Monika Sechovcová
Rawicz, Piotr. Krev nebe.
Z francouzského originálu Le sang du ciel (1961) přeložila Veronika Matiášková.
1. vydání. Praha: Rubato, 2017. 357 stran.
Více než půlstoletí od prvního vydání se román Piotra Rawicze Krev nebe dočkal českého překladu. Důvodem této prodlevy pravděpodobně bylo, že text po prvotním úspěchu (v roce 1962 získal cenu Prix Rivarol za nejlepší francouzskou knihu psanou cizincem) upadl v zemi svého vzniku v nemilost, a tím pádem i v zapomnění. Mohl za to nonkonformismus jeho tvůrce, který se odvážil kritizovat události Května 68 v době, kdy ještě doznívaly ozvěny revolučního nadšení (v roce 1969 napsal knihu Bloc-notes d’un contre-révolutionnaire), ale také povaha knihy samotné, která se vymykala dobovým trendům literatury svědectví o šoa, mezi jejíž představitele můžeme řadit například Andrého Schwarze-Barta, Elieho Wiesela, Prima Leviho nebo Annu Langfusovou. Do povědomí čtenářů se román vrací až v roce 2004 prostřednictvím polského překladu a poté definitivně v roce 2011, kdy byl opětovně vydán ve Francii.
Jak uvádí autor v doslovu knihy, Krev nebe se distancuje od žánru historického dokumentu (356) tím, že zpochybňuje možnost autentického svědectví. Hlavní hrdina a zároveň vypravěč příběhu Boris nedobrovolně zastává úlohu svědka, nedokáže ji ale naplnit, protože ho paměť zrazuje. Borisovy vybledlé vzpomínky se v textu střídají s fragmenty z jeho deníku. V této osobní kronice ale místo vnějších událostí nalezneme spíše záznamy snů, básně a filosofické úvahy, v nichž nad dokumentární funkcí dominuje literární forma. Kromě toho, že je Boris svědkem, je totiž spisovatelem. Ve svém vyprávění i v zápiscích používá literární prostředky a postupy – přirovnání, metafory, opakování, střídání osob aj. – a jejich užití také reflektuje.
Toto literární svědectví dále upravuje fiktivní editor románu, který má sám spisovatelské ambice a označuje se za pravého autora konečného díla. Jeho cílem je vytvořit co nejjednotnější vyprávění s jasně vymezeným hlavním příběhem, proto do Borisových poznámek výrazně zasahuje, amputuje vše, co pokládá za chaotické, špatně uchopené nebo neobratné. Text se pokouší zpřístupnit čtenáři tím, že ho zestručňuje, shrnuje a doplňuje poznámkami pod čarou. Kvaziautentická vrstva příběhu je editorovými zásahy nakonec přetvořena natolik, že už není možné rozpoznat, kde končí Borisův text a co už je prací jeho literárního nástupce.
Podle Rawicze navíc nemožnost věrného zdokumentování skutečnosti plyne už ze samotné neschopnosti jazyka postihnout realitu, v Krvi nebe opakovaně tematizuje nedůvěru v psaný jazyk. Označuje slova za ubohé karikatury, pouhé skvrny neschopné postihnout tu „Věčně prchavou“, jejíž jméno je „Skutečnost“ (346). Teze, které vkládá do úst Borisovi, se podobají výrokům z Hofmannsthalova Dopisu lorda Chandose. Například v jedné z podkapitol s názvem Řemeslo se hrdina těmito slovy zamýšlí nad „literárním procesem“: Když přijde vír, je potřeba ho využít, zužitkovat: psát hned, lhát hned. Jediné skutečně živé lži jsou ty ukuté za tepla (154). Nedůvěra v písmo vede v románu k příklonu k orální tradici vyprávění, nalezneme v něm staré příběhy, pohádky či písně a Borisova historka je jen jedním z množství neméně napínavých příběhů z velké Březové roviny (353), které se chystá autor – veřejný spisovatel a lidový vypravěč – nabídnout za gauloisku svým posluchačům.
Krev nebe se nehlásí k tradici vzpomínkové literatury také proto, že popírá běžnou koncepci dějin. V pozadí příběhu sice můžeme rozpoznat konkrétní historické události, ale autor jim připisuje ahistorický význam, mohly nastat kdekoli a kdykoli, v duši kteréhokoli člověka, planety, minerálu (356). Vychází přitom pravděpodobně z židovské historiografie, která se pokusila vysvětlit šoa jako opakování archetypální události (vyhnání z ráje), jako součást dějin utrpení, kterými si musel židovský národ projít. Proto je jeho příběh plný mučedníků a pogromů. Jiné typicky židovské představy o historii, jako mesianismus nebo víra ve věčný život, jsou v románu naopak předmětem výsměchu a ironie. Koncepce času, se kterou pracuje, je spíše cyklická. Čas zde dochází ke svému konci, regeneruje se. Řád světa se mění v „Mateřské Bláto“ (237), nastává vláda chaosu a písmena, na jejichž základě Bůh v kabalistické Knize stvoření vytvořil svět, jsou zničena (70) a věci se navrací ke své plazmě, (…) ke hmotě, z níž vzešly (150). Boris je posedlý apokalyptickými vizemi, ve svých představách zabíjí nebe, vidí krev nebe (24) a podrobuje se liturgii obnovy (25).
Nejen nebe v Rawiczově románu krvácí. Zdá se, že celý jeho svět je tělesný. Fiktivní autor si za ústřední motiv příběhu volí ocas, z Borisova vyprávění a poznámek se snaží poskládat „Příběh ocasu“ s hlavním hrdinou – mužem s ocasem namočeným do mizerných nepříjemností a s hlavou plnou přirovnání (354). Ve francouzštině v sobě slovo ocas (queue) skrývá jistou dvojznačnost: kromě Borisova údu, na který bylo kdysi stejně jako na tělo jeho předků vepsané znamení smlouvy (95), může totiž odkazovat i k řadě lidí, tedy k společenství. Slovo se v Krvi nebe sbližuje s tělem, nejen proto, že zde najdeme parafrázi na biblické slovo se stalo tělem a tělo – dýmem (34) a teorii o podmíněnosti psaní lidskou fyziologií (156), ale také proto, že se Rawicz pokouší psané slovo přiblížit tělesným smyslům. Text je plný působivých vizuálních i zvukových metafor, univerzální hnití a všudypřítomná smrt jsou zde například asociovány se žlutou barvou a závěrečná část textu je nadepsána jako coda, tj. konečná část hudební skladby.
Krev nebe není jen částečně autobiografickým svědectvím o šoa, ve kterém autor popisuje svůj útěk z rodné Ukrajiny před perzekucí Židů nacisty, ale také textem reflektujícím nutnost svědectví. Nezkoumá jen tuto konkrétní historickou událost, ale koncepci času a dějin jako takovou, stejně jako mnohá další zajímavá, mnohdy metatextová témata (smrt, tělo, utrpení, sexualitu, náboženství, domov, rozdíl mezi písmem a mimojazykovou skutečností, souvislost slova s obrazem a zvukem, intertextualitu, fragmentárnost aj.). Text sice představuje pro čtenáře výzvu a někdy je poměrně složité vyznat se v spleti souvisejících motivů a různých rovin vyprávění, ale o to je ve své literární virtuozitě působivější. Navíc když upustíme od zkoumání struktury díla a začneme vnímat děsivou krásu vypravěčem popisovaných obrazů, dokážou být tak sugestivní, že působí téměř fyzicky.
Proto doufám, že se množství textů, které bylo po Rawiczově smrti nalezeno v jeho šuplíku, také dočká vydání a poté i českého překladu.