Šárka Grauová
Podle mezinárodních norem má překladatel za jeden pracovní den převést do mateřského jazyka šest až osm normostran běžného textu. To vypadá jednoduše: 30 stran týdně, 120 stran měsíčně, 1400 stran ročně, vezme-li si toho roku překladatel dovolenou. Netroufám si a možná ani nechci odhadovat, kolik člověku mezinárodní norma stanoví na celý život – kolik toho máme nažít a napřekládat. A přestože normy někdy bývají užitečné, je snad dobře, že jsou i lidé, kteří překlad pojímají jinak.
Cenu Josefa Jungmanna, již poosmnácté udělenou za literární překlad, získalo v letošním roce poprvé portugalsky psané dílo. Zasloužila se o to Vlasta Dufková svým převodem rozsahově nevelké novely Burití brazilského spisovatele Joãa Guimarãese Rosy (1908–1967). Pracovat na něm zkusmo začala v první polovině osmdesátých let a závěrečné tažení k výsledku, při němž se musela mnohdy nořit až k společnému základu indoevropských jazyků a pak zase stoupat zpět do počeštěného brazilského sertãa, trvalo několik let. V rámci téže soutěže se mezi pěti dalšími oceněnými objevil ještě další překlad z portugalštiny: tvůrčí odměnu za převod útlé Knihy stesku dosti tajemného portugalského spisovatele 16. století Bernardima Ribeira získala Marie Havlíková. Ta se na tento překlad připravovala dvacet let a dlouze kvůli němu pobývala v portugalských knihovnách, aby zjistila, zda snad přece jen někdo neporozuměl některým kryptickým pasážím (jediné dva překlady, o nichž vím, byly před nedávnem pořízeny do románských jazyků: španělštiny a francouzštiny). Není těžké dojít k závěru, že Cena Josefa Jungmanna se neudílí překladatelům, kteří zvládnou nároky své profese, ale spíš těm, kterým se zaměstnání stane povoláním, životním posláním.
Jiným závěrem ale může být také zjištění, že má-li být překladatel schopen vrcholných výkonů, musí mít možnost dlouho zrát, protože v takových překladech jako je Burití či Kniha stesku vlastně zúročuje celou svou životní i literární cestu. Protože do takových textů se může pustit, až když je co zúročovat. A obvykle i překladatel, který má dar od Pána Boha, podmínky k zrání, touhu být partnerem velkému autorovi a píli, která je k tomu nutná, potřebuje v závěrečné fázi svého díla podporu vstřícného redaktora, který mu nabídne to, čemu psychologové říkají „ozvučná deska“, a třeba mu i pomůže rozvinout to, co se v překladatelské počítačové samotce do konce dotáhnout („dosedět“) nepodařilo. Hezky a důtklivě o tom mluvil ve své řeči u příležitosti předávání Jungmannovy ceny předseda poroty Zdeněk Beran.
A platí-li to obecně, v takzvaně malých či exotických literaturách to platí dvojnásob. Portugalsky psané literatury jsou sice dohromady projevem mezinárodního společenství čítajícího odhadem 200 až 250 milionů mluvčích, u nás ale mají status jakéhosi slovesného „etna“, jehož bytostnou odlišnost v lehce popovém duchu stírá za Brazilce ve velkém Paulo Coelho, za Portugalce v malém José Rodrigues dos Santos – a ty by zase leckdo neoznačil v pravém slova smyslu za spisovatele. Překladatel, který se začal učit portugalsky až v postpubertálním věku na některé ze tří univerzit, na nichž se u nás portugalistika pěstuje jako samostatný obor, musí i dnes, v době široké nabídky studijních pobytů, internetu a digitálních výkladových slovníků, dlouho zrát, už jen má-li dospět nikoli ke standardu šesti stran průměrně obtížného textu denně, ale vůbec k překladu, který je možno knižní publikací sdílet s druhými. A i on k tomu potřebuje „ozvučnou desku“, byť na trochu jiné úrovni, než je tomu u překladatele ztékajícího osmitisícovky.
Právě proto v letošním roce vznikla ve spolupráci oddělení portugalistiky Ústavu románských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a portugalského Instituto Camões cena pro začínající překladatele z portugalštiny nazvaná Hieronymitae Pragenses. Název soutěže na první pohled sice odkazuje k patronovi překladatelů svatému Jeronýmovi, od něj se ale rozbíhá dvěma různými směry, jimiž se ubírají česká a portugalská jeronýmovská tradice. Na jednom pólu stojí Hieronymus Pragensis alias Jeroným Pražský, reformační myslitel, který v mládí studoval jako český stipendista v Oxfordu a na Sorbonně. Na pólu druhém pak portugalští jeronymité, příslušníci řeholního řádu Ordo Sancti Hieronymi neboli Hieronymitae, od jejichž lisabonského kláštera – jedné z mála památek manuelského renesančního stylu, která přežila lisabonské zemětřesení roku 1755 – odplouvaly v době objevných plaveb karavely do Afriky, Asie a později i Brazílie. Hieronymitae Pragenses jsou tedy současně Jeronýmovci Pražští i pražští jeronymité, pomyslné bytosti nepřeložitelně spojující nejprve dvě země, které se v dějinách spojovaly spíše výjimečně, posléze ale i Čechy a celý portugalsky mluvící svět.
Smyslem soutěže otevřené všem českým a slovenským portugalistům studujícím na českých vysokých školách je, jak praví statut, „motivovat mladé portugalisty k zájmu o literární překlad a v oblasti překladu rozvíjet jejich dovednosti a odborný růst“. Porota sestávající z pěti překladatelů a portugalistů ze tří českých univerzit (Prahy, Brna a Olomouce) letos v prosinci poprvé ocení tři nejlepší přihlášené překlady a rozdělí mezi ně odměny v celkové výši 27000 Kč (12000, 9000 a 6000 Kč). Nejvroucnějším přáním zakladatelů ceny však je, aby mezi soutěžícími našli kolegy zároveň nadané i cílevědomé, protože každý obor, portugalistiku nevyjímaje, je schopen dalšího života jen tehdy, nemá-li pouze překladatele zralé, ale i překladatele dozrávající.