Rozhovor s Miriam Löwensteinovou
Zájem o korejskou kulturu u nás stále roste. Stejně tak u nás každým rokem stoupá počet vydaných překladů z korejštiny. Přestože se jedná o zemi značně vzdálenou, odlišnou jazykově i kulturně, najde se ročně stovka zájemců o studium. Miriam Löwensteinová, vedoucí pražské katedry koreanistiky, vypráví mimo jiné o tom, jak se proměnila česká koreanistika i korejská společnost, proč mají korejské spisovatelky úspěch v zahraničí nebo jak se v Koreji vyvíjel ženský aktivismus a jak jej reflektuje místní literatura.
Petra Ben-Ari: Koreanistiku na FF UK vedete už od roku 2004. Jak se podle vás za tu dobu proměnil Ústav Dálného východu, nově Ústav asijských studií? Dopadá na vaši práci dění v politice?
Miriam Löwensteinová: Určitě. Během těch patnácti let se naše, ale i světová koreanistika vydala úplně jiným směrem. Docent Pucek, který ji vedl přes třicet let, měl méně kontaktů s Jižní Koreou i se světem, protože byl ukotvený v jiném časovém úseku. Změnila se koreanistika, změnil se i ústav, vyvíjí se naše pozice v ústavu. Koreanistika byla ještě i po roce 2000 to, čemu se říká „malý obor“, podle toho se s námi zacházelo, ale postupně jsme narostli do rozměrů srovnatelných se sinologií nebo japanologií. Naopak o jiné tradiční obory, jako jsou mongolistika, vietnamistika nebo i indologie, je podstatně menší zájem, což znamená jiné postavení. Samozřejmě se přizpůsobujeme tomu, jak to funguje ve světě a jaká je politická situace. Korejci velmi podporují studium v zahraničí, což zapříčiňuje celý ten boom koreanistiky a korejských studií. Na druhou stranu to pro nás znamená i spoustu ústupků. Když si Korejci řeknou, že nechtějí, abychom zkoumali to a to téma, respektujeme je. Když nás požádají o organizaci konference v Praze, zařídíme ji. Jinak pochopitelně víme, že zájem uchazečů je odvislý od toho, co se děje. Řada zájemců přichází kvůli Severní Koreji, druhá velká skupina potenciálních studentů by zas ráda poznala – jak říkají – „tu korejskou kulturu“. Je to zhruba půl na půl. A někde mezi tím je těch několik, kteří už vědí, co by chtěli studovat.
PB: Zájem o studium koreanistiky v posledních deseti letech roste. Mnozí uchazeči jsou prý ovlivněni tzv. korejskou vlnou – hudebním žánrem k-pop, korejskými televizními seriály, stylem oblékání či líčení. Je tato popkulturní exploze pro obor skutečně přínosem?
ML: Je to dvojsečné. To, že někdo chce studovat koreanistiku, je podmíněno různými okolnostmi. K-pop a korejská vývozní kultura jsou ve většině případů to hlavní. Důležité je, jestli mají uchazeči zájem i o něco dalšího, než je jazyk, jestli z té stovky nebo sto deseti, co se nám hlásí, vybereme ty, kteří mají ke studiu předpoklady. Dost často se stává, že se mi studenti po třech čtyřech letech přiznají, že přišli kvůli korejským idolům, ale že jsme je přesvědčili, že to chce ještě něco jiného. Naše korejská lektorka říká, že se k nám všichni hlásí kvůli krásným Korejcům, ale nakonec je začne bavit historie a literatura. Asi bych měla zmínit, že povrchní zájem selektujeme už u přijímaček, z té zhruba stovky přijímáme šestnáct.
PB: Soudobé korejské literatury u nás přibývá. Ale co počátky moderní korejské literatury? Když to srovnáme s moderní čínskou literaturou, jejíž průkopníci se u nás těší poměrně slušnému ohlasu, nechybí nám korejský Lu Sün? Kdo by to podle vás měl být? I Sang? I Kwangsu? Jom Sangsop?
ML: Vždycky, když začínám učit moderní korejskou literaturu – jak jinak než od I Kwangsua –, je o něj obrovský zájem. Není to jenom proto, že je otec korejské literatury, ale i proto, že byl mnohostranná osobnost, stejně jako Lu Sün. Byl vším, co doba nabízela: učitel, feminista, politik, novinář, ale i kolaborant. Vírou modernista. Tou svou osobní barevností by byl s Lu Sünem srovnatelný, ale to, co napsal, nedosahuje Lu Sünových kvalit. Skutečně dobrá je asi jen Bezcitnost (Mudžong), první korejský moderní román. Na něj mám od studentů velmi dobré ohlasy. On je to vlastně feministický román, kde jsou nastíněné tři možnosti, jak může vypadat moderní žena. A je to taky román, který poprvé v Koreji říká: „Jsme tady a teď!“, obrací se k současníkům, dává jim téma k diskusi. Zkrátka je dobrý v mnoha ohledech. Nicméně si nejsem jistá, jestli to tak nevnímají jen koreanisti. Kdybychom pokračovali dál, tak by se našla řada jednotlivých děl napříč moderním kánonem, která by stála za zmínku, ale není to jeden Lu Sün. Jednou by to byl román, jednou povídka, jednou divadelní hra. A ještě by se žádné dílo neobešlo bez spousty vysvětlivek, protože celá korejská moderní literatura je psaná pod různými vlivy.
PB: Přeložila jste několik sbírek současného básníka Ko Una. Ten měl přijet na letošní Svět knihy, ale návštěvu musel kvůli skandálu #metoo v Koreji zrušit. Překvapilo vás to?
ML: Vlastně ne. Než jsem se s ním poprvé setkala, různé mé korejské známé mě před ním varovaly, všechny se shodly, že je to příšerný proutník. Ko Un má pověst velkého záletníka a člověka, který je všechno, jen ne asketický. Spíš mě překvapila hysterická reakce na #metoo v Koreji, protože byla opravdu silná. Spousta učitelů, které znám, se mi svěřila, že se teď studentek bojí. Kampaň je v Koreji podstatně hysteričtější než u nás, je hystericky vedená, plná hysterických reakcí. Když je někdo v korejské společnosti obviněný, a ještě k tomu právem, je ztráta jeho tváře definitivní. Ko Un je velmi starý pán, asi si uvědomil, že v očích veřejnosti už nemá právo na existenci, a stáhl se. Nemyslím si, že by ho k nám korejská strana nevyslala, spíš to bylo jeho osobní rozhodnutí, protože nutně musel čekat nepříjemné otázky.
PB: Ženy psaly v Koreji již v předmoderní době, přesto se jejich tvorbě teprve nyní dostává uznání. Na titulech mezinárodně proslavených románů se to hemží ženskými jmény – Sin Kjongsuk, Han Kang, Čong Judžong, Čo Namdžu. Ač jsou tyto spisovatelky velmi různorodé, existuje podle vás nějaký společný jmenovatel, který má podíl na jejich úspěchu?
ML: To je těžká otázka. Může to souviset s tím, že Korejci konečně pochopili celosvětové trendy. Dozvěděli se mimo jiné, že mají ctít i ženské spisovatelky. Globální tendence Korejkám hodně pomohly. Nejsou jako autorky horší než muži, nejsou slabší vypravěčky. V čem jsou slabší, je téma. Píšou hodně o sobě, s mnohem větší mírou intimity. Základ položila generace žen jako Han Malsuk a Han Musuk, pak se objevily v devadesátých letech autorky, které začaly psát dobře. Průlom podle mě nastal v roce 1992, kdy Jang Kwidža jako první žena dostala prestižní I Sangovu cenu. Vzhledem k anonymitě soutěže ji dostala naprosto objektivně a spravedlivě – dle mužsky orientované literární kritiky. Ona je ta první vlaštovka, která způsobila revoluci. Tak se spisovatelky postupně dostaly přes všechny překážky do mužského povědomí. Kritici sice namítali, že mají raději psát o nakupování nebo o jídle, ale přesto se ženy nakonec prosadily, ačkoliv to bylo velmi těžké. A další průlom nastal, když se některé z nich etablovaly v zahraničí. Ta cesta byla hodně dlouhá, od prvních překladů a autorských výpovědí k dnešnímu profesionálnímu přístupu autorek k psaní a velkým osobním obětem. Některé se nevdají, jiné zůstanou u jednoho dítěte nebo nežijí s manželem; spisovatelství se věnují na sto procent. Nejsou to adžummy (vdané ženy v domácnosti) jako dřív – například Pak Wanso, která počkala, až jí poslední, šesté dítě odejde do školy, a začala psát ve čtyřiceti. Osobně jsem překvapená tou škálou žánrů, které dnes Korejky produkují, autorky dokážou napsat pořádný thriller nebo psychologické drama. To je ohromný mentální skok za posledních deset let.
PB: Během překotné modernizace Koreje mezi šedesátými a osmdesátými lety bylo domácí feministické hnutí úzce provázáno s aktivismem za práva dělnic. Souvisí podle vás tato nedávná historie se sociálněkritickým hlasem, který od mnoha ženských autorek zaznívá?
ML: O asijských ženách se tvrdí spousta bludů, přitom ony už od vzniku Korejské republiky spolupracovaly například na ústavě nebo na rodinném právu. Ovšem každý prezident bral tento pomocný ženský hlas po svém, třeba I Sungman ho bral vážně, Pak Čonghi méně. Přesto se ženy – tehdy ovšem vysoce vzdělané a z lepších kruhů – pořád, i když ve velmi malém počtu, dostávaly do politiky. Druhá strana toho je dělnický aktivismus, který byl v sedmdesátých a osmdesátých letech velice silný. Souvisí to se skutečností, že ženy byly slyšet už v počátcích modernity. Během japonské okupace se chtěly zrovnoprávnit například tak, že budou manuálně pracovat. „Chceme být jako muži“ znamenalo chceme se stejně jako oni podílet na splácení národního dluhu, být v politice, vydělávat. V případě dělnic jasně vystupuje diskrepance mezi mužským a ženským světem. Být dělníkem v Koreji, to je šílený úděl, je to status na úplném dně sociálního spektra. Ale ještě hůř jsou na tom právě ženy dělnice. Dělnický aktivismus si můžeme představit jako opačný pól ženského politického aktivismu. Ty dvě skupiny se začaly scházet někdy v osmdesátých letech, ale reflexe v literatuře je pozdější. Myslím, že potřebovaly čas, aby k sobě dospěly. Jedny byly elitářky, druhé většinou bez vzdělání. A celou tu dost tristní situaci začala zpracovávat až současná generace. Každopádně je to téma, kterému korejská literatura mnoho dluží. Skrývá řadu zajímavých a bolestných období, která dosud nejsou popsaná.
PB: V uplynulém semestru jste se studenty přeložila román Skříň od spisovatele Kim Onsua, kterému nedávno vyšla Knihovna nájemných vrahů v překladu přes angličtinu. S kolektivem studentů překládáte často, co vás na tomto způsobu překladu nejvíce baví?
ML: Často ne, je to teprve druhý pokus. Tomuto překladu předcházely sbírky, kde každý dostal zadanou jednu povídku. Tohle je jiný formát, děláme na rozsáhlejším díle společně. Sedíme u textu a povídáme si o něm. Systém se až teď pořádně zažil a souvisel i s rozsahem Skříně, dokonce jsme si i rozdělili role. Baví mě to. Vidím, že studentům jde překládání lépe, než jsem čekala, a motivuje mě, že to baví je. Samozřejmě je daleko jednodušší sedět doma a překládat si sama, ale výhoda je v tom mnohohlasu, který si člověk doma pořídit nemůže. Všichni projeví názor, tenhle vidí toho pána takhle, ten ho vidí jinak a třeba se kvůli tomu i pohádají. Jde taky o úroveň jazyka: minule se stalo, že dvě studentky překládaly společně povídku a každá měla jinou češtinu: jedna trvala na spisovnosti, druhá byla, řekla bych, skoro negramotná, ale zase chytila říznost originálu. A musely dohromady udělat nějaký kompromis – a strašně se na sebe mračily. Je to zábavné a zůstávají z toho hezké vzpomínky, třeba i na některé věty, které studenti ve své prvotní pýše pochopili úplně špatně, ale přece jen s velikou invencí a poeticky.