kundera požadoval, aby se jeho knihám věnoval jeden jediný vybraný překladatel, a to romanista, jenže u nás se tento záměr neuskutečnil. Spisovatel dokonce ustoupil překladatelce Anželině Penčevě, držitelce ceny Premia Bohemica za rok 2010, a souhlasil s jejím překladem českého originálu Nesnesitelné lehkosti bytí. Pak vyšly Směšné lásky, Valčík na rozloučenou a Žert, přeložené podle původních českých vydání. Až pozdní romány a eseje vycházely v překladech z francouzštiny. Je všeobecně známo, že překladatelé Milana Kundery všude ve světě musejí projít tvrdou zkouškou, aby získali šanci, respektive příležitost přeložit jeho knihy. Každý z nich, kdekoli na zeměkouli, si zaslouží upřímnou úctu. Byl jsem si vědom jednak té výzvy, na kterou jsem nebyl připravený, jednak mě více zajímala literární historie. Zároveň s tím jsem si byl dobře vědom výzvy jiného typu – psát o světově známém spisovateli tak, abych nenosil dříví do lesa.
Případ bulharských vydání knih Milana Kundery svědčí o tom, že se nové překlady z češtiny dostávají do příznivého prostředí. Ročně v Bulharsku, převážně v Sofii a Plovdivu, vychází dva až šest knižních překladů z české literatury, většinou té současné. Valná část této produkce je soustředěna do několika malých a do dvou velkých nakladatelství formátu Academie nebo Hostu. Mít dobré zázemí ve velkém nakladatelství a disponovat distribuční a reklamní sítí pro propagaci nového titulu neznámého autora z „kultury malého prostoru“ je značný výkon. Kromě toho, když si dnes otevřete web populárního sofijského knihkupectví Bâlgarski knižici, zjistíte, že tento katalog titulů od roku 2006 po dnešek, ač jde o neúplný soupis českých knih v bulharštině po pádu železné opony, nyní obsahuje úctyhodných 174 položek.
Dobromir Grigorov
Dobromir Grigorov (* 1968) je bulharský bohemista, literární historik a překladatel. V současnosti působí jako docent na katedře slovanských literatur Sofijské univerzity sv. Klimenta Ochridského, kde přednáší dějiny české literatury a dějiny slovenské literatury. V letech 2006–2010 vyučoval bulharštinu a dějiny bulharské literatury 20. století na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.