Františka Zezuláková Schormová
Louise Glücková. Noc věrnosti a ctnosti.
Z amerického originálu Faithful and Virtuous Night (2014) přeložila Tereza Vlášková.
1. vydání. Praha: Argo, 2017. 100 stran.
Stojíš na otci, upozornila mne matka. (38) Začátek básně Domorodá krajina, ve které se básnický subjekt ocitá na hřbitově, je pro celou poslední sbírku Louise Glückové Noc věrnosti a ctnosti příznačný. Soubor vyšel v originále roku 2014, český překlad Terezy Vláškové vydalo letos nakladatelství Argo jako čtvrtý svazek edice angloamerických básníků.
Americká poezie má na cestě k nám většinou značné zpoždění a díla jednotlivých básníků se objevují spíše v literárních časopisech či antologiích. Český čtenář už se však s poezií Glückové, jedné z nejoceňovanějších amerických básnířek dneška, mohl setkat ve sbírce Divoký kosatec (2007), kterou v překladu Veroniky Revické vydalo nakladatelství Opus. Glücková nepatří mezi básníky, kteří ustrnou v jednom výrazu: kyprá, mnohovrstevnatá půda významů tence překrytá minimalistickou formou, jak je tomu v Divokém kosatci, je v její poslední sbírce nahrazena prostorem i stylem mnohem rozmáchlejším.
Sbírka vychází po bilanční knize Poems 1962–2012. Noc věrnosti a ctnosti viděli mnozí kritici jako jakési ohlédnutí: tvorba a potřeba tvořit v ní hrají velkou roli (např. v básních Literární dílo a Otevřené okno). Pokud se ale Glücková ohlíží, není to jako v Poems ohlédnutí za vlastní kariérou, ale za něčím mnohem širším. Glückové je sedmdesát čtyři let, ale neloučí se, naopak dokazuje, že si dovede pohrát s vlastním stínem.
Mnoho motivů z autorčiny dřívější tvorby i zde zůstává. Jedná se zejména o motiv rodiny. Časté tematizování rodiny a rodinných vztahů je mnohdy důvodem, proč se o Glückové mluví jako o konfesní básnířce. Není to však přesné označení: rodinné vztahy jsou často alegorické, členové rodiny vystupují v mytických rolích. V Divokém kosatci to byl syn a manžel, v Noci věrnosti a ctnosti jsou důležití rodiče a sourozenci. Přestože některé prvky jsou autobiografické, nesmíme se v tomto souboru nechat zmást. Hlavním vypravěčem sbírky (která má silnou narativní linku) je totiž stárnoucí malíř. Drtivá většina básní je v první osobě, někdy ale promlouvá žena, někdy muž. Střídání mužské a ženské polohy je v češtině ještě umocněno rodovými koncovkami, a pro čtenáře tak není těžké porozumět, kdo z nich právě mluví. Někdy však obě „já“ splývají, a přestože by se ženský hlas mohl zdát autentičtější, není tomu tak. Naopak, na mnoha místech se zdá, že Glücková zpochybňuje schopnost říct cokoli sama za sebe, jako svébytné já – jak říká mluvčí básně Návštěva z ciziny, když ji uprostřed noci navštíví její mrtví rodiče a vyčítají jí, že už o nich nepíše: Píšu o vás každou chvíli, řekla jsem nahlas. / Pokaždé, když řeknu „já“, odkazuju tím na vás! (37)
Glücková rozehrává své básně na pomezí snů a bdění, vzpomínek a vizí. Ruce v podpaží mě zvedají nahoru. / Mohly patřit komukoliv, / muži, ženě. / Na holou kůži dopadají slzy. Čí? / Nebo jsme snad stáli v dešti a čekali na odvoz? (21) píše v titulní básni Noc věrnosti a ctnosti. Někdy jsou to útržkovité záběry jako z filmu nebo snad dojmy, na které se pracně rozpomínáme v křesle u psychoanalytika. Psychoanalýzu tematizuje Glücková v básni Meč v kameni, Psychoanalytické metody a jejich důraz na vývoj jedince v dětství jsou pro sbírku zásadní. Dětství zůstává důležitou linkou i v básních, které se odehrávají v dospělosti protagonistů. Naopak téměř chybí romantická láska, touha po profesním naplnění, jasné vymezení se jako muž či žena. Vracíme se k primární touze po lásce rodičů a touze tvořit, ať jsou to slova, pastelky, vrstvy barev. V rozpomínání figuruje hlavně zrak (druhým mluvčím je koneckonců malíř, který často popisuje svoji tvorbu), v návratu do dětství ale pomáhají i další smysly, jako v básni Minulost, kde jedna sloka končí slovy: Zhluboka se nadechni. Takhle voní borovice (15) a další začíná: Hlas, co k tobě doléhá, patří mé matce.
„Já“ je ve sbírce formováno vzpomínkami, které jsou spjaty s rodinou. Paměť je zde nadřazena minulosti a minulost zase historii. Ústřední příběh malíře se sice odehrává v konkrétním prostoru (veřejný prostor se v básni skoro nevyskytuje: jen ve formě skrytých zahrad, hřbitovů, opuštěných ulic), není však nijak časově ukotven. Čas jako by se měnil prostřednictvím rodinných příslušníků: jediný bratr představuje stálou přítomnost, rodiče a teta odcházejí, přichází synovec. Glücková byla vždycky básnířkou bezčasí a o téhle sbírce to platí dvojnásob. Nechybí jen vnější, politická historie. Básně by se mohly odehrávat kdykoli ve dvacátém století. Telefon, automobil a letiště, které jsou ve sbírce zmíněny, tak zůstávají jediným pojítkem se současností.
V básni Dobrodružství (11) zobrazuje cestu na pomezí snu a bdění:
Jak brzy pochopíte, vstupovala jsem do království smrti,
jen jsem nevěděla, proč okolní krajina
vypadá tak obyčejně. I tady byly dny velmi dlouhé
a roky zase velmi krátké. Slunce zapadalo za vzdálenou horu.
Hvězdy svítily, měsíc couval a dorůstal. Brzy
se přede mnou zjevily tváře minulosti:
moji rodiče; malinká sestřička; zdálo se, že
toho ještě mají hodně na srdci, teď jsem je však
konečně slyšela, protože mé srdce nehnutě stálo. (12)
Nabízí se však otázka, jestli je do království smrti možno vstoupit beztrestně. Je ještě možné psát o poutnících, hvězdách, rytířích? Glücková zdatně balancuje na hranici sentimentality, nikdy ji však nepřekročí. Zachraňuje ji precizní práce s jazykem. Volí slova, která by člověk mohl najít v pohádce či legendě (jako je například ta o králi Artušovi, na který odkazuje název sbírky), slova, která se v dospělém rejstříku příliš nevyskytují. Je to právě dětská perspektiva, která jí dovoluje s nimi pracovat na archetypální rovině. Dětská perspektiva zde však znamená vidět, slyšet, vnímat jako dítě – Glücková se nesnaží jako dítě přemýšlet či psát a ani její mluvčí jako děti nemluví; v Noci věrnosti a ctnosti říká malíř o svém dětství:
Celé dny jsem trávil se svými pastelkami
(tmavé barvy mi brzy došly)
a tetě jsem vysvětloval, že nevidím
ani tak skutečný stav světa,
jako spíš vizi jeho proměny,
na konci cesty prázdnotou sebe sama. (26)
Je to právě znepokojivá vize světa, který se stále mění, ale zároveň se pohybuje v kruzích. Z tohoto koloběhu se nedá uniknout, stejně jako se nemůžeme vymanit z tíhy všech svých předků (či oni z naší, jak ukazuje zmíněná báseň Domorodá krajina).
Překlad Terezy Vláškové dobře odráží tuto tíhu i jazykovou preciznost Glückové, třebaže je občas v porovnání s originálem o něco těžkopádnější. Překladatelka se ovšem musela potýkat s téměř neúnosnou délkou veršů, které se v českém překladu ještě prodlužují, často přetékají na další řádek (tento efekt je trochu rušivý a nabízí se otázka, zda by to nešlo typograficky vyřešit nějak jinak). Oříškem je nepřeložitelná fonetická hříčka night/knight (slova „noc“ i „rytíř“ se v angličtině vyslovují stejně). V originále jsou v titulní básni totiž z dětské neznalosti oba výrazy zaměněny. Bratr si v noci ve společné posteli čte o králi Artušovi a jeho rytířích, v uších vypravěče se však bratrovo čtení mísí s nocí, která je oba obklopuje. Vlášková se rozhodla tento význam alespoň naznačit: V době, o níž mluvím, / zrovna četl jednu knížku, prý / o noci rytířské věrnosti a ctnosti. (17) Škoda že je tento vtip nepřenositelný i do názvu, který tak zůstává o něco patetičtější než originál.
Noc věrnosti a ctnosti představuje zase jinou Louise Glückovou. V Divokém kosatci jsme nahlédli do její zahrady, nyní se stává naší průvodkyní krajinou stínů. Mapa americké poezie má v češtině ještě mnoho neprobádaných území: nezbývá než si přát, aby se českého překladu dočkaly i další sbírky této básnířky.