Jan Červenka
Ferková, Ilona. Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příhody z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa.
Bilingvní vydání. Z romského originálu přeložily Lada Viková a Karolína Ryvolová.
1. vydání. Praha: Kher, 2018. 117 stran.
Publikuje-li český romský autor knihu, vstupuje s ní do romské, ale zároveň i do české literatury. V jejím rámci je pak jeho cílovou skupinou spíše náročnější část čtenářské obce (a já budu vzhledem k povaze periodika, pro které recenze vzniká, oslovovat především toto čtenářstvo). Právě pro takové čtenáře se už tím, že jde o romského autora, nabízí dvojí čtení:
První čtení, na první pohled demokratické, autora nijak apriorně neodlišuje od ostatních autorů u nás a ve světě. Zařazujeme pak knihu do kontextu současné světové literatury a takový čtenář podvědomě sleduje, jaká je autorova zkušenost s dosavadním vývojem literatury, mnohdy dokonce čeká, že nový autor posune jeho vlastní čtenářskou zkušenost ještě dále. Sám už v podstatě nemívá velkou zkušenost s autory neškolenými a literaturu národně obrozeneckou viděl naposled někdy na střední škole. Kniha talentovaného, ale neškoleného romského autora pak nemusí padnout na úrodnou půdu, a to paradoxně i kvůli zdánlivé blízkosti. Například Ilona Ferková svůj povídkový cyklus Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa, který koncem loňského roku vydalo jako svou „papírovou premiéru“ doposud internetové nakladatelství romské literatury Kher, situuje do restaurace v západočeských Rokycanech a vystupují v něm čeští Romové i Češi. Zmlsaný čtenář si tuto bilingvní knihu může přečíst (většinou její českou verzi) a konstatovat, že autorka vypráví poněkud konzervativně. Kde jsou například aluze, bez nichž se próza, která chce dnes ve světě uspět, skoro ani neobejde? Může mít i pocit, že historky v knize rovněž nejsou tak fantastické jako ty, jichž je plný globální trh.
Druhý způsob čtení – vnímat knihu v kontextu rozvíjející se romské prózy – může naopak na první pohled být nepřijatelně evolucionistický. Domnívám se ovšem, že může být užitečný jak pro autora, tak pro čtenáře. Ilona Ferková skutečně nehltá poslední výdobytky post-postmoderní prózy ani se je nesnaží překonat a podle mého názoru to nemusí nikomu vadit.
Ferková totiž píše romskou literaturu a vstupuje zejména do kontextu romské literatury. Nejde jen o to, že začala psát, až když si uvědomila možnost psát v romštině. Její příběhy moc nechtějí majoritě ukazovat romský svět a romské hodnoty, spíše u čtenáře jejich znalost předpokládají a utvrzují, a pokud je artikulují, někdy dokonce docela didakticky, tak spíše pro mladé Romy. Ferková vypráví Romům příběhy, které by je zajímaly: vedle klasických romských historek „hrajících na jistotu“ (například úvodní příběhy Roma Kulky) jsou tu i motivy pro Romy zvláštní, s kterými se jako se zvláštními skutečně pracuje. Už titulní postava je svým osudem bezdomovce netypická a je to opakovaně zdůrazněno, Rom Svatis (v české verzi Svatej) je pojat jako skutečně exotická postava. Neromové pak jsou tu viděni romskýma očima jako lidé tvořící „vnější svět“. Ten ovšem není ukazován jako zajímavý objekt pro romský pohled – Češi totiž v knize skoro nevystupují. Jediné dvě výraznější neromské postavy jsou hostinská Lída, která ovšem je „tak trochu naše“, a Maryška, která je k Romům přivdaná.
Ferková rozhodně patří už od počátku devadesátých let mezi nejtalentovanější romské prozaiky u nás a nová kniha to potvrzuje. Autorka se už nespokojuje se souborem povídek, nýbrž předkládá poměrně pozoruhodný tvar, o němž by bylo poněkud povrchní říci, že historky spojuje rámcový příběh jejich vypravěče Kaštánka. Autorka jako by jen bez velkého odstupu zachycovala, co a v jaké situaci Kaštánek v herně vypráví a co při tom pije, ve skutečnosti se ovšem jeho postava docela zajímavě postupně odhaluje a zase skrývá. Například ač vypravěč, koncipovaný jako takzvaně vševědoucí, na straně 9 konstatuje, že Kaštánek říkají hlavní postavě snad už od narození, v poslední povídce on sám vysvětlí cizímu Romovi, že tomu tak není a jak přezdívka vznikla. Kaštánkův příběh přitom ani jen nerámuje jednotlivé příběhy, ani přehnaně nedominuje. Čtenář jako by se stával návštěvníkem herny – někdy je hrdinou celých povídek sám Kaštánek, jindy je pouhým prostředníkem vyprávějícím za alkohol cizí příběhy.
Různost historek (od veselé Kašta / Dříví po osudově tragickou O Pokeris / Zaříkávač Poker) je kromě proplétání s Kaštánkovými osudy doplněna i některými jinými kompozičními nápady: například hned první příběh sice končí pointou, ale až na začátku druhého příběhu se jeho hrdina vrací do hospody (stále v minulosti) a vypráví krátce pointu ostatním Romům, načež jeho příběh dovypráví Kaštánek současným posluchačům a po přestávce teprve začíná druhý příběh.
Jak se s knihou vypořádalo nakladatelství? Publikace je dvojjazyčná, překlady jednotlivých povídek pořídily Lada Viková a Karolína Ryvolová, knihu ilustroval (velmi sympaticky, ale otázka je, zda ne příliš jednoznačně „nekomerčně“) Martin 3ax Zach a graficky upravila Petra Kolářová. Jinak z tiráže ani ediční poznámky není zcela jasné, co kdo konkrétně na knize dělal: Radka Patočková a Karolína Ryvolová měly na starosti „editaci“, zatímco jazykovou redakci obstaraly Iva Hlaváčková (romština) a Lenka Jandáková (čeština). Odpovědný redaktor není uveden, a není proto jasné, koho chválit či kritizovat za finální podobu.
Jaké byly redakční zásady? Z úvodní ediční poznámky jedné z editorek, Karolíny Ryvolové, nazvané Než se pustíte do čtení, se jich dozvídáme jen málo, poznámka rozebírá hlavně tři témata:
Začíná pečlivým přehledem dosavadních publikací obsažených povídek, doplněným zmínkou, že editoři sjednotili oba překladatelské postupy, zachovali však jemné dílčí odlišnosti, a je zdůrazněna tendence k hovorové češtině. V tomto bodě je třeba překladatelky a redakci za přípravu knihy převážně pochválit. Stály před nelehkým úkolem: k nesouměrnosti stylových rejstříků obou jazyků přibývají v knize různé vrstvy vyprávění, a zatímco v originále může mluvit Kaštánek i hrdinové jeho příběhů poměrně podobnou romštinou, v překladu by působilo nepatřičně jak základní vyprávění v obecné češtině, tak hospodské dialogy v češtině spisovné. K tomu si editorky daly chvályhodný úkol přiblížit styl překladů Lady Vikové, tendující k logizaci, dovysvětlování a harmonizaci protikladů, a na druhé straně Karolíny Ryvolové, libující si v expresi a silném gestu. O některých prvcích výsledného textu by samozřejmě šlo diskutovat: například proč tam, kde mluvčí přejde z romštiny do spisovné češtiny (pojmenovává svátek Všech svatých), se v české verzi objevuje Všech svatejch (str. 50 a 51). Jako celek však nepůsobí česká verze knihy rušivě.
Druhou, hezky použitou a v ediční poznámce hezky vysvětlenou, redakční zásadou je používání kurzivy při „přepínání“ do češtiny. Editorky kurzivou navíc elegantně vyřešily český překlad, v němž by skutečné střídání jazyků nebylo představitelné, a mnohý překladatel či editor by prostě střídání jazyků úplně oželel.
S doposud uvedeným silně kontrastuje třetí téma ediční poznámky, řešící používání etnonym Rom/Cikán a gádžo. V něm Ryvolová nahromadila neobvyklé množství nepravdivých a nelogických tvrzení:
Ač je slovo Rom v českém překladu bezesporu vhodné, editorka snáší v jeho prospěch hned několik nevhodných argumentů: že v romštině výraz také zní Rom, dále sporně podanou charakteristiku výrazu Cikán (včetně odkazu na význam těchto slov v hluboké minulosti), a údajnou toleranci vůči výrazu Cikán ze strany Romů nemluvících romsky. To je korunováno nesprávným tvrzením o neexistenci synonym ke slovu Rom a jeho odvozeninám při oslovování v romštině.
Používání výrazu gádžo v knize je trochu kontroverznější, ale redakce by ho mohla snadno vyargumentovat. Ryvolová si ovšem dokonce krátce po sobě naprosto protiřečí: slovo je dle ní v knize používáno, protože je údajně neutrální (což je doloženo opět odkazem na tisíc let starý význam), za chvíli ovšem může být hanlivé, a proto se v překladu údajně používá politicky korektní varianta (což není pravda, není tam ani jednou).
Naznačil jsem již, že kniha by díky talentu Ferkové mohla zapůsobit na čtenáře romské i české, na vzdělané i méně vzdělané, ostatně samo nakladatelství počítá i s využíváním své produkce ve školách. Úvodní ediční poznámka ovšem jako by svým stylem knihu jasně předurčovala vzdělanému, a nadto pouze českému čtenáři. Nadbytečné odborné výrazy použité Ryvolovou jsou navíc i chybné. Použití slova apelativum pro název etnika daný zvnějšku sice odporuje české jazykovědné tradici, ale lze ho aspoň částečně omluvit tím, že ho dosud najdeme v citátech romistky Mileny Hübschmannové v etnologické literatuře. Zato slovo deiktický už používá Ryvolová vysloveně sama od sebe a špatně.
Po prostudování ediční poznámky jakožto vizitky redakčního přístupu je tedy vlastně příjemným překvapením, že navzdory tomu, co všechno jsme se v ní nedočetli, a hlavně navzdory tomu, co jsme se dočetli v její závěrečné třetině, se redakčnímu kolektivu podařilo připravit tak slušnou knihu.