Rozhovor s Thorunn Gullaksen Endresonovou

Řada současných (nejen) norských postapokalyptických a dystopických románů spadá do poměrně nedávno pojmenovaného žánru cli-fi neboli climate fiction. Tento termín označuje beletrii, která tematizuje klimatické změny spjaté s člověkem a která se díky svému silnému akcentu na životní prostředí přirozeně často ocitá v hledáčku ekokritického přístupu. Existuje v Norsku delší tradice ekologicky zaměřené literatury, nebo je to záležitost až posledních několika let? Proč je cli-fi tak často spojováno se sci-fi a mladými čtenáři? A má v knihách tohoto žánru své místo i humor?
 

Jitka Jindřišková: Co je ekokritika a o jaké texty se zajímá?

Thorunn Gullaksen Endresonová: Tento termín poprvé použil William Rueckert v roce 1978 v článku Literature and Ecology: An Experience in Ecocriticism (Literatura a ekologie: ekokritický experiment), ale coby samostatný literárněvědný směr ekokritiku etablovala až publikace The Ecocriticism Reader: Landmarks in Literary Ecology (Ekokritické čtení: milníky literární ekologie, 1996), za níž stáli redaktoři Cheryll Glotfeltyová a Harold Fromm. Kniha ekokritiku definovala jako studium vztahu mezi literaturou a fyzickým prostředím. Podobně jako feministická literární teorie zkoumá jazyk a literaturu z hlediska pohlaví a literárněvědný marxismus vnáší do studia literatury třídní pojetí, ekokritika se snaží na literaturu nahlížet prizmatem planety a životního prostředí.

Ve Spojených státech amerických můžeme zavedení ekokritiky coby metody datovat do roku 1992, kdy vznikla Asociace pro studium literatury a životního prostředí (Association for the Study of Literature and Environment, ASLE). V této rané fázi stálo v centru pozornosti takzvané nature writing, oblast dříve literárněvědným bádáním přehlížená. Zabývala se autory jako Henry David Thoreau, John Muir, Aldo Leopold, Rachel Carsonová, Edward Abbey a Annie Dillardová a také anglickými romantiky jako například Williamem Wordsworthem. Bádání se věnovalo mimo jiné literárním zachycením přírody a proměnám chápání samotného pojmu příroda, s důrazem na její hodnotu, vztah člověka k ní a ekologickou etiku. Ekokritici se tehdy tedy zaměřovali zejména na literaturu faktu. Patrně nejlepším příkladem je apokalypticky laděná kniha Silent Spring (Tiché jaro, 1962) Rachel Carsonové o katastrofálních účincích pesticidů. Stala se předmětem bouřlivé diskuse a zásadně ovlivnila jak názor veřejnosti, tak praktickou politiku. Úspěch této knihy bývá zčásti přičítán literárním schopnostem autorky, které se projevily obzvlášť v úvodní poetické bajce.

Od té doby se motiv apokalypsy vyskytl v řadě dalších textů o životním prostředí. Po literatuře faktu se pozornost ekokritiků rozšířila i na beletrii – romány, básně i povídky. Ekokritika se postupně rozvinula v několik teoretických přístupů, například v postkoloniální ekokritiku, environmentální spravedlnost a feministickou ekokritiku. Předmětem ekokritických analýz už nejsou jen literární díla, ale také divadelní představení, filmová či hudební produkce, fotografie nebo digitální média. Obecně lze říct, že ekokritika zkoumá problematiku ekologie a životního prostředí z lidské perspektivy a zahrnuje jak literární, tak kulturní studia obecně.

JJ: Do oblasti zájmu ekokritiky spadá i poměrně nový žánr cli-fi (climate fiction), který byl takto poprvé pojmenován v roce 2013 ve vysílání amerického rádia NPR. Je ale cli-fi opravdu tak nové, nebo se objevuje už ve světové klasické literatuře?

TGE: Přestože je pojem cli-fi nový, příklady tohoto žánru najdeme už mnohem dřív. Jedním z nejranějších dokladů je román Julese Verna Sans dessus dessous (1889, č. Zmatek nad zmatek, 1911) z cyklu Podivuhodné cesty. V něm se klimatické změny projeví po vychýlení zemské osy způsobeném člověkem. Záplavy coby symptom klimatických změn tematizuje už britský spisovatel J. G. Ballard ve sci-fi románu The Drowned World (Utopený svět, 1962).

JJ: Vyskytují se příklady cli-fi v současné norské nežánrové beletrii?

TGE: Celá řada. Spisovatelka Brit Bildøenová tematizuje klimatické změny hned ve dvou románech: satirická próza Adam Hiorths veg (Ulice Adama Hiortha, 2011) vypráví o ochránci přírody Jonu Utskottovi a jeho společníkovi Adamu Hiorthovi, kteří se v quijotovsky laděném světě vydávají na cyklovýlet za záchranou životního prostředí; v románu Sju dagar i august (Sedm srpnových dní, 2015), pojednávajícím o manželích, již před osmi lety ztratili dítě na Utøye, zase klimatické změny neustále probublávají pod povrchem. Důležitým tématem této knihy je vytěsnění. Román Tomase Espedala Året (Rok, 2016), napsaný ve formě básně, je jakýsi žalozpěv nad „nemocnou přírodou“ a ztracenou láskou. Román Carla Frodeho Tillera Begynnelser (Začátky, 2017) retrospektivně sleduje život ochránce přírody a environmentalisty Terjeho. Ten na začátku knihy leží v nemocnici po pokusu o sebevraždu. Text se točí kolem lásky hlavního hrdiny k přírodě a jeho boje proti vymírání živočišných druhů. Klimatické změny se objevují ve všech třech románech pro dospělé Maji Lundeové – Bienes historie (2015, č. Historie včel, 2017), Blå (2017, č. Modrá, 2018) a Przewalskis hest (Kůň Převalského, 2019). Autorka se ve všech drží stejného zpracování: předkládá čtenáři paralelní příběhy z rozličných historických období. První dvě knihy se zabývají vyhynutím včel, respektive nedostatkem vody, třetí pojednává o mongolském plemeni divokého koně. V brzké době se očekává čtvrtá kniha, která tento „klima kvartet“ doplní. Za zmínku jistě stojí i Benedicte Meyer Kronebergová a její dva romány Der det brenner (Tam, kde hoří, 2018) o požáru indonéského deštného pralesa a Ikke bli borte (Neztrať se, 2019), jehož příběh podtrhují extrémní klimatické jevy. Gert Nygårdshaug napsal několik „ekothrillerů“. V pěti románech, od Mengele Zoo (1989, č. Mengeleho Zoo, 2018) po Zoo Europa (Zoo Evropa, 2018), sledujeme mimo jiné boj ekoteroristy Mina proti západnímu kapitalismu.

JJ: K obdobím s výraznou ekologickou stopou v norské literatuře bezpochyby patří sedmdesátá léta 20. století, kdy se v souvislosti s mezinárodním environmentálním hnutím objevuje ekologicky angažovaná literatura. Jaká díla v Norsku vznikla tehdy?

TGE: Jako první mi při zmínce o sedmdesátých letech a ekologicky zaměřené literatuře vytane na mysli norský filosof Arne Næss. Poté co v roce 1970 skončila jeho kariéra univerzitního profesora, definoval takzvanou hlubinnou ekologii, „ekofilosofii“, která kritizuje antropocentrismus a mimo jiné hlásá, že jakýkoli život má hodnotu sám o sobě a že lidské zásahy do přírody jsou destruktivní. V roce 1973 publikoval knihu Økologi, samfunn og livstil (č. Ekologie, pospolitost a životní styl, 1996). Jeho myšlenky notně ovlivnily environmentální hnutí. K nejdůležitějším představitelům norské ekologicky angažované literatury v sedmdesátých letech patří i Erik Dammann. V roce 1972 napsal knihu Fremtiden i våre hender (Budoucnost v našich rukou) a o dva roky později založil pod stejným názvem také hnutí. V této nesmírně vlivné knize kritizuje západní kulturu pro masovou spotřebu a související společenské problémy a vyzývá k vyrovnání životní úrovně v bohatých a chudých zemích. Jedním z prvních norských spisovatelů, kteří psali ekologicky angažovanou beletrii, byl Knut Faldbakken. Dvoudílný román Uår (1974, 1976, č. Bídné roky, 1981) je vrcholným dílem jeho rané tvorby. Podtitul první části Aftenlandet odkazuje ke knize Oswalda Spenglera Der Untergang des Abendlandes (1918–1922, č. Zánik Západu, 2010), v níž autor předpovídá pád západní civilizace.

JJ: Je beletrie pro ekologická témata dobrou platformou? Má nějaké výhody oproti vědeckým pojednáním?

TGE: Naši představu o klimatických změnách utvářejí vědecké publikace, čísla, grafy, tabulky a výpočty pravděpodobnosti, jak upozorňuje například sociolog vědy Brian Wynne. Obyčejným lidem tak problematika klimatu může snadno připadat vzdálená a následkem toho se zřeknou vlastní odpovědnosti. Jednou z příčin etablování ekokritiky coby svébytného literárněvědného směru je právě vědomí, že odborné pojednání klimatických změn nestačí. Přestože nám přírodní vědy poskytují přesnější popis těchto dějů, postrádají možnost románu zkoumat estetická a emoční hlediska spojená s antropocénem, tedy obdobím, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje ekosystém Země. Ekokritika se mimo jiné zabývá tím, jak různé narativy či vyprávěcí postupy ovlivňují rozdílné vnímání přírody, životního prostředí a klimatických změn. Podle ekokritičky Antonie Mehnertové může beletrie abstraktní klimatické změny přiblížit a pomoct nám představit si nejistou budoucnost. Beletrie je také běžně dostupnější než vědecké texty, díky čemuž se dostává k většímu okruhu čtenářů. Otázka změny klimatu má v každém případě existenciální charakter, a proto by v literatuře měla mít své místo. V naší době, kterou do velké míry definují klimatické změny, je román zcela nezbytným a smysluplným nástrojem.

JJ: Proč bývá cli-fi spojováno především s žánry sci-fi, krimi a thriller?

TGE: O klimatu velmi často pojednávají dystopie, podžánr tradičně spojovaný se sci-fi, protože se v něm líčí společnost budoucnosti. Pochopitelně ale existují dystopie, které za sci-fi označit nelze. Také samotné sci-fi, krimi a thrillery dříve často klimatické změny tematizovaly. Dobrým příkladem jsou již zmíněné „ekothrillery“ Gerta Nygårdshauga. Spisovatel Amitav Ghosh upozorňuje, že beletrie o klimatických změnách není renomovanými literárními periodiky brána vážně a že je automaticky řazena k žánru sci-fi. Během posledního desetiletí se však hodně změnilo, i v Norsku. Měla bych nicméně zmínit, že ani mezi ekokritiky nepanuje shoda, kam cli-fi zařadit. Někteří jej chápou jako podžánr sci-fi, i vzhledem k lingvistické blízkosti pojmů „sci-fi“ a „cli-fi“. Někteří autoři cli-fi, například Margaret Atwoodová, považují nálepku sci-fi za zjednodušující. V recenzi na román The Year of the Flood (Rok potopy, 2009) v deníku The Guardian tvrdí známá sci-fi spisovatelka Ursula K. Le Guinová, a nepochybně oprávněně, že Atwoodová se vymezením vůči sci-fi snaží především ochránit svá díla před zařazením k méně hodnotným žánrům, do jakéhosi literárního ghetta.

JJ: Z žánru sci-fi spadají do cli-fi zejména postapokalyptické romány a dystopie, což je přirozené, protože už jejich výchozí situace obvykle vyžaduje nějakou zásadní událost, k níž došlo v minulosti, ať už blízké, či vzdálené, a jež způsobila radikální změnu ve společnosti. Zdá se, že podíl titulů spadajících do těchto podžánrů v posledních letech (nejen) v norské literatuře výrazně narostl, a to obzvlášť v kategorii young adult. Bude tento růst pokračovat?

TGE: Řekla bych, že ano. Knihy pro náctileté píšou dospělí a jejich témata ukazují, co zajímá je samotné – v literatuře se odráží duch doby. Norští spisovatelé, stejně jako mnozí jiní, mají obavy z klimatických změn a z toho, co se s naší planetou v budoucnu stane. I přes neradostné téma se však v jejich dílech často objevuje paprsek světla ve tmě. Význam naděje není radno podceňovat. Ekokritik Greg Garrard to vyjádřil takto: „Pro záchranu planety a naše přijetí zodpovědnosti vůči ní musíme věřit, že má budoucnost.“ Jak je patrné i z předchozích odpovědí, cli-fi pro dospělé se nedávno začalo proměňovat. Dříve postapokalyptické romány a dystopie jasně převažovaly a pořád ještě vedou, ale zpracování klimatických změn v literatuře je nyní mnohem různorodější.

JJ: Proč se postapokalyptické romány a dystopie tak často píšou pro mladé čtenáře? Vnímá mládež citlivěji ekologická témata, nebo jsou důvody jiné?

TGE: Děti a mládež zpravidla chtějí, aby kniha byla napínavá, a to většina dystopií splňuje. V dystopických příbězích se často líčí boj mezi jednotlivcem nebo malou skupinou a svrchovanou mocí. S tímto bojem se mladí čtenáři snadno identifikují. Klimatické změny je zajímají, protože se týkají jejich budoucnosti. Příkladem budiž Greta Thunbergová. Zároveň bych však nepodceňovala vydařený příběh a napínavý děj, ty jsou pro náctileté patrně stejně tím nejdůležitějším.

JJ: Jak autoři vykreslují klimatické změny nejčastěji?

TGE: Typickými motivy jsou extrémní klimatické jevy, záplavy, nedostatek pitné vody, hladomor, vymírání živočišných druhů a zdevastovaná příroda, anarchie a diktatura.

JJ: Je klimatická krize v norské literatuře pojímána pouze jako vážné téma, nebo existují i parodické a humoristické texty?

TGE: V jedné kapitole publikace The Oxford Handbook of Ecocriticism (Oxfordská příručka ekokritiky, 2014) píše Michael P. Branch o výhodách ekohumoru. Může poskytnout jinou perspektivu, jiný náhled na nás samé. Ekokritika si od smíchu tradičně držela odstup, upozorňuje Branch dále, a tak minula řadu zajímavých textů a úhlů pohledu. I když „vážná“ díla jsou v cli-fi jednoznačně v převaze, najdeme v norské literatuře i několik příkladů parodických a humoristických textů. Už jsem zmínila Ulici Adama Hiortha Brit Bildøenové. Román Nullingen av Paul Abel (Vynulování Paula Abela, 2018) od Bjørna Vatneho je satirická dystopie, v níž vládu uchvátí jedna strana a uchýlí se k vymývání mozků. Román varuje před oslabováním demokratických procesů a zneužitím technologie. Dalším příkladem je Vestlandet (Západní Norsko, 2017) Erlenda Nødtvedta. V tomto bujarém románu sledujeme dva neustále přiopilé hrdiny na cestě v karnevalovém stylu – hranice mezi skutečností a snem je nejasná. Klimatická změna je neustále přítomná skrz extrémní počasí, které téměř nabírá formu samostatné postavy. Tady se klimatická krize nevytěsňuje, nýbrž skoro oslavuje. Přestože tyto texty sázejí na humor coby základní literární prostředek, v žádném případě to neznamená, že by nešly do hloubky.

JJ: Mohla byste stručně představit hnutí Klimatická akce (Klimaaksjon), do něhož se před pár lety zapojila řada norských spisovatelů?

TGE: V hnutí Klimatická akce se angažovali nejen spisovatelé, ale také výtvarní umělci, literární kritici, překladatelé a novináři, kteří svou činnost odvozovali od § 112 norské ústavy, jenž stanovuje, že každý má právo na zdravé životní prostředí a že se k přírodě má přistupovat ohleduplně s cílem zachovat ji pro další generace. Hnutí už svou činnost ukončilo, ale jeho webové stránky forfatternesklimaaksjon.no, kde je publikováno mnoho ekologicky orientovaných textů, básní, povídek či rozhovorů, stále fungují.

JJ: Asi se shodneme, že co do beletrie jsou ekologická témata nejvýrazněji zpracovávána v románech. V rámci Klimatické akce ale vznikly desítky básní. Je to dané specifičností této aktivity (krátké texty publikované online), nebo je vhodnou formou pro cli-fi i poezie?

TGE: Lyrika se vždy, ať už v menší, nebo větší míře, obracela k přírodě. Stačí vzpomenout na romantické básníky, jejichž texty doslova vybízejí k ekokritické analýze. Už dlouho před onou nedávnou vlnou ekopoezie bylo v Norsku hodně básníků, k nimž lze přistupovat prizmatem ekokritiky, jako například Henrik Wergeland, Olav Nygard, Olav H. Hauge, Hans Børli a Rolf Jacobsen. Romantické souznění s přírodou má samozřejmě daleko k dnes časté apokalyptické a dystopické perspektivě. Mnoho lidí prožívá klimatickou krizi jako existenciální problém. Naše porozumění přírodě a její vnímání se změnily. Není tedy nijak překvapivé, že se básníci o klima a životní prostředí zajímají. Lyrická forma také nabádá k pomalému, vnímavému čtení a může čtenáře inspirovat k dalšímu přemýšlení.

JJ: Vycházejí ve Skandinávii antologie ekopoezie, ekopovídek či sborníky zaměřené ekokriticky? Nepublikují norští autoři a vědci své básně, povídky a studie spíše anglicky v mezinárodních publikacích, jako například Kathleen Rani Hagenová, která přispěla povídkou do antologie An Invite to Eternity (Pozvánka na věčnost, 2019)?

TGE: Ekopoezie v Norsku vychází hodně. Patrně nejznámějším příkladem je epická dlouhá báseň, vize budoucnosti Solaris korrigert (Solaris zkorigována, 2004) Øyvinda Rimbereida. Získala Cenu kritiků a později byla uvedena na scéně norského Národního divadla. Básnické já se vyjadřuje jakousi hybridní řečí, směsí zejména stavangerského dialektu, staroseverštiny a angličtiny. Za zmínku stojí také básnická sbírka Å resirkulere lengselen, avrenning foregår (Recirkulovat touhu, odtok probíhá, 2015) Elisabeth Hansenové. Sbírka je jakousi elegií druhů ohrožených vyhynutím, třeba vzácného a chráněného modráska rozchodníkového. Ekopoezii píše spousta norských básníků, například Gro Dahleová, Frode Grytten nebo Geir Gulliksen. Pokud vím, žádná antologie ekopoezie v Norsku zatím nevyšla, ale na internetových stránkách Klimatické akce básně stále přibývají, a tento web tak lze považovat za proměnlivou ekopoetickou antologii.

Co se týká odborných textů, vyskytuje se obojí. V roce 2018 vyšla v angličtině publikace Nordic Narratives of Nature and the Environment: Ecocritical Approaches to Northern European Literatures and Cultures (Severské narativy přírody a životního prostředí: ekokritické přístupy k severoevropské literatuře a kultuře). Je to vůbec první ekokritický sborník zaměřený na severskou literaturu (a také film a fotografii). Henning Howlid Wærp nedávno napsal norsky knihu o Hamsunově díle z ekokritické perspektivy. Sborník Økopoesi (Ekopoezie, 2017) se zabývá severskou lyrikou tematizující přírodu a klima a vloni vyšel další podobný sborník Undergang og utopi: Poesi i krisetid (Zánik a utopie: poezie v době krize). Já sama publikuji norsky i anglicky.

JJ: Píší cli-fi často autoři, kteří se v ekologii angažují veřejně? Vyvolal nějaký titul v Norsku veřejnou debatu či do ní výrazně vstoupil?

TGE: Nevím, jestli se autoři cli-fi angažují ve veřejné debatě častěji než ostatní spisovatelé. Většinou jsou součástí této debaty především prostřednictvím svých děl. Někteří autoři zabývající se ekologickými otázkami se aktivně zapojili do Klimatické akce, například Sidsel Mørcková, Freddy Fjellheim, Brit Bildøenová a Espen Stueland. Stuelandova kniha 700-årsflommen: 13 innlegg om klimaendringer, poesi og politikk (Sedmisetletá potopa: 13 příspěvků o klimatických změnách, poezii a politice, 2016) představuje důležitý příspěvek do norské debaty o klimatické krizi a o našem vztahu k přírodě.

 

Zpět na číslo