Rozhovor s Pavlem Baršou
S profesorem Pavlem Baršou z Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy jsme mluvili nejen o různých podobách konzervatismu, o tradicionalismu, o smyslu života a o lidských hodnotách, ale především o rozdílu mezi konzervatismem jako politickou ideologií a filosofickým proudem.
Olga Pavlova: Jaký je rozdíl mezi konzervatismem Edmunda Burkeho, Carla Schmitta a současnou podobou neokonzervatismu?
Pavel Barša: Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Burke ještě nebyl nacionalista. Jeden ze zlomů, který z mého hlediska konzervatismus poškodil, nastal ve chvíli, kdy se část konzervativců postupně přidala k nacionalismu. Schmittův konzervatismus do jisté míry představuje právě takový pokus o vytvoření syntézy s nacionalismem.
OP: Pro Burkeho byly základními pilíři konzervatismu rodina, autorita a náboženství, samozřejmě ne transcendentní, ale autoritativní Bůh. Co k těmto složkám přidali dnešní neokonzervativci, například americká vlna posledních čtyřiceti let?
PB: Neokonzervativci většinou nepřebrali onu výrazně konzervativní hierarchickou představu o rodině. Většina z nich se právě v protikladu k Burkemu otevřela liberálním představám o společnosti. Neokonzervativci byli důležití v americké zahraniční politice. Představovali agresivní a nesmlouvavé studenoválečnictví, poslední vlnu amerického antisovětismu. Vlastně jsem je nikdy nepokládal za skutečné konzervativce.
V angloamerickém kontextu poslední čtvrtiny minulého století se neokonzervatismus projevoval jako obhajoba americké hegemonie ve světě. Většina těchto protagonistů byli někdejší liberálové, někdejší socialisté, dokonce včetně stalinistů a trockistů. Ti skutečně neměli žádný filosofický konzervativní základ. Mnozí z nich ani v ekonomice nebyli neoliberální. Jejich představa o společnosti vycházela ze zásad občanské rovnosti.
OP: A kdo jsou skuteční konzervativci?
PB: Pro mě byl pokračovatelem Burkeho v angloamerickém prostoru Roger Scruton. Někdy se mu právě v této souvislosti říká paleokonzervativec, protože vyjadřuje jistou nostalgii po autoritě, po hierarchickém uspořádání společnosti, kdy toho člověk více dědí, než vytváří vlastní volbou. Lidský život podle něj předurčuje organická komunita. Nevím, kde se ten člověk teď myšlenkově nachází, ale před deseti lety byl například velmi otevřený radikálním ekologickým přístupům. Napojoval to třeba právě na takovou nostalgii po předmoderním způsobu života, včetně rodiny a církve jako věcí, které pro člověka vymezí určitý prostor volby. Zatímco ten liberální ideál je, že si všichni jsou rovní a všechno bychom si mohli zvolit. Dneska možná už i včetně rodičů.
OP: A čím se tedy tradicionalismus liší od konzervatismu? Například spisovatel David Zábranský sám sebe rád považuje za konzervativce.
PB: Filosoficky vzato se oba směry překrývají. Tradicionalismus též lze vnímat jako nostalgii po strukturách, které modernizace zrušila. Když řeknu skutečný konzervativec, mám na mysli filosofická východiska. Problém je přechod z filosofické roviny na rovinu politickou. Kdekdo může tvrdit, že je konzervativec. Je to konotováno jako pravicová pozice proti levicové pozici. To slovo na sebe může brát různé významy. Filosofický konzervatismus nacházíme právě u Burkeho, u Scrutona – ten je zároveň politický myslitel a ideolog. Typickým představitelem tohoto směru v anglické tradici by byl Michael Oakeshott.
V současnosti je velice choulostivé, když se řekne, že někdo je konzervativec. Může to být čteno tak, že se hlásí k pravici, může to znamenat cokoliv.
OP: Skutečně, většinou bývá konzervativní tradice spojována s pravicí. Dokážete si představit i levicového konzervativce?
PB: Představit si to samozřejmě umím, dokonce sám sebe v soukromí považuji za levicového konzervativce. Myslím si, že Norman Mailer kdysi o sobě napsal, že je konzervativní levičák. Jedna z verzí filosofického konzervatismu plyne z kritiky utopie moderny, představy, kterou může sdílet jistý typ liberálů a jistý typ levičáků o tom, že člověk má být osvobozen od všech mezí. Tato představa ještě navíc byla spojena s představou pokroku. Ten pokrok spočívá v tom, že se člověk postupně vyvazuje ze všech mezí nebo se nějakým revolučním skokem osvobodí od starého řádu a bude moct realizovat sám sebe bez jakýchkoli omezení. Toto nahlédnutí neudržitelnosti oné vize, která je spjata s jistým typem liberalismu a s jistým typem levičáctví, může vést člověka ke konzervatismu, a to na filosofické úrovni sdílím. Je to spojeno s přitakáním mezím člověka, s přitakáním konečnosti člověka. Smysl lidského života se nenaplní v utopické situaci, kde nebudou žádné meze, ale vytváří se tváří v tvář omezením, která člověk má při realizaci svých projektů. Tam vzniká smysl a lidské hodnoty. Borges má jednu krásnou povídku, kde popisuje nesmyslnost nekonečného lidského života.
OP: Popisujete antropologický konzervatismus jako velmi krásný a rozumný životní postoj.
PB: Je to choulostivá záležitost, protože něco takového tvrdí i někteří chytřejší pravičáci, kteří mohou mít velmi podobný diskurs, pro mě nepřijatelný.
OP: Čím se tedy liší tradicionalismus od konzervatismu? Jaké má tradicionalismus roviny?
PB: Tradicionalismus také mívá jiné roviny. Občas jsou ty tradice podvodné. Lidé se na ně sice odvolávají, ale jsou to spíš invertované tradice. Dnes už je každá tradice vynalezená.
Důležitá není rovina obsahu, ale formy, jak je její obsah reprodukován. Zvykli jsme si všechno reprodukovat skrz vysokou psanou kulturu, všechno se stává objektem našeho zkoumání. Ve skutečnosti se k ní vztahujeme naším moderním způsobem. Například skrze psanou kulturu a psané příběhy se identifikujeme s určitým příběhem o českém národě. Tradice se ale nereprodukuje skrz zpředmětnění teorií. Reprodukuje se v rámci každodenní praxe. To je tradice jako forma. Dnes je vše nahrazeno moderní formou. Vědění o světě nepřijímáme skrze tradici, ale je plodem našeho formálního vzdělání. Všechno je zprostředkováno teorií.
OP: Máte na mysli například povinnou školní docházku a další vzdělávací instituce?
PB: Ano, chodíme minimálně devět let do školy, zatímco ta skutečná tradice ve smyslu formy, ne obsahu, se reprodukovala v každodennosti.
Zajímavé by bylo srovnání současných profesí, které jsou tak či onak technovědecké, člověk něco vystuduje a pak dělá praxi. Tradiční řemeslo se učilo tak, že se tovaryš stal pomocníkem mistra a postupně s ním dělal všechny věci, které mistr ovládal. Učil se praxí samotnou, nechodil do školy, nebylo tam to zprostředkování teorií. Jistý typ konzervatismu je spojen s kritikou technovědeckého světa. Tuhle kritiku nenajdete pouze u Oakeshotta, ale i u Heideggera. Oba se skrz tuto kritiku zapletli s nějakým extrémně pravicovým proudem, což nebylo úplně nutné.
Myslím, že praktické vědění vždy předchází tomu teoreticko-technickému. Filosoficky je to správná teze, ze které vůbec neplyne, že by člověk na rovině politické měl zaujímat pravicové postoje. Může z toho například plynout ekologicky zaměřená kritika moderního způsobu života a určitá proměna jeho podob, které se pokoušejí dát větší váhu praktické stránce.
OP: To je všechno filosofická rovina konzervatismu. Jak pak často dopadá její aplikace v politické sféře?
PB: Kdybychom zůstali na politické rovině, musel bych konzervatismus odmítnout. Myslím na čistě ideologické úrovni. Zajímavé je, že to až tak oddělitelné není. Existuje pár konzervativců, mimo jiné Scruton, kteří byli schopní obsáhnout i filosofickou rovinu. Zároveň se ji pokoušeli propojit s politickou a ideologickou rovinou. Není jich ovšem moc.
Jedním ze zdrojů intelektuálního konzervatismu v celé jeho šíři je Nietzsche. Nietzschovce najdete ve všech ideologických skupinách, od krajní pravice až po krajní levici. U Nietzscheho najdete jak tezi, že praktické vědění předchází teoretickému, tak zdůraznění konečnosti člověka a odmítnutí umělých rájů, ve kterých by se měl spasit. Nietzsche byl ovšem filosofický génius a politický hlupák: kdykoliv se sám snažil udělat politickou aplikaci vlastních myšlenek, docházel k šíleným věcem, například že by bylo nejlepší vrátit se ke kastovní společnosti. Hlupák byl proto, že by to nikdy nefungovalo tak, jak si představoval. Ve chvíli, kdybyste z jeho duchovních aristokratů udělali kastu, tak by přestali pěstovat duchovně-aristokratické ctnosti. Zároveň zdůrazňoval kontingenci a proměnlivost života, což jsou dva prvky, které považuji za filosoficky konzervativní. Neměl statickou představu o tom, že bychom měli zachovat společenský řád tak, jak je, nebo tak, jak byl.
OP: Proč se vlastně konzervativcům na politické rovině říká konzervativci?
PB: Protože by chtěli zachovat nebo zvěčnit určitý typ společnosti. S tím je spjata nostalgie po permanenci, po řádu, tohle ale u Nietzscheho nenajdete.
Rozhovor proběhl v říjnu 2019.