Michaela Škultéty
Kolik času jsem s Brilkou, resp. románem Nino Haratischwili Osmý život strávila? Počítá se to těžko, ale dva roky života to jistě byly. Rozhodně to bylo tak dlouho, abych s postavami její ságy srostla a získala pocit, že je důvěrně znám. Staly se pro mě lidmi z masa a kostí. Ještě teď se často přistihnu při myšlence, kým z nich bych asi byla. Které postavě jsem podobná? S kterou se ztotožňuji?
A vzápětí mě napadne – v knize je osm životů. Osmý je Brilčin, zbývá tedy sedm. Šest žen a jeden jediný muž. Kosťa. Proč? Proč jsou v téhle knize ženské postavy jaksi nevyhnutelně silnější, životnější než mužské? Může za to „rudé století“? Století, během něhož muži neustále bojovali ve válkách, trčeli v lágrech, dělali revoluce – tvořili dějiny, ať už chtěli, nebo ne, nikdo se jich na jejich názor neptal, prostě spoluvytvářeli dějiny – a ženy zatím doma vytvářely další generace. Muži z téhle knihy nejsou automaticky slaboši. Jsou ovšem – z velké většiny – nepřítomní. Jsou mimo.
A ženy z této knihy nejsou automaticky hrdinky. Žijí a dělají, co můžou. Život je často jejich nepřítel, nepřítel ne-li všemocný, pak rozhodně silnější než ony, přesto se nevzdávají. Stasja, Christine, Kitty, Elene, Ida, Nica, Brilka, ano, dokonce i Nana – všechny procházejí životem se vztyčenou hlavou. Všechny si zaslouží obdiv.
Od začátku mi připadalo, že román musí být srozumitelnější čtenářům z někdejšího východního bloku – vždyť pro nás, nejpozději pro ty narozené v sedmdesátých letech, jsou reálie Sovětského svazu a jeho satelitů pokud ne důvěrně známé, pak přinejmenším povědomé. A přemýšlela jsem, zda je to autorčina svéhlavost, sebevědomí nebo lhostejnost, když prostě píše, píše a píše – a nemyslí na německé publikum, nic mu neusnadňuje, ohání se zkratkami jako KSSS a ÚV, vrhá kolem sebe pojmy a slova – a nikdy, skutečně nikdy nevysvětluje. (Pak je to překladatelka, kdo musí vysvětlit, že v Československu nebyli komsomolci, ale svazáci, ale copak mohl německý redaktor takovou chybičku zachytit?)
Stejně tak Nino Haratischwili zachází s (gruzínskými) reáliemi – vmete čtenářům do tváře názvy vesnic, pohoří, ulic, pokrmů, nápojů, čehokoli… Nevysvětluje. A překladatel občas úpí, protože redaktor se ptá: Jak přepsat název téhle ulice? A tohoto pokrmu? Je to vůbec pokrm? Existují dva básníci téhož jména. Kterého autorka cituje?
Máme tu tedy jména (jak se vlastně do češtiny přepisují gruzínská jména? dáme na závěr knihy slovníček s výslovností? rozhodujeme se, že ne, a pak se snad v první recenzi ukáže, že recenzentka vnímá Nicu jako Niku, jak tomu lze zabránit?), reálie, dějinné události, skutečné historické postavy (Stalin, Berija), gruzínské dějiny, sovětské dějiny, evropské dějiny… a dohromady celkem tisíc stránek. Tisíc!
Neodradilo vás to? Na to se mě ptají nejčastěji, ale ne, rozsah mě rozhodně neodradil. Miluju ságy, a dneska už je nikdo nepíše. Rozhodně ne dobře. V „normálním“ literárním provozu by se Osmý život rozsekal na tři díly (mimochodem, v polském překladu kniha skutečně vyšla ve dvou svazcích, a pokud vím, je to jediný překlad, v němž původní text rozdělili) a autorka by po jeho úspěchu psala dál a dál, až bychom skončili Brilčinou vnučkou. Tisíc stránek. Tisíc stránek o rudém století, tisíc stránek, během nichž postupně poznávám Gruzii, jíž jsem se dosud, hanba mi, přiblížila pouze četbou kdysi populární knihy Čtyři z tanku a pes, v níž vystupoval hrdinný řidič-mechanik Grigorij Saakadzešvili.
Předkladatel se pokaždé sžívá s knihou, je-li dobrá. Je jako houba, nasává – a později nevyhnutelně zapomíná. Gruzie mi nejde z hlavy. Pořád o ní vím příliš mnoho. Před „koronakrizí“ jsem na Facebooku sledovala vývoj cen letenek do Kutaisi a váhala jsem. Příště už váhat nebudu.
Třeba proto, že jsem díky tomuto překladu pochopila, že slova neznamenají vždycky slib, že hudba nemůže člověka zachránit, že vlastní schopnosti nevedou pokaždé k předurčenému cíli, že za lásku se někdy jenom přestrojí cosi mnohem horšího, že někdy je třeba krotit své sny a zklamání přetřít trochou šminek…
Stejně jsem to tušila. Děkuju, Brilko. A na shledanou v Gruzii.