Klára Soukupová
Barnes, Julian. Hukot času.
Z anglického originálu The Noise of Time (2016) přeložil Petr
Fantys.
1. vydání. Praha: Odeon 2017. 208 stran.
Ambivalentní „veřejná samota“ Dmitrije Šostakoviče jakožto předního skladatele sovětského režimu, jenž se zároveň despotické moci neustále vzpíral a byl střídavě zavrhován a vyzdvihován, nabízí atraktivní látku k beletristickému zpracování. Chopil se jí slavný, Man Bookerovou cenou oceněný (2011) britský autor Julian Barnes a přetvořil ji ve vyprávění o ideologickém tlaku a lidské zbabělosti.
Barnes v Hukotu času kombinuje z vnější perspektivy vedené pasáže o životě Dmitrije Šostakoviče s vnitřními monology postavy, jak mu žánr fikční biografie umožňuje. Tyto vzpomínky či zamyšlení mají vyvolávat dojem těkavosti Šostakovičovy ustrašené a neurotické mysli, vedou však pouze k suchopárnému opakování formulací a k banálním úvahám. O sovětském teroru tak pouze „podává informace“, nedaří se mu zvolenými literárními prostředky sugerovat neutuchající dohled a strach, jež ovládaly tehdejší společnost.
Po obsahové stránce se nedostatky Barnesovy prózy projevují v množství míst, jež odhalují závislost románu na Šostakovičově autobiografii Svědectví (1979, č. 2006), která vznikla na základě rozhovorů s muzikologem Solomonem Volkovem. Na tom, že autor fikční biografie čerpá z dokumentárních narativů, by nebylo nic špatného – a Barnes tento text sám jako zdroj svých informací uvádí v „Poznámce autora“ – pokud by je dokázal pro své vyprávění kreativně využít. Zde se však objevují nejen identická slovní vyjádření, ale i reprodukované historky o jiných osobách, na které Šostakovič vzpomíná (např. jak si Chrennikov před Stalinem nadělal do kalhot, jak Muradeli využil ve své opeře lezginku, jak Toscanini ubližoval hudbě). Ty ve Svědectví hrají podstatnou roli (skrze ně se Šostakovič propracovává k vlastnímu životu: Tohle nejsou vzpomínky na můj život, jsou to vzpomínky na jiné lidi [1]), zatímco v Hukotu času působí jako přebytečná dekorativní stafáž.
Ve srovnání s Barnesovými dalšími díly (například s Historií světa v 10 ½ kapitolách, 1989, č. 1994) Hukotu času schází ironická rovina – a snad proto autor tolik o ironii v souvislosti s Šostakovičovou tvorbou, nebo dokonce modem existence explicitně píše: Ironie se stává obranou duše a vlastního já – umožňuje člověku den co den dýchat. (178) Práce s jazykem a formou vyprávění je například oproti nejslavnějšímu Barnesovu románu Flaubertův papoušek (1984, č. 1996) zcela konvenční a nenápaditá. Autonomní odstavce zasazené do různých dob se tříští do mozaiky, kterou nedokáže sevřít na začátek a konec knihy zasazená rámcová scéna na nádraží (rozpracovávající ve vztahu k Šostakovičovi pořekadlo „Jeden, který slyší. Jeden, který si pamatuje. Jeden, který pije.“), jejíž významová motivace v románu není jasná, a proto vyznívá do ztracena.
Podobně v rámci kompozice nefunguje ani úvodní věta „Věděl jen, že horší to nikdy nebylo“, jež otevírá všechny tři části knihy. Má pravděpodobně sugerovat, že Šostakovičův život neprovázely žádné světlejší momenty a že se v tomto vyprávění skládá především z krizí v letech 1936 (štvavá kampaň rozpoutaná článkem v Pravdě), 1948 (cesta do New Yorku plná přetvářky) a 1960 (nucený vstup do strany). Tím se však v románu stávají z bohaté životní látky poměrně monotónní narativní bloky. Barnes se soustředí na skladatelův konflikt s mocí a téměř vynechává období druhé světové války, kdy v obleženém Leningradu vznikla slavná Sedmá symfonie, neustálou přítomnost nemoci nebo téma židovství, které Šostakovič sám reflektoval a jež v jeho díle hraje podstatnou roli nejen skrze zhudebněné texty Jevgenije Jevtušenka.
Název románu (v originále The Noise of Time) na jednu stranu odkazuje ke stejnojmennému výboru próz Osipa Mandelštama, na druhou konotuje jak neustálý společenský tlak na skladatele, tak opakovaně se objevující označení Šostakovičovy hudby za hluk, chaos, disharmonii. (V tomto kontextu zůstává neobjasněné, proč překladatel místo zavedeného názvu slavného denunciačního textu z Pravdy „Chaos místo hudby“ zvolil expresivnější ekvivalent „Mišmaš místo hudby“.)
Hlavní důvod, proč Hukot času jako románová biografie selhává, nicméně spočívá v absenci silného příběhu. Drama střetu jedinečného individua s mocí nemá jednoznačné vyústění (hlavní postava zůstává od začátku do konce ambivalentní) a narativní tah nevytváří ani intimní linie Dmitrije Šostakoviče a jeho „osudových“ žen, jak by se ze začátku mohlo zdát. Především však celému románu schází rovina hudební – příběh vztahu jednoho z největších skladatelů 20. století k hudbě. V této oblasti se totiž Barnes kromě připomínek negativních charakteristik Šostakovičovy tvorby z Pravdy („hrubá, primitivní a vulgární“) uchyluje pouze ke klišé (Čím můžeme zdolat hukot času? Jenom hudbou v nás samých – hudbou našeho bytí – již někteří dokážou přeměnit v hudbu skutečnou, která, pokud svou silou, opravdovostí a ryzostí dokáže přehlušit hukot času, se během několika desítek let promění v šum historie. 131), jako by nedokázal Šoštakovičovu hudbu slovy zachytit a popsat. Tím se z velkého skladatele stává „obyčejný člověk v sovětské diktatuře“ a postava ztrácí svou individualitu. V tomto románu, jenž měl být pomníkem jedinečného osudu, Juliana Barnese jazyk zradil.
Poznámky:
1. Šostakovič, Dmitrij. Svědectví: Paměti Dmitrije Šostakoviče. Zaznamenal Solomon Volkov. Přel. Hana Linhartová a Vladimír Sommer. 2. vydání. Praha: Akademie múzických umění, 2006. 45. [Zpět]