Rozhovor s Barborou Schnelle
Olga Pavlova vedla rozhovor s českou teatroložkou a překladatelkou žijící v Berlíně o moderním německém a českém divadle a specifikách překladu divadelních her.
Olga Pavlova: Co bylo počátečním impulsem k zahájení profese překladatelky?
Barbora Schnelle: Překládat jsem začala paralelně se svou vědeckou prací o díle rakouské dramatičky Elfriede Jelinek. Bylo to na konci devadesátých let a po Jelinek tehdy neštěkl v Čechách ani pes. Tato autorka mi připadala od počátku fascinující, její hravou práci s jazykem považuji za naprosto novátorskou a také politický a feministický náboj jejího psaní je pro mě velmi obohacující. Část doktorského studia jsem strávila na Vídeňské univerzitě a ve Vídni jsem tehdy viděla i několik výborných inscenací jejích her v režii Einara Schleefa nebo Georga Taboriho – to mě utvrdilo v tom, že i na základě takto složitě strukturovaného a polykontextuálního dramatického textu lze vytvořit skvělé a aktuální divadlo. A protože do češtiny tyhle texty až na jednu výjimku přeloženy nebyly, vrhla jsem se na ně. Byla to samozřejmě troufalost, začít překladatelskou kariéru jednou z nejsložitějších autorek německojazyčné literatury. Moje první hra, kterou jsem přeložila, byla hudební tragédie Klára S. Na základě tohoto překladu pak vznikla výborná inscenace Davida Jařaba v tehdejším legendárním Divadle Komedie s úžasnou Vandou Hybnerovou v hlavní roli a to mě nakoplo.
OP: Překládáte především z němčiny do češtiny, ale i z češtiny do němčiny. Kterému jazyku dáváte přednost?
BS: Od poloviny devadesátých let jsem se začala intenzivně pohybovat mezi Berlínem a Brnem, v šestadvaceti jsem se do Berlína přestěhovala, i když si pořád připadám tak nějak „na cestě“. Oba dva jazyky jsou pro mě velmi důležité a jsou spojeny s určitými fázemi mého života. Čeština je a zůstává mojí mateřštinou, v němčině jsem však také zdomácněla, takže jsem v poslední době začala překládat i do němčiny, byla to prostě logická konsekvence mého směřování. Do němčiny jsem začala překládat divadelní hry svého kamaráda Romana Sikory, s nímž se znám ještě z dob studií a s nímž mě navíc pojí názorová spřízněnost, takže těm hrám bytostně rozumím, řadu z nich jsem sledovala a kriticky oponovala od jejich vzniku, podílela jsem se na českém vydání Sikorových souborných her a prostě přesně vím, jak mají v němčině znít. Sikora si během doby vypracoval, obdobně jako Jelinek, velmi formalistní přístup k jazyku, to mi vyhovuje. Jeho hra Zámek na Loiře vyhrála v mém překladu dramatickou soutěž Talking About Borders vypsanou Státním norimberským divadlem a v roce 2018 měla v Norimberku velmi úspěšnou premiéru. Je to hra o českém velkopodnikateli a politikovi, který umístí svou ženu na honosný francouzský zámeček. Ve Francii se čtyři lokajové marně snaží přijít na to, proč tato dáma pohrdá francouzskými delikatesami a naopak vyhledává české potraviny pochybné kvality a historický nábytek zámku přetváří ve stylu obchodního domu IKEA.
OP: Máte na kontě už velké množství přeložených děl. Dokázala byste říct, že jste si už splnila svůj „překladatelský sen“, nebo si ho necháváte na pozdější časy?
BS: Překladatelství je řemeslo, ve kterém se lze pořád zdokonalovat. Jak říkal Umberto Eco, musíte říct vlastně to samé, jenom jinými slovy. Ale právě výběr těchto „jiných slov“ je napojen na spoustu dalších zkušeností a znalostí. Vždycky si dobře rozmýšlím, do čeho chci jít. Spíš než splnit si nějaký konkrétní překladatelský sen si přeji setkat se s autorkami a autory, kteří mě budou nějakým způsobem obohacovat. Překládám hlavně žijící autorky a autory, součástí mého překládání je také setkávání se s nimi. Teď se třeba zabývám mladou rakouskou dramatičkou se slovenskými kořeny Miroslavou Svolikovou. Požádala jsem ji o napsání hry do soutěže o Cenu Ferdinanda Vaňka, kterou vyhlašuje časopis Svět a divadlo, a iniciovala jsem, aby nějak zapojila i slovenštinu, jazyk, kterým se u nich doma mluví, i když ho nikdy jako svůj literární jazyk nepoužila. Vznikla zajímavá hra, která je mimo jiné i o citové dimenzi jazykového výrazu. To mě samozřejmě velmi zajímá, protože své děti vychovávám také dvojjazyčně a fenomén navázání jazyka na konkrétní citové projevy si neustále ověřuji v praxi.
OP: Existují nějaká specifika při překladu dramatického textu?
BS: Jsem hluboce přesvědčena, že překládání pro divadlo svá specifika má. Divadelní hra pro mě není primárně literárním produktem, naopak je jednou ze složek velice mnohovrstevnatého tvaru divadelní inscenace. Samozřejmě že překlad divadelní hry má i svá základní literární pravidla, na divadle je však nutné mnohem více zohlednit zvukomalebnou stavbu textu, pečlivě interpretovat dialogické konstelace, sledovat interakce a uvědomovat si všechny interkulturní kontexty, které pak ožijí před divákem velmi plasticky v tom či onom jazykovém kontextu. Také proto jsem v Berlíně založila v roce 2009 spolek Drama Panorama, který mimo jiné propojuje divadelní překladatelky a překladatele s živým divadlem. Pro mě je ideální výchozí pozice, když vím, pro koho překlad vzniká, a jsem v kontaktu s inscenátory. Takto jsem třeba překládala hru Pornogeografie od rakouského „prokletého“ dramatika Wernera Schwaba. Na překladu jsem spolupracovala s režisérem Michalem Hábou, pečlivě jsme se prokousávali složitým schwabovským nabubřelým a ornamentálním jazykem a interpretovali větu po větě již s určitou scénickou vizí. Hábova inscenace pak obdržela Cenu Josefa Balvína, což bylo jisté zadostiučinění za velmi náročnou práci na textu.
OP: Je vůbec možné zabývat se výhradně divadelními hrami a nemít touhu sáhnout po překladu románu nebo novely?
BS: Jedno prozaické dílo jsem přece jenom přeložila – je to Bambertova Kniha ztracených příběhů od Reinhardta Junga, almanach pohádkově laděných příběhů s velmi aktuálním přesahem. Jsem však vystudovaná divadelní vědkyně a k divadlu mě to táhlo již od dob gymnaziálních studií, kdy jsem jako herečka působila ve Studiu Dům při brněnském Divadle Husa na provázku. To, že se věnuji zejména dramatickému překladu, souvisí i s mými dalšími pracovními aktivitami. Pod hlavičkou Drama Panorama jsem v Berlíně v roce 2014 založila festival současného českého dramatu a divadla Ein Stück: Tschechien (v překladu Kus: Česka), který kurátorsky a produkčně vedu. Některé z mých překladů her Kateřiny Rudčenkové, Anny Saavedry nebo Evy Prchalové do němčiny vznikly právě pro tento festival. České současné hry tam představujeme formou scénických čtení a hostujících inscenací. Je to pro mě jako pro překladatelku zároveň skvělá šance ověřit si překlad na hercích a herečkách, ti jsou často přesnými „seismografy“ a okamžitě vám reflektují, když v textu něco hapruje.
OP: Není zvykem vydávat překlad divadelní hry bez záměru jejího scénického zpracování. Znamená to, že většinou pracujete na objednávku, nebo také sama navrhujete jména a tituly k překladu?
BS: Ano, divadelní hra se překládá zejména se záměrem uvést ji na jeviště. Takto třeba vznikly moje překlady autorek, jako je Miroslava Svolikova nebo Maxi Obexer, které pak byly scénicky uvedeny v Divadle Letí. Na druhou stranu je někdy dobře vydat divadelní hru i knižně, protože je pak šance, že osloví inscenátory nejprve jako text. Takto si třeba našel můj překlad Petera Handkeho režisér Miroslav Bambušek a dnes uvádí DUP39 v Praze jeho esejistickou a divadelně podmanivou vizi hry Stopy zbloudilých. Na základě edice her Elfriede Jelinek pak objevil můj překlad krátkého dramoletu Královna duchů také režisér Ondřej Škrabal a hru inscenoval v A studiu Rubín. Jelinek v ní tematizuje účinkování jedné z nejslavnějších hereček vídeňského Burgtheateru Pauly Wessely v nacistických propagandistických filmech, což se ve Vídni po válce tutlalo. Škrabal tuto hru kongeniálně napojil na antisemitské motivy moravské lidové písně a tím vznikla nosná aktualizační základna pro české prostředí. Těší mě, když mohou moje překlady dál žít v nových inscenačních konstelacích. Vydávat dramata knižně má tedy jistě své opodstatnění.
OP: Co si představí Němec, když slyší spojení „české divadlo“? Stále platí, že německé povědomí o současném českém divadle je spíš mizivé?
BS: V Německu je povědomí o českém divadle skutečně pořád ještě malé. To bylo také jedním z důvodů, proč jsem festival založila. Za jeden z jeho úspěchů považuji hostování inscenace Divadla Letí Zpověď masochisty v režii Martiny Schlegelové v roce 2014. Tato hra Romana Sikory pak nastoupila strmou kariéru v německém, ale i celosvětovém kontextu a ukázalo se, že Berlín je z hlediska evropského divadla důležitou vstupní branou. To se potvrdilo například i u Petry Hůlové, jejíž hra Buňka číslo (která se objevila také v mnou vydané antologii) byla scénicky přečtena na berlínském festivalu Theatertreffen, kde si Hůlové jako autorky povšiml německý režisér Armin Petras. Letos v březnu měla v jeho režii v Norimberku premiéru německo-česká produkce, pro kterou Hůlová adaptovala svůj nový román Stručné dějiny Hnutí.
Spolupráce umělkyň a umělců na obou stranách považuji za důležité. Proto jsem se také zapojila do nově vzniklého programu PRALIN, který iniciovala Nová síť ve spolupráci s obdobnou německou organizací LAFT Berlin a který má divadelně propojit Prahu s Berlínem.
OP: Šlo by vysledovat nějakou tendenci v tom, jaký typ divadelních inscenací preferuje německé publikum?
BS: Německé divadlo je všeobecně orientováno na formáty vyrovnávající se s námi žitou realitou. To s sebou nese také eminentní zájem o současnou dramatiku. V tomto duchu je vychováváno také publikum. I klasika se vždy poměrně konkrétně vztahuje k současnosti a lidé se nechodí dívat jen na čítankové citáty. Dlouho mi v Německu chyběl na jevišti patos, inscenace mi někdy připadaly sice intelektuálně i vizuálně přesně prokomponované, ale neživotné. To se momentálně mění, zejména vlivem příchodu lidí z různých kulturních kontextů. Jednou z mých nejoblíbenějších režisérek je Izraelka Yael Ronen. V Maxim Gorki Theater v Berlíně dělá divadlo, do něhož – částečně dokumentárně, částečně fiktivně – zapojuje biografie svých hereček a herců. Na její inscenaci Common Ground, která se vyrovnává s válečným konfliktem v bývalé Jugoslávii, ale tematizuje i uprchlictví, vykořenění a hledání identity, lze zažít opravdovou katarzi.
Barbora Schnelle
Barbora Schnelle (* 1974) je česká divadelní vědkyně a překladatelka, která v současnosti žije a pracuje v Berlíně, kde vede spolek Drama Panorama: Forum für Übersetzung und Theater e. V. a je též dramaturgyní a organizátorkou festivalu současné české dramatiky Ein Stück: Tschechien / Kus: Česka. V roce 2018 vydala antologii současných českých her v němčině Von Masochisten und Mamma-Guerillas (O masochistech a mamma guerillách).