Michala Marková
O tom, že překládání uměleckého díla je tvůrčí činnost, není třeba čtenáře Plavu zdlouhavě přesvědčovat. Jak ale vypadá překladatelova práce ve chvíli, kdy mu výchozí text odepře obvyklá vodítka a kdy ve snaze napodobit estetický účinek předlohy zůstane odkázán téměř jen sám na sebe? O tom píše v tomto textu Michala Marková, která se tak ohlíží za svým překladem Sedmé funkce jazyka Laurenta Bineta, vydaném v roce 2017 nakladatelstvím Argo. A ještě upozornění: některé z následujících pasáží mohou poodhalit rozuzlení románu. Proto pokud se jej teprve chystáte přečíst, zvažte, jestli tak neučinit ještě před četbou tohoto textu.
Když jsem byla oslovena, zda bych nenechala čtenáře nakouknout do své překladatelské dílny, nedalo mi moc práce vymyslet, co zkusím představit – asi proto, že s podobně náročným zadáním se setkávám málokdy: jde o kapitolu plně založenou na slovních a zvukových hříčkách, narážkách a nepřenositelných stylistických aspektech, o text, který v žádném případě nelze překládat obvyklým lineárním způsobem. Takový text je potřeba si nejdřív v hlavě a na papíře rozložit na prvočinitele, abyste ho z těchto vzniklých cihliček postavili znovu a doufali, že vám z původní vily Tugendhat vyjde aspoň prvorepubliková vilka, a nikoliv omšelý šumperák.
Sedmá funkce jazyka Laurenta Bineta je dílo zalidněné mnoha velkými postavami evropské intelektuální elity osmdesátých let 20. století, jehož ústředním tématem je boj o ovládnutí titulní jakobsonovské jazykové funkce, tedy magické schopnosti proměňovat řečí realitu. A ona překladatelská výzva se odehrává v 92. kapitole, ve vrcholné scéně řečnického souboje mezi Philippem Sollersem, reálnou významnou postavou francouzské literární scény, a Velkým Prótagorou, tajemným vůdcem „řečnického fight clubu“ jménem Logos Fraternitas. Souboje provozované v tomto klubu probíhají obvykle jako volný proslov a následná debata obou účastníků na téma zadané porotou; v případě tohoto konkrétního souboje se ovšem situace poněkud vymkla kontrole.
V šálivé síti etymologie
Tématem téhle rétorické „battle“ je verš On forcène doucement, [1] tedy doslova přeloženo zhruba cosi jako zlehka se zuřivě šílí – přičemž sloveso forcener je archaické a v současné francouzštině se nepoužívá. (Odtud také plyne značný údiv, který románové publikum nad tímto zadáním projevuje, protože dotyčný výraz možná ani nezná: v češtině jsem byla nucena vsadit na poněkud mělčí úvahu, že publikum by mohlo být udiveno nikoliv formální, ale obsahovou stránkou textu. Originál je samozřejmě v tomto logičtější, nicméně korigovat míru diváckého údivu změnami textu bych považovala za příliš velký zásah.) Následný souboj je představen jako střet dvou řečnických metod: Sollersova bizarního proudu více či méně volných asociací a Prótagorovy logicky vystavěné úvahy o oxymóronu a falešné etymologii. Sollers se ve své části snaží uplatnit určité mimojazykové faktory související s hlavním tématem knihy, ale formálně má jeho proslov působit jako překotné, nepochopitelné žvanění.
Ono v úvodu zmíněné nutné rozložení na prvočinitele vycházelo ze skutečnosti, že Prótagorův proslov je přímou reakcí na Sollersovo nesoustavné blábolení a pokouší se ho alespoň nějak ukotvit v realitě, respektive naznačit, kterým směrem se Sollers mohl vydat, kdyby nasadil méně iracionální tón. Těžištěm celé scény je tedy až její druhá, racionální část. Prótagorovým východiskem je hra s francouzskou etymologií, a ta byla pro mě samozřejmě nepoužitelná: musela jsem se ze všeho nejdřív rozhodnout, jakým způsobem přeložit ústřední verš tak, aby byl i v češtině zdrojem dostatečného množství volných asociací, ale zároveň plodným východiskem racionálního rozboru. Nakonec jsem (vzhledem k tomu, že verš je použit izolovaně a nemusela jsem se řídit metrem) zvolila verzi V tišinách šílení, v bláznovství řádu.
Jak ví každý, kdo má aspoň nějakou teoretickou translatologickou průpravu, analýzu textu nelze zanedbávat – a jak zjistí každý, kdo na vlastní kůži okusil překladatelskou praxi, zanedbávat ji lze velmi úspěšně. Při překladu téhle scény jsem se ale k oné základní poučce pokorně vrátila a důkladnému rozboru pasáže věnovala mnohem více času než překladu samotnému. A z obsáhlé fáze plné podtrhávání a vypisování mi vyšlo, že bude praktičtější začít s překladem odzadu – tedy od Prótagorovy části souboje. Pouštěla jsem se tím do ojedinělého dobrodružství: předem jsem neměla tušení, kam mě překlad dovede a jak bude finální rámování Sollersovy pasáže vypadat.
Prótagorás se v úvodu svého proslovu zmiňuje o archaičnosti výrazu forcener a o historické pravopisné změně, která často vede k mylné domněnce, že sloveso forcener souvisí se silou (force). Ve skutečnosti se původně psalo forsener a souviselo s rozumem (sense). Úvahy o francouzské etymologii, ať skutečné, či falešné, samozřejmě v češtině odpadají. Proto v české verzi řečník hovoří o dvojím použití výrazu pro duševní vyšinutost, „šílení“ a „bláznovství“. Zapátravši v etymologii české jsem zjistila potěšitelnou skutečnost: výraz „bláznovství“ souvisí s lotyšským blazt, blazma [2] – slovy s konotacemi záře, vyzařování, běli, poklidu – a následně také „bludička“. Skrze oslí můstek „bludička falešné etymologie“ jsem se dobrala ke zcela nesouvisejícímu řeckému plazma, tedy původně „tvořivost, utváření, výtvor“.
Binet v originálním textu nechává Prótagoru uvažovat o tom, že zadání je ve světle falešné („silové“) etymologie oxymóronem, ale pokud přihlédneme k etymologii skutečné, související s rozumem, vlastně v něm nic protichůdného není. V češtině zní tato pasáž, v níž se originál a překlad opět pomalu sbíhají do stejného koryta, takto: Otázka, o níž bych já osobně diskutoval, kdyby ji můj ctěný soupeř býval vznesl, zní: jsou ,tišiny šílení‘ a ,řád bláznovství‘ oxymóron? Jde tu o dvě spojení protichůdných výrazů?
Etymologie – skutečná i ta lidová – nám napovídá, že nikoliv. Musí být třeštění vždy spojováno s chaosem, hlukem, bořením? Ne. Vzápětí se už originál i překlad doberou toho, že ztělesněním onoho zdánlivého oxymóra je básník, který v sobě pojí jak řád (v češtině) / něhu (ve francouzštině), tak šílenství a zuřivost, furor poeticus.
S otázkou autorství dotyčného verše si originál, který je ostatně podobných hříček plný, pohrává roztomilým způsobem příznačným pro celou knihu: Velký Prótagorás jeho autora nezná – a v textu ho jednoznačně nepotvrdí –, ale díky své erudici odhaduje, že by to snad mohl být žák Jeana Dorata a člen Plejády, kterýžto popis jakoby náhodou přesně pasuje na Pierra Ronsarda. Já sama jsem (viz poznámka výše) věděla, že verš skutečně pochází z Ronsardova pera, nicméně tohle drobné autorské mrknutí se překladem do češtiny samozřejmě ztratilo. Dotyčná Ronsardova báseň, pokud vím, přeložena nebyla, takže jsem nemohla použít existující překlad; a i kdyby přeložena byla, bylo by velice těžké, ne-li nemožné, na onen překlad naroubovat mnou vytvořenou smysluplnou konstrukci proslovu. Proto český čtenář na rozdíl od francouzského nemá (ne zcela pravděpodobnou) možnost vypátrat, že verš je reálný a Prótagorův odhad správný.
Ještě než přejdu k první části souboje, ráda bych vysvětlila něco, co odhalí jen ten, kdo čte překlad souběžně s originálem. Na straně 436 originálu je k nalezení odstavec, který zní:
L’accent chantant résonne dans la grande salle, mais tout le monde a perçu la violence de l’attaque : sous son apparence débonnaire, Protagoras vient de souligner tranquillement les insuffisances du discours de Sollers en recréant à lui seul une discussion dont son adversaire n’a pas su poser les bases.
Tedy česky:
Velkým sálem rezonuje zpěvavý přízvuk, ale nikomu neuniklo, jak krutý to byl útok: Prótagorás, maskovaný dobráckým vzezřením, nevzrušeně zdůraznil nedostatky Sollersova projevu tím, že sám vystavěl diskusi, jíž jeho protivník nedokázal položit základy.
V překladu nicméně tenhle odstavec nenajdete. Důvod? V originále mu předchází Prótagorova úvaha vycházející z francouzské etymologie a odpovídající argumentace, v českém převodu je tato úvaha i argumentace úplně jiná. A tak jsem v rámci rozbíjení kapitoly 92 na jednotlivé cihly jednu z těchto cihel vzala a dovolila jsem si ji odstranit, jelikož do mé nové stavby nepasovala. Jinými slovy: coby překladovou jednotku jsem vnímala celou kapitolu a snažila jsem se o co nejpřesnější ekvivalenci v celém jejím rozsahu, ne na ploše vět či odstavců.
Kokoška tuší past
Druhá, „Sollersova“ část souboje v sobě nesla také velkou výzvu, ale překvapivě byla navzdory svému bohatství na slovní hříčky a bujné asociace překladově jednodušší než logicky vystavěná pasáž Prótagorova.
Sollersův proslov se svým zajíkavým rytmem a přerývanou kadencí blíží ostatním sollersovským pasážím, kterých je v Sedmé funkci jazyka dost a dost, neboť L. Binet si zvolil Philippa Sollerse za hlavní komickou postavu celé knihy (což mu ostatně vyneslo i hrozbu žaloby a podle kuloárních zvěstí ho to připravilo o nominaci na Goncourtovu cenu). Na rozdíl od předchozích Sollersových promluv v rámci románu, které jsou z velké většiny citacemi z jeho reálných děl, je jeho část řečnického souboje fiktivní. Opět jsem se tedy nemohla (a nemusela) vázat na žádný předchozí překlad. [3]
Při přípravném rozboru téhle pasáže jsem se soustředila na určení těch míst, kde proslov plyne jako asociační proud založený zejména na zvukových podobnostech, a naopak míst, kde nad jeho hladinu čnějí pevné, tedy víceméně přeložitelné body, jichž by se plavec-překladatel mohl chytit. Několik jsem jich našla, ale i k nim jsem si musela nejdřív postavit cestu.
Nejdůležitějším z těchto ostrůvků možné shody byla pasáž zhruba ve třetině proslovu, na straně 432, kde Sollers přes obsáhlou hru se slovem forcener (konkrétně přes podobně znějící spojení: fors scène – hors la scène neboli zhruba: kromě scény – mimo scénu) dospěje ke značně narcistní zmínce o článku Marcelina Pleyneta Sollers obscène a v obscénním duchu pokračuje zvukovou řadou pohrávající si s druhým výrazem zadání: doucement – d‘ou semence – d‘ou vient la semence? (tedy doslova: jemně – odkud semeno – odkud pochází semeno?) a následuje pasáž, která již na hře se zvuky založená není. Přes několik řad slovních hříček, které bylo nutno zcela přebudovat, jsem se tedy musela dobrat k onomu spermatickému významu.
Naštěstí mi řešení částečně nabídl sám autor: hned v prvním odstavci Sollersova proslovu je totiž zmínka o francouzském prezidentovi Félixi Faurem, který zemřel na zástavu srdce, když mu jeho milenka prováděla felaci. Faure (čteno „for“) se v textu ocitl nikoliv zásluhou svého zajímavého osudu, nýbrž čistě kvůli asociační řadě forcène… forcène… Fort… Scène… Fors… Seine… Faure (Félix)… Cène. Le président Félix Faure est mort d’une fellation et d’un arrêt cardiaque, ce qui l’a fait entrer dans l’Histoire mais sortir de lascène (str. 432 originálu, česky doslova: šílí… šílí… silná… scéna… kromě… Seiny… Faure (Félix)… Poslední večeře… Prezident Félix Faure zemřel na felaci a zástavu srdce, a tak vešel do dějin, ale odešel ze scény).
Binetovu čistou hru s rozkladem ústředního výrazu zadání jsem se pokusila v prvním odstavci proslovu nahradit rozbíhavější asociační řadou vycházející ze slova „šílení“, která mě dovedla k rakouským expresionistům, k drobnému exkurzu do životopisu Egona Schieleho a k botanické hříčce: Tišiny šílení, sítiny šálení. Sítí šílí – Schiele, Egon Schiele vyhnaný z Krumlova, protože zneužil Neužilovou… Který se ničil na sto způsobů, leč zabila ho chřipka… Bodnutí španělské mušky. Odvar z bylin nevyléčil, kuklík, kokoška, kyčelnice – Kokoschka tuší past…! Egon – gone! Jak je vidět, originál a překlad se tu naprosto rozešly a letmo se setkávají až o několik odstavců dál právě díky příběhu o skonu prezidenta Faura, který jsem sem přesunula (a použila zvukové podoby fór – Faure), abych si připravila půdu pro zmínku o Pleynetově článku Obscénní Sollers.
Až do konce Sollersova proslovu pak následují většinou pasáže, které jsou sice delirantní, ale v podstatě přeložitelné. Jelikož jsem věděla, že význam není to hlavní, co tu autor sledoval, snažila jsem se soustředit zejména na rytmus a překotné plynutí textu. Příkladem takové pasáže je kupříkladu odstavec: … Překypovala snad Kristova duše jako celek ve svém utrpení nezměrným štěstím asi ne a to z vícero důvodů není snad nemožné cítit utrpení i požitek zároveň neboť bolest je protiklad rozkoše jak praví Aristotelés hluboký smutek nebrání slasti a přesto je jejím opakem…
Patrně pochopíte, že přes všechno tvůrčí vzrušení jsem byla poměrně ráda, když jsem v překladu dospěla k poslední větě Sollersovy části souboje, kterou lze celkem jednoznačně přeložit jako: Jsem opak německo-sovětského.
Bez mučení přiznám, že když jsem při této příležitosti po několika letech provedla důkladnou revizi vlastního překladu a podívala se na text s velkorysým odstupem, narazila jsem (jak se to překladatelům obvykle stává) na několik míst, která bych asi dnes řešila jinak: příkladem za všechny může být Sollersovo je suis venu j‘ai vu j‘ai vomu – parafráze na Caesarovo veni, vidi, vici. Přeložila jsem tu větu jako Přišel jsem, viděl jsem, zvracel jsem, ale nezohlednila jsem, že j‘ai vomu není regulérní tvar příčestí minulého, a dokonce to není ani žádný existující tvar. Správně mělo být vomi a oním hravým -u chtěl autor zřejmě poslední sloveso výslovnostně přiblížit předchozím dvěma příčestím (francouzské u čteme jako ü). Takže překlad je tu oproti originálu vlastně zploštělý, pracuje jen se smyslem a nebere v potaz ani aliteraci, ani zvukovou hru.
Závěrem
Podobně kreativitou napumpované pasáže jsou pro překladatele jak strašákem, tak mimořádnou radostí. Zároveň skýtají nesmírně zajímavý prostor k úvahám o možnosti a vlastně i samotné existenci překladu. V tomto stručném výletu do mých překladatelských úvah nejde o prezentaci výsledku: jsem si dokonale vědoma toho, že jde samozřejmě jen o jednu z mnoha a mnoha možných cest, kterými se může překladatel na cestě za zprostředkováním adekvátního zážitku z podobného textu vydat. Spíš jsem chtěla nastínit, jak může v takových případech vypadat překladatelův postup včetně pochybností, kontroverzí a šlápnutí vedle. Snad se mi to aspoň trochu povedlo.
A na úplný závěr v binetovském duchu doplním informaci, která může i nemusí s něčím souviset: překlad této pasáže, na který jsem se důkladně připravovala dva dny, jsem dokončila 19. února 2016 v půl jedenácté večer.
Poznámky:
1. Jde o verš z básně Pierra Ronsarda, který sám L. Binet v soukromé korespondenci označil za obscure a uvedl, že ho náhodou objevil díky diplomové práci jedné své známé. V originále je vyjádřena pouze domněnka, že by mohlo jít o Ronsarda – je na čtenáři, aby zjistil, jestli to tak doopravdy je. [Zpět]
2. Rejzek, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2015. Zajímavé je, že slovo „blazma“, Rejzkem zmiňované, v lotyštině možná ani neexistuje. [Zpět]
3. Což ovšem platí o celé knize, protože z knih Philippa Sollerse nebyla do češtiny přeložena žádná. [Zpět]
Michala Marková
Michala Marková (* 1974) vystudovala obor český jazyk a literatura – tlumočnictví a překladatelství francouzštiny na FF UK, věnuje se literárnímu překladu z angličtiny a francouzštiny. Do češtiny přeložila například román Laskavé bohyně Jonathana Littella (č. 2008), Linie krásy Alana Hollinghursta (č. 2012), dva zatím existující díly tudorovské trilogie Hilary Mantelové Wolf Hall a Předveďte mrtvé (č. 2010, 2013), a také oba romány Laurenta Bineta (česky vyšlo v roce 2010 HHhH a o sedm let později Sedmá funkce jazyka).