Petr Šmíd
Pidmohylnyj, Valerjan. Město.
Z ukrajinského originálu Misto: roman (1929 [1928]) přeložil Miroslav Tomek.
1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 2019. 416 stran.
Českému čtenáři se dostává poprvé do rukou román, který pro ukrajinskou literaturu znamenal podobný mezník jako pro irskou Vyhnanství Pádraica Ó Conaira nebo Azul Rubéna Daría pro literatury hispanoamerické: je jedním z prvních kontaktů s moderní evropskou prózou. Pidmohylnyj byl překladatelem francouzské literatury a právě poučení, které získal četbou Anatola France či Guye de Maupassanta, mu umožnilo vymanit se z tehdejší módy ukrajinských prozaiků, jejichž impresionismem ovlivněná díla by se dala označit za básně v próze se zaměřením na ukrajinský venkov a přírodu (např. Vasyl Stefanyk). Pidmohylnyj akcentuje spíš existenciální prvky. Jeho próza byla dobovou kritikou označena za „intelektuálskou“ ‒ obohatil ukrajinskou prózu o přemýšlivost a filosofickou dimenzi nazírání lidských osudů.
Geneze textu jeho prvního románu Město nebyla jednoduchá. Kyjev zasáhla v polovině dvacátých let minulého století filmová horečka a mladý autor, který do metropole přišel z venkova, se rozhodl napsat filmový scénář. Na úkol po čase rezignoval, jelikož nebyl schopen konstruovat složité zápletky. Přesto si kniha uchovala spád filmového scénáře. K čtivosti románu, která nevyprchala ani více než devadesát let od jeho prvního vydání, přispěla i Pidmohylného mladická záliba v dobrodružné a detektivní literatuře.
Základní narativní linka sleduje osudy pětadvacetiletého Stepana, který se vydá z venkova do Kyjeva, aby absolvoval zemědělskou školu, vrátil se zpět na venkov a pomohl modernizovat tamní výrobu i společnost. Stepan je muž určitých životních zkušeností: načerpal je za revoluce a později jako tajemník vesnické odborové kanceláře. Přesto se musí, jako každý venkovan, popasovat s velkoměstem. Stepan je schopný a snaživý. Vytčený úkol však nedokončí; seznámí se totiž s místními literáty a jeho mysl posedne nová ctižádost – prosadit se jako spisovatel, což se mu nakonec podaří. Inspirace Maupassantovým Miláčkem je zřejmá a vyvstane ještě víc v momentě, kdy se v Stepanově příběhu začne střídat celá plejáda žen.
Životní ambice jsou základním půdorysem, na němž Pidmohylnyj buduje morálně-filosofickou dimenzi díla. Vystudování zemědělské školy a návrat na vesnici je možné chápat jako „povolání“ (ve smyslu, jak toto slovo chápal protestantismus; tedy to, k čemu mě Bůh – či v tomto případě vesnický kolektiv – povolal). Neztotožnění se s tímto povoláním vede k revoltě, která umožňuje Stepanovi realizovat se na poli literatury. To si sice vybral sám, ale kýžený pocit štěstí a uspokojení se dostavuje jen na okamžik. Otevřený konec příběhu však ukazuje, že Pidmohylnému nešlo o sepsání pouhé moralitky. Ve vztahu k ženám působí Stepan jako sobec. Ženy mu nepomáhají přímo v kariéře, ale každá ho nějakým způsobem obohatí, načež se jí Stepan zpronevěří. Hned na prvních stránkách se Stepan seznámí s vesnickou dívkou Nadijkou, kterou v závěru románu označí za svou jedinou pravou lásku. Další milostné dobrodružství prožije s Tamarou, tedy s ženou hospodáře, který se Stepana ujme, když dorazí do Kyjeva. Pidmohylnyj nelíčí vztah jako nezávazný flirt a nevěru, ale jako dojemný cit. Třetí dívkou Stepanova života je Zoska. Mladá, rozpustilá a nepraktická dívka, libující si v podivínství a výstřednosti. Také té Stepan lehkovážně slibuje lásku a později ji ještě lehkovážněji požádá o ruku. Rozchází se s ní však stejně lehce jako se všemi předešlými. Láska je pro Stepana jen milostným vzplanutím, neschopností unést vlastní samotu nebo podlehnutím tlaku okolí (žít jako každý jiný – tedy se ženou – a později založit rodinu).
Problematický je i Stepanův vztah k přátelům, kteří mu pomohli v těžkých časech. Praktický a přízemní Borys je mu odporný tím, že se stará jen o své řepařství a vezme si starou Stepanovu lásku Nadijku, kterou dle jeho názoru uvězní doma jako manželku a hospodyni. Stejně tak ho odpuzuje i Tamařin syn Maksym. Ten Stepana provokuje svou svobodou, pijáctvím, bohémstvím, staromládenectvím a výstředními zálibami. Především ale Stepan nenávidí ty, jimž ublížil.
Pidmohylnyj se snaží vykreslit život jako cestu, kterou nejde projít, aniž ublížíme svým blízkým. Stepan si však díky své tvrdohlavosti a sobeckosti udrží osobní integritu. I když se rozejde se svým původním povoláním absolvovat zemědělskou školu, i když nenachází naplnění v přátelství ani v lásce, i když ho literární úspěch uspokojí jen na chvíli, přece jen má možnost se v rámci literatury vymanit z vyprázdněného života v průmyslovém velkoměstě, který je plný ponížení, setrvačnosti a ubíjejících dnů.
Literatura sama i mapování literárního provozu jsou druhým velkým tématem knihy. Pidmohylnyj přesně popisuje stavy známé každému, kdo někdy vzal pero do ruky. Posvátnost psaní a vyšinutí z běžného fungování. Vtipně glosuje provoz redakcí, kde se lidé chovají stejně přízemně a kariéristicky jako na kterémkoli jiném pracovišti. S gustem popisuje trapnost literárních čtení. Do úst Maksyma pak vkládá jednu z klíčových promluv, která je obměnou apologií literární tvorby, jak je formulovala řada světových spisovatelů: Nikdy to ve skutečnosti nebude takové, jak se o tom píše v knihách. (…) V knize je všechno pohromadě, vybroušené, uspořádané a jaksi hezčí. (108)
Svižné tempo vyprávění, které přechází mezi několika hlavními tématy (naplnění ambicí, milostné avantýry, spisovatelské řemeslo), Pidmohylnyj občas zpomalil lyrickými popisy přírody. Zde slyšíme – snad trochu posměšně – ozvěny díla jeho předchůdců uchvácených literárním impresionismem. Za drobný kompoziční nedostatek lze považovat návrat postav, které jsme v průběhu románu opustili, ale s kterými je potřeba na posledních stránkách románu vyrovnat účet.
K čtivosti českého vydání jistě přispěl přístup překladatele Miroslava Tomka, který vhodně aktualizoval jazyk díla. Vyvaroval se i módy jít čtenáři na ruku a přizpůsobit reálie díla. Díky tomu Město přináší možnost seznámit se beletristickou formou s ukrajinskou každodenností konce dvacátých let 20. století.