Olga Pavlova
Brjusov, Valerij Jakovlevič. Ohnivý anděl.
Z ruského originálu Ogněnnyj angel (1974 [1908]) přeložil Milan Dvořák.
1. vydání. Praha: Argo, 2020. 403 strany.
Přes sto deset let starý ruský román se dočkal třetího překladu do češtiny. Co na tomto příběhu, jenž byl poprvé otištěn na pokračování v časopise ruských symbolistů Věsy (1907–1908), nakladatele i překladatele opět nalákalo?
Děj se odehrává v první polovině 16. století. Zápletka je možná v něčem banální: dobrodruh a mořeplavec Ruprecht na cestě domů potká v malém hostinci velmi podivnou ženu Renatu. Podlehne její kráse, zamiluje se do ní a neplánovaně s ní stráví několik měsíců života. Nápadnou vlastností knihy je, že přímo překypuje zajímavými historickými postřehy, odkazy na soudobou literaturu, zachycuje dobové zvyky a myšlenky. Samotná milostná linka rozhodně není hlavním důvodem, proč by měl být tento ruský román z počátku minulého století znovu přeložen do češtiny. První překlad totiž vznikl záhy, roku 1913, a jeho autorem byl Stanislav Minařík, nakladatel a významný propagátor slovanské kultury.
Avšak redaktoři knihy se pravděpodobně drželi jiného názoru a sentimentální linku považovali za zásadnější, neboť v anotaci románu píší: Ústředním motivem je vášnivý a prudce se proměňující milostný vztah vypravěče s „posedlou“ dívkou, která zároveň miluje ohnivého anděla, jenž se jí zjevuje. Nakladatelství Argo vydalo poslední překlad románu z pera Milana Dvořáka na začátku roku 2020. Dílo se rozhodli opatřit přetištěným doslovem Miluše Zadražilové, který se poprvé objevil u druhého vydání překladu Taťjany Haškové z roku 1997. Známá česká rusistka v něm čtenáře seznamuje především s pravděpodobným pozadím citového trápení protagonisty – milostným trojúhelníkem tvořeným mladou prozaičkou Ninou Petrovskou a slavnými básníky Valerijem Brjusovem a Andrejem Bělým. Svůj místy až bulvarizující postřeh čerpá mimo jiné z memoárů Niny Petrovské, která tvrdí, že Valerij Brjusov potřeboval najít předlohu pro svou románovou hrdinku Renatu, a tak mu tuto roli ráda zahrála, neboť toužila žít svůj život jako umělecké dílo. Pikantní podrobnosti z autorova osobního života Zadražilová neváhá automaticky aplikovat na románový milostný trojúhelník mezi Ruprechtem, Renatou a knížetem Heinrichem, kterého dívka považuje za převtělení ohnivého anděla. Právě do něho zůstává i přes soužití s Ruprechtem dlouho zamilována. Zdá se, že podobná bulvarizace literatury skutečně začíná získávat na popularitě. Stejné nakladatelství letos společně s Pasekou vydalo knihu o Milanu Kunderovi (Kundera. Český život i doba, 2020), jejíž autor své soudy a závěry nejčastěji zakládá na výpovědích bývalého autorova kamaráda, záznamech StB nebo na vlastním velmi sporném přístupu k literatuře a nepatřičně biografickém čtení Kunderových románů. Podobná snaha o získání většího okruhu čtenářů u nakladatelství s dobrou pověstí je překvapující, a pokud budeme tento trend následovat, můžeme i v doslovech k dílům českých klasiků hned na druhé stránce vyjmenovat všechny milenky a milence Jana Nerudy, Boženy Němcové či dalších čítankových velikánů. Nebylo by ale spravedlivé odsoudit celý doslov, v jeho druhé části Miluše Zadražilová mimo jiné líčí pro moderního čtenáře méně známý příběh o přijetí románu nejen v sovětském Rusku, ale i v Československu.
Druhý překlad Ohnivého anděla od Taťjany Haškové vyšel roku 1978 a dočkal se druhého vydání roku 1997. Verze ze sedmdesátých let též obsahuje doslov, který sepsali manželé Ilja a Vladimír Svatoňovi. Jejich text není tak rozsáhlý, ale o to erudovanější. Zbytečně se nevěnuje příběhu nešťastné autorovy lásky, román naopak zařazuje do dobového kontextu. Líčí atmosféru tehdejšího světa ruských dekadentů a symbolistů, kteří při psaní čerpali inspiraci ze staroruského stylu vyprávění, legend a lidových zaklínadel. Autorská dvojice si také všímá ironie Valerije Brjusova, který své dílo zasazuje do dobrodružného žánru. Ruprechtův příběh v žádném případě neomezují jen na vztah s Renatou. Kaleidoskop setkání, která protagonista na své cestě zažije, do něhož patří několik dnů strávených s německým okultistou, lékařem a právníkem Heinrichem Corneliem Agrippou z Nettesheimu, cesta s doktorem Faustem, jenž vyvolává přízrak krásné Heleny, a také účast v čarodějnickém procesu, jen utvrzuje čtenáře v tom, že se manželé Svatoňovi nezmýlili. Pokud přistoupíme na tuto ironizující dobrodružnou interpretaci románu, pak dává mnohem větší smysl i výskyt těchto a dalších historických či smyšlených postav. Protagonista Ruprecht je vlastně typický hrdina počátků humanistické literatury. Mísí se v něm a taktéž i v některých dalších postavách nové a staré zvyky, potřeba otevřeného pohledu na svět se strachem před mocí a inkvizičním soudem.
Můžeme si položit otázku, proč se prestižní nakladatelství Argo rozhodlo otisknout starší text a nepožádalo o vytvoření nového, aktuálnějšího doslovu, když neváhalo oslovit kvalitního překladatele ohledně vytvoření třetí verze překladu. Jedním z důvodů použití práce Miluše Zadražilové může být i aktuální stav současné české rusistiky. Obor, který měl kdysi beze sporu vysokou úroveň a bohatou tradici, nyní stagnuje. Starší odborníky nikdo nenahradil, střední generace našla uplatnění jinde nebo vycestovala. Přes tuto politováníhodnou situaci věřím, že by se při troše snahy našel specialista, který by se tohoto úkolu s radostí a možná i se ctí chopil.
Co se týče aktuálního překladu, Milan Dvořák rozhodně poctivě splnil zadaný úkol. Více přizpůsobil román současnému čtenáři. Proto pravděpodobně byl i o práci na překladu požádán. Vynechal též větší množství pasivních obratů, kterými překypovaly předchozí překlady. Zdá se však, že to románu prospělo, zvolený styl také napomáhá interpretaci románu jako parodie na symbolistní literaturu s výraznými dobrodružnými prvky.
Čtení románu především jako milostné zápletky, které navrhuje přetištěný doslov, značně zplošťuje celou knihu. Naivní stylizace díla do sentimentální roviny by ho navíc spíš řadila do „pravdivých“ příběhů o čarodějnicích německé literatury preromantického období než do ruské literatury první poloviny 20. století.