Pán chleba

J. Robert Lennon

Z angličtiny přeložila Silvie Mitlenerová

Následování prosté výzvy „skoč pro chleba“ může znamenat nastoupení takřka kafkovské poutě. Do zámku v podobě zapadlého pekařství, kde pravidla fronty jako nejdemokratičtějšího lidského vynálezu dostávají pěkně na frak. Co všechno je člověk schopen udělat pro focacciu? A komu připadne ta poslední?
 

Samozřejmě že jsem je viděl, jeho zákazníky, jak kráčejí kolem bistra a charitativního obchodu a hasičárny a v ruce drží promaštěné pytlíky z kraftového papíru. Rozcuchaní a ošlehaní, zdravě vypadající lidé, kteří nic nepředstírají, s čistou a opálenou kůží a vyrýsovanými svaly. Nepřistihli byste je při sportu, ale občas jste mohli některé z nich vidět, jak ve velkých měkkých kloboucích scházejí po krajnici okresní silnice, jindy se skupinka procházela letním lesem a občas se brodila potůčkem v pracovních sandálech. Měli peníze, ale zřejmě je málokdy utráceli. Na brýlích měli obvykle tmavé připínací klapky, knihy v brašnách pocházely z veřejné knihovny. Ti lidé neměli jméno. Ačkoliv jich ve městě žilo hodně, nijak se nevymezovali, to by jim připadalo směšné. Ale Pán chleba sváděl k sobě všechny ty obyvatele jinak nebílé dělnické čtvrti vždycky v pátek ráno. Jedině tak se dal dostat chleba – nebo, jak má žena ráda říkávala, ten Chleba. Museli jste tam přijít, k tomu vetešnictví, které sdílelo vchod s dětským bazárkem; právě tam si Pán chleba přesně v půl jedenácté rozložil stůl. Respektive o půl hodiny dříve, pokud jste chtěli focacciu, která se nedala zamluvit dopředu a vydávala se pouze na požádání. Ale to předbíhám. Sám bych tam nešel ani za milion, ani za miliardu let. Mám rád chleba, ale ne až tak moc. Poslala mě manželka. Měla rýmu. A proto se to stalo.

Samozřejmě že jsem přišel pozdě. Tedy ve skutečnosti o deset minut dřív. Ve frontě přede mnou stálo třicet lidí – muži i ženy, ale převážně ženy. Mladí i středního věku, ale převážně středního věku. Já jsem středního věku. Ale lidé Pána chleba měli tu mírumilovnou, vyrovnanou auru cestovatelů z velkých dálek, kteří konečně dorazili do cílové stanice. Povídali si přívětivě, ale neokázale. Usmívali se a smáli. Nikdo si nekontroloval telefon. Já ano, protože jsem byl sám a protože jsem většinu života žil daleko od věcí a lidí, které jsem měl rád. K mé povaze také patřilo, že jsem se bez výjimky stával posledním článkem každé fronty, do které jsem si stoupnul. Vyfotil jsem si lidi před sebou a nahrál to na internet s komentářem „Stojíme ve frontě na chleba! Kde to jsme, v sovětském Rusku?“ O pár minut později jsem to smazal.

Za chviličku dorazil Pán chleba s pomocníky. Snažím se to říct bez zvláštního důrazu, protože nemám Pána chleba rád a chci jeho magickou sílu zlehčovat. Ale byl to nějaký příchod. Za lehkého potlesku zákazníků přirazil k obrubníku v červené bachraté dodávce, která připomínala troubu. Členěné dveře se vyrolovaly a dva šlachovití, dohněda opálení výrostci kolem dvacítky – chlapec a děvče – vyskočili ven a s vážnými výrazy vykládali Pánovo vybavení: skládací stolek, pokladničku, stoličku, několik velkých závěsných proutěných košů, dřevěný stojan s cedulí, na které stálo „Manna“ psáno vykrouženým, ale jaksi pedantickým písmem, a pod tím bezpatkově velkými písmeny „KVALITNÍ CHLEBY“. Než se objevil Pán chleba, kluk a dívka dvakrát zaběhli do vetešnictví, a když se loudavě vynořil zpoza dodávky a roztržitě si listoval stránkami scvaknutými v deskách, z davu se vznesl sbor pozdravů.

„Antone! Antone!“

Pán chleba vzhlédl, jako by ho to překvapilo. Usmál se a zlehka zamával.

„Nazdar všem! Díky, že jste přišli. Za chviličku budeme připravení.“

Byl v mém věku, ale vypadal mnohem lépe a mnohem sebevědoměji. Pochopitelně měl bílou kůži, čímž nechci říct, že byl bledý – vypadal, jako by ho natřeli bílkem a upekli dozlatova. Neurčitě židovské intelektuálské rysy překrývaly příliš velké brýle s plastovými obroučkami. Černé vlasy a bradka byly huňaté a místy prošedivělé. Ty šedivé mu přidávaly na kráse. Hedvábná košile s krátkými rukávy byla taky černá a zaprášená od mouky, stejně jako na míru šité džíny. Ta mouka mi přišla trochu teatrální – jasně, byl to pekař, ale copak pekl v tomhle oblečení? Podezíral jsem ho, že si šaty poprášil schválně, jako znak příslušnosti k cechu. Nohy měl bosé.

Nebylo mi jasné, proč si jako výdejní místo vybral tohle vetešnictví. Nacházelo se dost daleko od míst, kde zákazníci Pána chleba nejspíš bydleli, ve čtvrti, která byla sice na velkoměsto celkem bezpečná, ale přesto se tady odehrávala většina násilných činů ve městě. Hlavně mi tedy nebylo jasné, proč se tu usídlilo to vetešnictví; nikdy jsem tam neviděl nikoho nakupovat. Připadalo mi to jako nějaké řemeslnické družstvo, ačkoliv všechny výrobky vypadaly stejně: pseudoprimitivní ztvárnění polovenkovského maloměstského života na hrncích na kávu, pohlednicích, tričkách a – což se dalo chápat jedině jako cílené úsilí odradit potenciální kupce – podložkách pod myš. Ať se tam ale dělo cokoliv, všechno to bylo odsunuto stranou, nejspíš pomocníky, aby mohli přicházet pekařovi zákazníci. Protože jsem stál poslední ve frontě, strávil jsem prvních deset minut prodejního času v nevětraném skleněném vestibulu, kde do mě pařilo intenzivní letní horko.

Poslal jsem ženě zprávu: otevříno.

nezapomen focacciu, odepsala mi.

to je nějakej druh kafe, viď, odpověděl jsem.

proste ji prosim kup.

Když se teď dívám na tu konverzaci – nikdy jsem žádnou zprávu nesmazal – vidím, že problém byl v důvěře. Ona mi nevěřila, nikdy. Čímž nechci nikoho obviňovat z toho, co se mělo stát pak.

Potil jsem se: zmáčené podpaží, splavený zadek. Ženy, které stály ve frontě první, se kolem mě protahovaly cestou zpátky ve snaze udržet si co největší odstup v místnosti výtahových rozměrů, doprovázené obřími papírovými pytlíky s Chlebem, z nichž nahoře vyčuhovala focaccia.

Uchichtne se a zaculí. „Promiňte.“

„Vy promiňte!“

Fronta se zavlnila a já vstoupil do vetešnictví. Pozvednul jsem k pomazlení hrnek na kávu, který měl připomínat terakotový květináč. „Deset čtverečních mil štěstí!“ hlásal hrdý popisek překrývající mapu našeho hrabství. Cizinci by ta silueta nic moc nepřipomínala – úlomek starého latexového nátěru, roztrženou poštovní známku. Ale cizinec by si ten hrnek nikdy nekoupil, leda z legrace.

Vešel jsem dovnitř, klimatizace zchladila propocené fleky na mém oblečení a začal jsem se třást. Naštěstí byla vepředu ve frontě káva. Pocházela z kavárny na rohu a přinesli ji ve várnici z povoskovaného kartonu veliké asi jako poštovní schránka. Vedle stála věž z papírových kelímků a hliníková kasička s nálepkou „$1“. Také tam ležela důležitá věc, na kterou jsem zapomněl: desky. Pokud jste chtěli Chleba, museli jste se zapsat – přesněji uvést příjmení a jméno hůlkovým písmem do pečlivě ručně nalinkované tabulky. Pak jste se podepsali a uvedli číslo účtu. Manželka mi ten proces vysvětlila a spolu jsme ho nacvičovali.

„51093,“ řekl jsem.

„Zopakuj to. 51093.“

„51093.“

„Prostě si to napiš. Zapomeneš to.“

„51093,“ opáčil jsem. „Nepotřebuju si to psát! 51093.“

Samozřejmě, že teď to vím, ale předtím jsem si to nezapamatoval. Poslal jsem jí zprávu: číslo účtu? a pak, po kratičké úvaze, přidal 🙂 <3. Načež jsem opustil své místo ve frontě, abych si nalil kafe a zapsal se. Pánovi lidé na mě zazírali, když jsem procházel. Proč? Řídil jsem se pravidly!

Měl jsem jen bůra, takže jsem ho hodil do kasičky a vytáhl tři dolary. Ten jeden navíc bylo dýško. Anton sám teď stál necelé dva metry nalevo ode mě a poučoval dobře rostlou blondýnku o špaldě. Jak to v kasičce zacinkalo, chladně pohlédl mým směrem, ale nepřerušil svůj výklad.

Pozvedl jsem ty tři dolary, rty naznačil „drobné“ a mrknul.

Vzal jsem si kafe a přišla mi zpráva od manželky. 51093, stálo tam. Svědomitě jsem to přepsal do příslušné kolonky spolu s manželčiným příjmením a jménem a jejím falšovaným podpisem. Risknul jsem další pohled na textové zprávy. Dalo by se pěticiferné číslo vykládat nepřátelsky? Ano, dalo. Měl bych svou manželku nazývat nějak jinak než „moje manželka“. Říkejme jí „Kathy“, tak se ostatně jmenuje.

Pán chleba právě říkal: „Je to jedna z nejstarších obilnin. Svého času byla velmi rozšířená v Evropě i na Blízkém východě, ale dnes platí za relikt mezi plodinami.“ Do toho „t“ se opravdu opřel. Musel jsem si to později vyhledat – to slovo existuje. „Relikt“, s „t“ na konci. Vyslovil to znovu. „Relikt, přestože občas se některým z nás povede ji v osvícených komunitách oživit. Cení se také mezi sládky.“

„Úžasné,“ prohlásila blondýna.

„Kolik focaccií byste chtěla, Angelo? Jednu nebo dvě?“

„Dvě, prosím.“

Když jsem se vrátil s kafem na konec fronty, zjistil jsem, že mi někdo zabral místo. Bylo mu asi sedmdesát a měl dlouhou bílou bradku a vlasy v culíku – obojí držely na místě gumičky. V rukou držel helmu na kolo. Napadlo mě, že bych se přihlásil o své spravedlivé místo ve frontě, ale usoudil jsem, že na tom nezáleží. Zapsal jsem se první. Vmáčkl jsem se mezi něj a dveře a nevzrušeně srkal kávu.

Ten starý muž se nehýbal směrem k deskám, tak mu povídám: „Musíte se zapsat.“

Zdálo se, že mě neslyší. Zíral z okna na pomalu se míhající lidi a auta.

„Haló. Pane.“

Otočil se.

„Zapíšete se?“ zeptal jsem se. „Podle mě se rozhodně musíte zapsat.“

Nevzrušený bezeslovný úsměv toho muže posloužil jako odmítnutí, a on se obrátil zpět k oknu.

Tak jo.

Nikdo si za mě nestoupnul a fronta se postupně zmenšovala. Čekání mě neznervózňovalo: měl jsem kafe, zapsal jsem se a mohl jsem předpokládat, že obdržím odměnu od Pána chleba. Ani jsem necítil potřebu dívat se na telefon. Tenhle způsob existence Kathy popisovala, trochu bez fantazie, jako „blazeovaný“. „Prostě tam stojíš,“ říkala, „s tou neuvěřitelnou aurou spokojenosti se sebou samým, jako kdyby všechno na světě bylo v pořádku a ty majestátně trůníš uprostřed té nádhery.“ Tento popis to vystihoval, a zároveň mi nesmírně lichotil, ačkoliv si myslím, že to druhé nebyl Kathyin záměr.

Přišlo mi, jak jsem tak pozoroval malátné, uvážlivé tempo, s jakým Pán chleba obsluhoval zákazníky, a naopak energické, až zběsilé úsilí jeho podmračených pomocníků (vyndat chleba z košíků, vložit chleba do sáčku, vracet peníze), že celá operace nebyla prapůvodně navržena jako způsob distribuce pekařského zboží, ale jako formalizovaný až obřadný způsob k šíření a posilování Antonova egoismu. Celé to bylo do detailu obskurní. Bylo to bludiště pro laboratorní myši – lidi Pána chleba, test jejich oddanosti a způsob, jak je vycvičit v řádných rituálech. Podivné místo, nevhodný čas (který vylučoval účast kohokoli s pracovní dobou od devíti do pěti), složité, nadbytečné papírování a strategické zadržování té věci, kterou každý chtěl: Focaccie.

Ještě jsem pořádně nepopsal tu Focacciu. Nevypadala jako ta obyčejná placka, ale jako polokruh o průměru dvanácti palců, uprostřed tři palce vysoký a svažující se k tloušťce jednoho palce u kraje. Kůrka se jemně leskla, takovým nepopsatelným křupavým třpytem, ve kterém se koupaly viditelně ohraničené krystalky mořské soli a zjevně osobitá směs hrubě nasekaných bylinek, ve které určitě figuroval rozmarýn, kopr a pak různé kousíčky listí, jež nešlo tak snadno rozpoznat. Střídka byla silně zrnitá, mazlavá a velmi vlhká – až mastná – což dodávalo chlebu po opečení tmavou žlutohnědou barvu. Ani se nemusela mazat máslem, jak byla šťavnatá. Ovšem byl by holý nerozum to nedělat.

Kůrku Focaccie křižoval shluk zdánlivě náhodných čar, které se nicméně proplétaly ve složitém obrazci podobném sněhové vločce. Jen o pár dní později jsem šel k ženě, která mi předepisuje antidepresiva, a míjel jsem mladého muže v tričku s anarchistickým symbolem, tím přeškrtnutým „A“ v jakoby rukou načrtnutém kruhu. V tu chvíli mi došlo, že vzor na Focaccii se skládá z písmen „A“ a „V“, stylizovaně opakovaných: „A“ a „V“ jako Anton Vainberg. To bylo celé jméno Pána chleba. Doslova jsem nadskočil, když mi to došlo, polekal jsem toho pankáče, který mi dopomohl k odhalení, a hned ode dveří jsem to hlásil farmakoložce. Ale ta jen přikývla, navrhla mi, ať si to schovám pro terapeuta, a snížila mi dávku tak, jak už mě dříve upozorňovala.

Zpátky ke frontě na chleba. Užil jsem si kafe i blazeovanost, co to šlo, a naslouchal pekařovu žvanění s jeho stoupenci – nevyžádané dotazy na jejich soukromí a soukromí dospělých dětí a domácích zvířat. „Jak se dneska má Boomer?“ „Co dělá Pete?“ Pokud před ním stála osamělá žena, vždycky se jí zeptal na manžela nebo manželku nebo partnera, jako by chtěl říct „No tak, no tak – vím, že mě chcete ošukat, ale myslete na svou lepší polovičku. Jak by se cítila, až by se na ten poměr přišlo?“

Samozřejmě to, co každý chtěl, byla Focaccia, obvykle dva bochníky. Foccacia bydlela ve svém vlastním zvláštním košíku, přes metr vysokém válci, do kterého se pomocníci museli naklánět hlouběji a hlouběji, jak do kouzelného klobouku se skupinou vzácných a žádaných králíků. Ztratil jsem naději – než se dostanu ke stolu, bude už určitě fuč.

Nebyl jsem ovšem poslední ve frontě – to byl ten stařík. Musel jsem si přiznat, i za ochranným štítem blazeovanosti, že ta nesourodost mezi jeho oprávněnou a skutečnou pozicí ve frontě mě rozčilovala. A jak se fronta zkracovala, rozčilovalo mě to víc a víc. Zbývalo už jen pár lidí, Pán chleba začal opakovat svůj monolog o dobách pečení a teplotách, o vlastnostech hoření různých dřev a léčivých vlastnostech konkrétních semínek a já už úplně vypadl z blazeovaného módu a začal funět a pokradmu mrkat na telefon. Jeden ze dvou pomocníků, ten chlapec, si oprášil ruce, prošel kolem mě ke dveřím a zamkl je, asi aby už nikdo nový nemohl vstoupit. Zůstal tam stát jako protiklad bachaře a pustil každého zákazníka ven poté, co tento přijal velkorysost Pána chleba. Když vyšel ven poslední pár středního věku, chlapec se napjatě usmál, což nevydrželo ani do chvíle, kdy nás ostatní zase zamkl uvnitř.

Starý muž nyní stál na čele fronty – zbýval už jen on, já a lidi z Manny. „Antone,“ pronesl, hlas jako vysušený kožený řemínek.

Chování Pána chleba se totálně proměnilo. Ramena mu sklesla, veškerá povýšenost z jeho obličeje vyprchala. Pozvedl obě ruce dlaněmi vzhůru a ten starý muž je vzal do svých.

„Kolaři,“ vydechl Pán chleba kajícným chraplavým hlasem. Pustil mužovy ruce, obešel pult a věnoval mu krátké objetí. Navzájem se políbili na tváře.

Pomocníci, jako by je pekařova náklonnost vyprostila z kletby, obstoupili starého muže, uklonili se a pronesli slovo, které jsem si vyložil jako jeho jméno.

„Kolaři.“

„Kolaři.“

Konverzace byla plná života a podlézavá. Lidé z Manny se vyptávali na staříkovu „evropskou epizodu“ a jeho „vnitřní boj“, což byla nebo možná nebyla tatáž věc. Ptali se na „Dědka“, to, jak jsem pochopil, byl nějaký jeho churavý zvířecí souputník.

„Přátelé,“ povídal stařík, „jak se vám vede?“

„Dobře, Kolaři. Dobře se nám vede.“

A teď kladl otázky starý muž. Antonova sestra: jak se jí vede? Co pomocníci, prospívá jejich malé? (Ty dva jsem si rozhodně nezařadil mezi rodiče.)

„Daří se jí dobře, Kolaři. Kolaři, děcko je silné a zdravé.“

Pokud jde o mě, připadal jsem si úplně neviditelný. Ti čtyři se uzavřeli do jakési posvátné symbiózy – s energií podobnou, ale silnější, než byla ta, kterou si Pán chleba užíval s poddanými. Každopádně jsem uvažoval, jestli jsem předtím u Pána chleba pozoroval jistý konceptuální předstupeň jakéhosi učednictví a nyní originál, ke kterému to mělo dojít.

Na okamžik jsem zapomněl, proč tam všichni jsme. V tu chvíli se ale Anton otočil a s dlouhým, uspokojeným výdechem se optal: „Kolaři, co ti dneska můžu nabídnout?“

„Dvě focaccie, příteli.“

„Výborně,“ prohlásil Pán chleba, naklonil se nad košík, osobně vylovil poslední dva bochníky a opatrně je vložil do papírového sáčku. Pomocnice zatím popadla prázdnou ošatku a odhodila ji pryč.

Chviličku mi trvalo, než mi došlo, co se děje. Měl jsem proto málo času zformulovat námitku. Ne že by to více času nutně vylepšilo. Nejsem bůhvíjaký řečník ani za těch nejpřívětivějších okolností. „Počkat počkat,“ začal jsem.

Všechny hlavy sebou cukly. Zjevně jsem je zaskočil připomenutím své existence.

„Jsem tady konkrétně proto, abych koupil své ženě – své nemocné ženě – nějakou tu focacciu,“ oznámil jsem. „A byl jsem tu před tímto džentlmenem a on se vůbec nezapsal.“

Zírali na mě.

„Takže mám právo,“ pokračoval jsem, cituje sám sebe, „si tyhle bochníky koupit.“

Bez odpovědi.

„Nebo nemám?“ dodal jsem.

Pomocníci si vyměnili poplašené pohledy. Starý muž vypadal jako světec – tváří mu prostoupil lehký úsměv a oči zůstaly zavřené. Mírně zaklonil hlavu, jako by očekával pokyny z vesmíru. Ale nepromluvil.

Místo toho promluvil Pán chleba. Zeptal se: „Nejste vy od Kathy?“

Ta věta byla jako facka, jako elektrický šok do zátylku a do hlavy. Určitě jsem se zlehka otřásl. Pozvedl jsem ruku a třel si zasažené místo, což jsem se snažil zamaskovat jako ležérní úpravu vlasů.

„Jsem ženatý s Kathy, ano,“ připustil jsem. „Požádala mě, abych vzal nějakou focacciu.“ Ukázal jsem si na kapsu, kde jsem měl telefon. Tam totiž Kathy žila, v mém telefonu.

Pán chleba přikývl, ne na to, co jsem říkal, zdálo se, ale nad jakousi neproniknutelně složitou spletí souvisejících událostí a osobností, které jsem si byl jen nejasně a nedostatečně vědom – a asi to ani lépe nešlo. Vrhl na mě soucitný pohled.

Řekl: „Kathy by to pochopila.“

Než jsem dostal šanci strávit tuto výjimečnou poznámku, pomocník vykročil ke mně, hrozivě blízko. Tvář mu zrudla a leskla se, páchl potem a uzeným kouřem. Sdělil mi: „Ty focaccie jsou pro Dědka.“ Pak se stáhl ke kraji, kde ho matka jeho dítěte zlehka objala a šeptala slova podpory.

„Pro psa?“ zeptal jsem se.

„Dědek je Kolařův důvěrný přítel,“ objasnil Pán chleba. „Jeho čas se nachýlil. Focaccie jsou jeho oblíbená pochoutka.“

Otočil jsem se na staříka s nadějí na nějaké vysvětlení. Přece se nechystal souhlasit s tímhle nesmyslem? Ale on dál zkoumal nebesa skrz vnitřní strany očních víček a nedalo se ho dovolat.

„Máte systém,“ řekl jsem. „Tak já to chápu. Je velmi propracovaný a neobvyklý. K čemu ale je mít systém, když si sem kdokoliv může prostě nakráčet, zařadit se do fronty a všechny předběhnout? Zapsal jsem se na pořadník. Vyznačil jsem si místo!“

Pomocník si odfrkl a potřásl hlavou. Pán chleba napřáhl smířlivou ruku, přikývl, pak spojil konečky prstů. Naklonil se kupředu.

„Ale tohle je Kolař,“ oznámil mi.

„Promiňte,“ opáčil jsem. „Se vší úctou. Vůbec netuším, kdo to sakra je. Chci říct, jasně, je to tenhle chlap, ale není tohle kšeft? Není tohle veřejně provozovaný malý podnik? Nejsem já zákazník? Neprovozujete prodej chleba?“

„My o tom takhle nepřemýšlíme,“ sykla pomocnice.

„To je v pořádku,“ vložil se do toho Pán chleba. „Nic se neděje. Nezlobíme se, že tomu nerozumíte. Ale je fakt, že vy jste tu jako zástupce Kathy a Kathy to pochopí, až jí řeknete, že ta focaccia připadla Kolaři a Dědkovi. A její původní objednávka,“ pokračoval, „je přímo tady.“ Pokynul směrem k mastnému sáčku, který stál za ním na stole. „Jedna semolinová ciabatta, semínkový chleba osmizrnný kulatý a šest kukuřičných housek. Dostanete všechno pečivo, co chcete. Kathy,“ zopakoval, „to pochopí.“

Měl jsem prostě sebrat tašku a zaplatit. Ale místo toho jsem řekl – zařval, předpokládám: „Co do hajzlu víte o Kathy?“

Rozhostilo se ticho. Pomocníkovi se napjaly svaly.

„Kathy známe velmi dobře,“ odpověděl nakonec Pán chleba. „O tobě jsme také slyšeli, Samueli. Vaše manželství nás těší a přejeme vám, abyste se měli dobře na těle i na duchu.“

„Kurva cože?“ zněla moje odpověď.

„My – každý jeden z nás – tě máme rádi, příteli.“

Nechci, aby to vypadalo, že lituji svých činů, protože jich nelituji. Ukázalo se, že tyto události tvořily začátek dlouhé pouti za sebepoznáním a seberozvojem, která pokračuje dodnes. Jsem teď šťastnější, zpátky ve městě, kde jsem se narodil, s klidnější prací a upřímnou nadějí ve vhodnější partnerku, kterou si pravděpodobně najdu, až dokončím svou proměnu. Ne, „dokončím“ je špatné slovo: až, řekněme, dosáhnu další úrovně osvícení. Přál bych si jediné – abych býval plánoval svůj další pohyb o několik vteřin déle. Byl bych si tak mohl užít aspoň malou strategickou výhodu oproti Pánovi chleba. Místo toho jsem nechal zavládnout instinkty a udělal, co ten chlap čekal: rozpřáhl jsem se a máchl rukou.

Pomocník se po mně vrhnul, ale ani nemusel. Než jsem dokončil pohyb, ten muž, kterému říkali Kolař, mi podkopnul nohy kostnatým kotníkem a já bezmocně letěl obličejem na roh pultu a přistál na podlaze. Doktoři mi později sdělili, že jsem asi zavadil o uvolněný kousek kovového lanka, protože mi něco tenkého a ostrého málem seřízlo kus kůže z tváře. Proto jsem tolik krvácel. Každopádně jsem jim odmítl říct, jak se to stalo. Nikdy jsem to neohlásil na policii a ošetření na pohotovosti se zaplatilo z Kathyina pojištění. Později mě dost překvapilo, když jsem obdržel účet za úklid ve vetešnictví – ta drzost! – ale ovládl jsem svůj vztek a zaplatil to.

Domů jsem se nikdy nevrátil. Ležel jsem v nemocniční posteli, ledoval si obličej a dával si dohromady všechno, na co jsem si vzpomněl: sandály, nebělené látky, neoholené nohy a podpaží. Narůžovělou kůži a přibírání a zájem o akvarelové malby. Sklenice plněné suchými luštěninami. Mýdla, ve kterých je jídlo, a jídlo, ve kterém jsou květiny. Kathy patřila k lidem Pána chleba. A už docela dlouho. Měsíce předtím si pořídila milence (ne, Antona ne, ale jednoho z jeho příznivců) a prostě čekala – jak jsem se nakonec dočetl v dopise na recyklovaném papíře –, až si toho všimnu. Moje neochota si všimnout jen posílila její důvěru v to, že je v právu.

A byla. Nejsem a nikdy jsem nebyl hulvát, ale byl jsem příšerný manžel. Kathy by bývala byla báječná manželka pro odpovídajícího muže. Možná teď je. Nevím. Na dopis jsem neodpověděl. Rozvod proběhl svižně a přátelsky, přes prostředníky.

Samozřejmě že pořád můžu jíst chleba. Nejsem děcko.

Samozřejmě že jsem se nenaučil péct. Proč bych to dělal? Nenávidím ty lidi a všechno, co představují.

Samozřejmě že nejsem šťastný. Vy ano?

Hm, tak to máte dobrý.

 

Originál: Lennon, J. Robert. „Breadman“. The New Yorker 19. 1. 2015. http://www.newyorker.com/magazine/2015/01/19/breadman. 17. 10. 2015.

 

J. Robert Lennon
J. Robert Lennon je autorem sedmi románů, například Mailman (Pošťák, 2003), Familiar (Povědomý, 2012) či Happyland (Šťastná země, 2006). Píše také povídky – vyšly v autorských sbírkách Pieces for the Left Hand (Skladbičky pro levou ruku, 2005) a See You in Paradise (Na viděnou v ráji, 2014). Lennon vyučuje tvůrčí psaní na Cornell University.

Silvie Mitlenerová
Silvie Mitlenerová (* 1987 v Mladé Boleslavi) vystudovala anglistiku-amerikanistiku na FF UK. Členkou redakce měsíčníku Plav je od listopadu 2008, ročník 2011 strávila na pozici šéfredaktorky. Příležitostně překládá z angličtiny a němčiny a píše recenze. Obvykle nejí mnoho, zato s velkou chutí.

Zpět na číslo