Rozhovor s Antonínem K. K. Kudláčem
Antonín K. K. Kudláč se věnuje nejrůznějším formám fantastické literatury jako teoretik i jako autor, při rozhovoru jsme se však zaměřili primárně na teoretickou stránku. Kromě základního vymezení fantastické literatury a její pozice vůči literatuře populární a vysoké jsme hovořili i o oblíbených, ale také minoritních i poněkud bizarních podžánrech fantasy a science fiction.
Kristýna Králová: Co se skrývá pod pojmem fantastika?
Antonín K. K. Kudláč: Skrývá se tam toho celkem hodně. V úplně nejširším vymezení by byla fantastická vlastně jakákoli fiktivní literatura, už proto, že se neodehrává ve světě, v němž žijeme. Ale to je opravdu mimořádně maximalistické pojetí. Další, o něco užší, praví, že fantastika je vše, co nějak zásadně využívá fantastický, nadpřirozený prvek, tudíž by se tam vešlo mnoho textů v rozpětí od folklorních příběhů přes romány některých ruských klasiků 19. století až třeba po Borgese nebo Rushdieho. Třetí model pak omezuje fantastiku na žánrovou popkulturní tvorbu, tedy na sci-fi, fantasy, horor, a to nejen fantastický, a různé jejich podtypy. Osobně nijak nepopírám oprávněnost druhého vymezení, ale zajímá mne výhradně vymezení třetí.
KK: Žánry fantasy a sci-fi bývají řazeny do kategorie populární literatury, která je považována za literaturu nízkou, vyznačující se schematismem a opakováním jistých zavedených vzorců. Přitom pro oba žánry jsou naopak mnohdy typické novátorství, pestrost a nápaditost. Jaká je tedy jejich pozice vůči nízkému a vysokému umění?
AK: Tato pozice je poměrně nejasná, nebo možná spíš pohyblivá. Asi se především odvíjí od dobového, historického chápání rozdílu mezi vysokou či elitní a nízkou či populární kulturou, hranice mezi nimi totiž byla vždycky dost neostrá. Jeden a týž spisovatel může postupně – nebo i současně – být součástí obou těch světů, vezměte si třeba Raye Bradburyho.
A co se týče těch charakteristik: ono je to trochu složitější, výrazy jako schematičnost nebo naproti tomu inovativnost se dají použít spíš u jednotlivých konkrétních děl, ale těžko u celých žánrů. A navíc kromě těch dvou zdánlivě samostatných pólů tady máme ještě něco jako mainstream, který protéká mezi {popem a {vysokým uměním a čerpá vydatně z obou, i tam se fantastika vyskytuje. Aby zmatení bylo ještě větší, připomínám, že fanouškové fantastiky označují jako mainstream jakoukoli literaturu mimo fantastiku. A někteří teoretikové, například Juraj Malíček, zase pro změnu chápou mainstream jako řekněme vnější okraj nebo pásmo popkultury.
KK: Co rozhoduje o kvalitě fantasy či sci-fi díla?
AK: To záleží na tom, kdo o jeho kvalitě konkrétně mluví. Takzvaní běžní čtenáři komunikují většinou na bázi „líbí – nelíbí“, případně diskutují o tom, jestli dílo do příslušného žánru vůbec patří. Pro nakladatele je kvalitním dílem především takové, které se dobře prodává. Literární odborníci, například vědci, protože i ti se dnes o fantastiku čím dál víc zajímají, zase zkoumají, jak je dílo napsáno. Takže je mnoho různých kvalit a často se vzájemně příliš nepřekrývají, liší se funkcemi, které mají podle recipienta splňovat.
Autoři z toho mohou čerpat naději, že se snad na každého jednou dostane…
KK: Lze o nějaké zemi nebo určitém jazykovém prostředí mluvit jako o kolébce či tradiční baště fantasy a sci-fi?
AK: Obvykle se tvrdí, že moderní žánrová fantastika se zrodila v angloamerickém světě, což vcelku nelze popřít. Pokud tedy ponecháme stranou prastaré tradice fantastické literatury asijské, africké a dalších kontinentů, které Evropané a Američané s chutí využívají ve své tvorbě – někdo by řekl, že je vykrádají. Sci-fi a fantasy v globálním měřítku mluví anglicky, protože je to vlastně od 19. století její mateřština, paralelně se ovšem v jednotlivých zemích prakticky po stejnou dobu píše a čte v místních jazycích.
KK: Jak si ve světovém kontextu stojí domácí tvorba? Existuje něco jako zlatý věk české fantastiky?
AK: Fantastika publikovaná v češtině je jednou z velmi mnoha lokálních fantastik, takže její vliv je omezen na těch zhruba deset milionů češtiny znalých. Teprve když Čech publikuje v angličtině, vstupuje vlastně do „globální fantastiky“, ale i tak ohlas jeho díla bude zaznívat nejvýše v okruhu periodika nebo portálu, kde se dílo objevilo. Literatura obecně je dnes opravdu komunikačně nesmírně roztříštěná.
Co se týče zlatého věku, nerad bych používal omšelé bonmoty typu the golden age of science fiction is twelve, ale popravdě ani nevím, jak tento výraz vlastně chápat – jestli to má být období s výjimečně masivní publikační aktivitou, nebo doba, kdy je na vrcholu tvůrčích sil nějaká výrazná autorská generace, nebo tohle všechno dohromady, anebo něco úplně jiného. Takže ani nedokážu říct, jestli něco takového bylo či je v české fantastice ani přesně kdy.
KK: Fantasy a sci-fi během svého vývoje nabývalo nejrůznějších forem a podžánrů. Jaké podžánry se těší největší oblibě v dnešní době?
AK: Nakolik jsem schopen to sledovat, řekl bych, že takřka všechno, co kdy vzniklo v téhle oblasti, má své fanoušky. Nedovedu posoudit oblibu dle ekonomické úspěšnosti, protože ta je vždycky kolísavá, ale na bázi mediálních ohlasů jsou stále populární především takové ty základní žánrové formy, jako je heroic fantasy, epická fantasy a historická fantasy, ve sci-fi pak modernizovaná space opera, různě kombinovaná s válečnými příběhy, známými coby military sci-fi. Své osobité fandomy mají i svéráznější typy fantastiky, jako je třeba městská čili urban fantasy nebo paranormální romance, což je v podstatě něco jako červená knihovna ve fantastickém převleku.
Naopak komerčně propadl jeden z pohrobků experimentální fantastiky šedesátých let, tazvaný new weird, čtenáři zřejmě nemají zájem o „zumělečtění“ fantastiky.
KK: Existují nějaké specifické podžánry české tvorby, které jinde ve světě nenajdeme?
AK: Nevím o žádných, leda bych bral vážně některé pokusy vymyslet specifické druhy domácí fantastiky, k nimž došlo zhruba před třiceti lety. Mám na mysli biopunk, který si kdysi vymyslela Eva Hauserová a který se tak úplně nepřekrývá s americkým proudem téhož názvu, nebo případně pivopunk, výtvor Pavla Housera. Nikdo ale tyhle žánrové deriváty nedokáže identifikovat, i když jsou to jistě zábavné nápady.
KK: Nyní bych se ráda zastavila u otázky genderu ve fantastice. Je nepochybné, že jak mezi autorkami, tak mezi postavami fantasy a sci-fi postupně přibylo žen. Co nového ženský element do žánrů vnesl na rovině autorství?
AK: Ženský element byl ve fantastice přítomen vždycky, jen nebyly spisovatelky tolik medializovány jako dnes. Nevěřím tomu, že by byl nějaký rozdíl mezi, jak se říká, mužským a ženským psaním, je to do značné míry otázka autorské stylizace. Každý píše sám za sebe a na pohlaví tolik nezáleží.
KK: A jak se projevil na rovině postav?
AK: V některých žánrových variantách, konkrétně například v heroic fantasy, bývaly ženy obvykle prezentovány jako pasivní bytosti, často jakási „odměna pro hrdinu“, i když třeba klasik Robert E. Howard, tvůrce Conana, dokázal občas vytvořit silnou a soběstačnou ženskou postavu. Dnes jsou myslím většinou ženské hrdinky modelovány stejně rozmanitě jako mužští hrdinové, opět v souladu s osobní poetikou konkrétního autora či autorky. Jistěže se místy objevují dominantní ženské postavy v dílech feministicky orientovaných spisovatelek – méně už macho hrdinové u mužů spisovatelů, protože si to už dnes nemohou dovolit –, ale jsou to spíš výjimky.
KK: Proměnila se nějak čtenářská základna, na kterou fantasy a sci-fi cílí?
AK: Ano, zvláště v posledních desetiletích se proměnila zcela zásadně. Časy, kdy tyto žánry zajímaly především, ne-li výhradně nadšence sdružující se v tazvaném fandomu, tedy komunitách milovníků fantastiky, jsou pryč, dnes patří fantastika v podstatě k zálibě mas. Což nevylučuje i nadále existenci fandomu a tvorby určené primárně pro něj. V určitých chvílích se fandom a nefandomové publikum v zájmu a ocenění shoduje a v jiných zase nikoli.
KK: Nelze se nezeptat, jak nahlížíte na filmové adaptace fantasy a sci-fi děl. Myslíte si, že mohou, v rámci své umělecké kategorie, nabývat stejné kvality jako jejich knižní předlohy, či dokonce větší?
AK: To je otázka, která se může vztahovat v podstatě k jakýmkoli filmovým adaptacím literárních děl. Definice kvality opět závisí na záměrech tvůrců filmu a pak na očekávání diváků. Někdy je oceňováno věrné přenesení děje knihy na plátno – Pán prstenů –, jindy zase naopak různé inovace – Hvězdný prach. Osobně tyto dvě umělecké formy raději odděluji: když si oblíbím nějakou knihu, při četbě si v hlavě vytvářím vlastní „film“ a nepotřebuji, aby mi ho někdo jiný natočil. A u filmů zase upřednostňuji takové, které vzejdou z vlastní imaginace scénáristů.
KK: Jaké jsou vaše oblíbené fantasy a sci-fi tituly a čím si získaly vaši pozornost?
AK: Spíš než jednotlivé knihy mám rád tvorbu jednotlivých spisovatelů jako celek, jejich styl. Od mládí obdivuji třeba H. P. Lovecrafta, autora bizarních hororů, který psal tak hrozně košatě a šroubovaně, až je to krásné. Nebo z novějších určitě Bruce Sterlinga, hlavně jeho geniální povídky, ve kterých míchá politická témata, technologické vizionářství a poťouchlý humor. Fascinuje mně Neil Stephenson, který dokáže suverénně přepínat mezi historickými epochami, velkými vědeckými teoriemi a osudy jednotlivců a k tomu ještě být vtipný, a také Neil Gaiman, svrchovaně britský vypravěč současně respektující i inovující staré tradice. A mám samozřejmě i spoustu českých oblíbenců: Jaroslava Velinského, Ludvíka Součka… Je jich zkrátka mnoho.
Kdyby snad chtěli čtenáři o mých literárních zálibách zjistit víc, nechť nalistují strany 201–208 v mé knize Literatura přes palubu.
KK: Jaké jsou vaše oblíbené podžánry?
AK: Jsem odedávna velký milovník hororu, který nepovažuji za žánr, ale spíš za takzvaný modus, totiž určitou zvláštní literární vlastnost nebo příchuť, která ovlivňuje spoustu žánrů, i mimo fantastiku. Je mi příjemné se bát.
A pak jsem si hodně oblíbil steampunk, dobrodružné příběhy z alternativního 19. století, dneska je to už spíše móda, životní styl. Jako stydlivý akademik se sice nedokážu procházet na veřejnosti v patřičně stylovém oděvu, ale srdce novoviktoriána ve mně rozhodně bije.