Rozhovor s Benjaminem Hildenbrandem vedla Olga Pavlova
S výhercem letošní soutěže Cena Susanny Roth Benjaminem Hildenbrandem jsme mluvili o významu literárních cen, následných nástrahách při pokusech o vydání již hotového textu a také o tvorbě a recepci díla Michela Houellebecqa.
Olga Pavlova: Obdržel jste již tři ceny za překlad. Jsou vám k něčemu prospěšné?
Benjamin Hildenbrand: Vše záleží na úhlu pohledu. Mohou být k ničemu, protože mi ta vítězství nepřinesla nic po finanční stránce. Osobně si jich ale velmi vážím, navíc to byly soutěže spojené se jmény Václava Černého a Susanny Rothové. Pravda také je, že mám tři ceny, ale jednou jsem se umístil na druhém místě. Vítězství mohou přinést něco do budoucna, některé ceny v životopise pomáhají k získání další práce.
OP: Hrají tyto ceny nějakou roli pro francouzská nakladatelství, nebo spíš funguje systém osobních kontaktů a doporučení?
BH: Myslím si, že důležitější jsou kontakty. Všechno, co jsem přeložil, byly malé úryvky. Publikoval jsem je spíš přes známosti. České centrum ve Francii ovšem rozhodně poskytuje pomoc nejen přes doporučení, ale také díky finančním příspěvkům na vydání české literatury. Proto si myslím, že kombinace těchto důvodů svědčí ve prospěch literárních cen. Ve výsledku jsou tedy ceny za překlad užitečné.
OP: Přeložil jste několik úryvků. Plánujete alespoň některou z ukázek přeložených pro soutěže dotáhnout do knižního vydání?
BH: Teď se o to pokouším. Je tu ale problém. Vždy to zabere mnoho času, než je ukázka publikována. Rád bych nejprve otiskl alespoň úryvek v časopise, což by pak mohlo pomoct k vydání překladu celé knihy – s pomocí Českého centra. Zatím jsem jednal se dvěma časopisy, s Revue Traversées a Revue La Mer Gelée. O úryvky by měly zájem, ale v tuto chvíli to pro ně není aktuální, protože mají zpoždění s posledními čísly kvůli koronaviru. Navíc se jedná o vědecké časopisy, které mají své pracovní tempo. Kromě toho se v současné situaci všechno ještě více zpomalilo. České centrum by si ale samo přálo, aby celý překlad vyšel v tištěné podobě.
OP: Takže vám ani nic jiného nezbývá?
BH: Ano, ale předtím si to ještě musím domluvit s nakladatelstvím.
OP: Projevují francouzská nakladatelství o současnou českou literaturu zájem?
BH: To je těžká otázka. Například právě České centrum v Paříži otevřelo malé knihkupectví pouze s českou literaturou, ale podobný koncept může fungovat asi jen ve velkém hlavním městě. Jinde možná o existenci české literatury vůbec netuší. Ani o slavném Milanu Kunderovi se většinou neví, že je Čech.
Obecně to funguje tak, že když se lidé snaží, mají potom jejich snahy určité výsledky. Například na Lotrinské univerzitě v Nancy mě učila Lenka Froulíková, která hodně propagovala češtinu a pravidelně organizovala týden české kultury.
OP: Živíte se jako učitel francouzštiny a dějepisu. Co pro vás znamená překlad? Je to spíš koníček, nebo další způsob seberealizace?
BH: Je to spíš takový „neprofesionální“ koníček. Když jsem překládal pro soutěž Václava Černého ukázku novely Ladislava Fukse, bylo to velmi náročné. Proto se spíš pouštím do knih současných autorů, které nebývají na překlad tak těžké. Z toho důvodu pro mě byl jednodušší román Vytěženej kraj Veroniky Bendové. Pokud máte slovník a umíte cílový jazyk, jde to docela rychle. Stále mi ale činí obtíž volba správné jazykové polohy, jestli mám nechat postavy mluvit hovorově, nebo formálně. Například v češtině se zápor u sloves vyjadřuje pouze pomocí předpony ne-, ve francouzštině máme dvě slova – ne pas, případně pouze pas, pokud se jedná o hovorovou formu. Mým úkolem je trefit tu správnou variantu.
OP: Ve své disertační práci se zabýváte tvorbou Michela Houellebecqa. Jak hodnotíte překlady jeho knih do češtiny a recepci jeho románů na místní literární scéně?
BH: Koupil jsem si Rozšíření bitevního pole v češtině, ale nečetl jsem ho. Pro mě je to divný pocit číst česky texty, které dobře znám v originále. Zatím mě to odradilo od toho tu knihu otevřít. Přitom by mě zajímalo, jestli ironii, kterou mám u Houellebecqa rád, přeložil Alan Beguivin dobře. Někdy k tomu asi dojde.
Když jsem v akademickém roce 2004/2005 studoval na Erasmu v Olomouci, byl jsem velmi příjemně překvapen. Jednou jsem se bavil s dalším studentem a ukázalo se, že Houellebecqa znal. Když poprvé žijete v cizině, nevíte, jak je tam francouzská kultura rozšířená. U de Funèse nebo Belmonda mě to také překvapilo, ale míň než u Houellebecqa. Navíc v červnu 2005 měl publikované zatím jenom tři romány. Mám také pocit, že na Festivalu spisovatelů Praha tehdy zmínil, že v češtině vyšel jenom jeden jeho román, a to právě Rozšíření bitevního pole. Neumět francouzsky a znát Houellebecqa bylo tak v té době opravdu obdivuhodné.
Také oceňuji, že i tady dostal literární cenu. Označení Serotoninu za knihu roku bylo pro mě překvapení. Zvlášť když se jedná o román, který se mi z jeho tvorby líbí nejméně.
Benjamin Hildenbrand
Benjamin Hildenbrand (* 1981, Toul, Francie) vystudoval historii na Université de Lorraine a poté francouzštinu pro cizince na Université Stendhal Grenoble. Od roku 2010 působí v česko-francouzské sekci Slovanského gymnázia v Olomouci jako učitel dějepisu a zeměpisu. Od roku 2011 vyučuje francouzštinu na katedře romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého, kde také dokončuje doktorské studium. Ačkoliv překlad beletrie vnímá spíše jako koníček, roku 2015 získal Cenu Václava Černého v kategorii česko-francouzského překladu, o rok později se umístil na druhé příčce. Roku 2020 se zařadil mezi výherce Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně.