Olga Pavlova
Kolektivní monografie Vybrané kapitoly z ruského myšlení 20. století vyšla v roce 2018 jako výstup projektu „Progres Q13. Místa střetávání: strategické regiony mezi Evropou, severní Afrikou a Asií“ a klade si za cíl zmapovat některé méně známé ruské filosofické proudy minulého století. Tento záměr je samozřejmě velmi ambiciózní, proto není divu, že útlá, bezmála dvousetstránková knížka veškerá očekávání nenaplní.
Velmi rozpačitý dojem zanechává již úvodní studie Hanuše Nykla, který se zhostil náročného úkolu: propojit následující čtyři kapitoly věnované životu a dílu intuicionisty a mystika Nikolaje Losského, filosofa a monarchisty Ivana Iljina, pedagoga a filosofa Sergeje Gessena a historika a etnografa Lva Gumiljova. Na ploše čtrnáctistránkového textu se Nykl pokouší o velmi stručný úvod do dějin ruské filosofie. Není však jasné, komu je určen. V případě, že ho bude číst někdo zběhlý v tématu, uvedená fakta vyzní banálně a až suše encyklopedicky. Rozumím tomu, že psaní úvodních textů k podobným publikacím je nevděčná práce, ale i tehdy se má autor vyhnout opakování frází typu Revoluce nesplnila cíle, které si její aktéři kladli. (10) Pokud se na druhou stranu s touto statí seznámí někdo, kdo se o ruskou filosofii zajímá jen povrchně, pak mu podobně stručně vyložené údaje nedokážou vysvětlit všechny souvislosti, o jejichž propojení se vědec pokouší. Stručně se Nykl pouští především do starších etap, většinu příspěvku věnuje práci myslitelů období mezi revolucí z roku 1905 a revolucí říjnovou, další roky 20. století uzavře do škatulky jediné povolené filosofie marxismu-leninismu.
První studie v monografii, věnovaná Nikolaji Losskému, překypuje náročnou odbornou terminologií, jen spoře však hodnotí dílo samotného filosofa, místo toho pouze převypráví obsah jeho děl. Celkem se text velmi málo liší od fakticky pojatého referátu na jakékoli odborné konferenci. Na konci však autor kapitoly Matouš Haicl zhodnotí, že Losského filosofie je sice dodnes inspirativní, ale z dnešního pohledu obtížně přijatelná a nemá budoucnost. Těžko čtenář studie pochopí, jakou osobní motivaci pro výzkum tvorby zmíněného myslitele tento český rusista má. Naprosto odlišný dojem vzbuzují tři další kapitoly. Jsou čtivé a plné pozoruhodných poznámek. Zvlášť poutavá je kapitola Dany Slobodové o Sergeji Gessenovi. V ní se autorka soustředila na část Gessenovy práce, která se týká filosofie pedagogiky a také dodnes aktuální kritiky metod Marie Montessori nebo Jeana-Jacquesa Rousseaua.
Poslední kapitola se zaměřuje na osobnost, která je z pojednávaných dnes pravděpodobně nejkontroverznější: na Lva Nikolajeviče Gumiljova. Jen kvůli malému redakčnímu omylu název kapitoly připisuje autorství dále zmiňovaných teorií nikoliv Lvu Gumiljovovi, ale jeho otci, básníkovi Nikolaji. Jedná se samozřejmě o drobné opomenutí, avšak kniha chce být odbornou publikací – a v takovém případě by redakční práce měla být trošku pečlivější. Tato část monografie pojednává o teoriích etnogeneze (proces vniku, formování a vymření národa či etnika) a pasionarity (energie, která vede jednotlivce či celá etnika k výjimečným činům, někdy také k sebevraždě). Teorie byly přes veškerou svou obskurnost velmi vlivné v sovětském a částečně i v postsovětském období ruských dějin. Gumiljov má také řadu žáků, mezi nejznámější dnes patří asi Alexandr Dugin, jenž od svého učitele převzal nejen teoretické základy, ale i styl komunikace. Podobně jako jeho mentor je spíše vášnivým řečníkem než vědeckým pracovníkem.
Tyto tři kapitoly však nedokážou vyvážit celkový dojem z publikace, jejíž název slibuje představit vybrané kapitoly z ruského myšlení 20. století. Byl by třeba mnohem širší a rozmanitější seznam než pouhá čtyři jména zakotvená v první polovině století. Celek práce opět potvrzuje nešťastný osud podobných kolektivních monografií, které se plánují s velkými ambicemi, ale jen málokterá jim nakonec umí dostát.