Kateřina Veselovská
Členové a příznivci Klubu (nejen) hudebních historiků, kteří pravidelně pořádají svá neformální setkání v knihovně Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, měli v úterý třináctého října na programu téma, jež se ukázalo být povýtce interdisciplinárním. Přestože byl předmětem debaty odborný překlad v české muzikologii, mnohé z jejích závěrů lze bez potíží vztáhnout na kteroukoliv oblast humanitních věd.
Moderátor diskuze, student doktorského studia Jan Baťa, vznesl postupně několik podnětných otázek, přičemž logicky začal tou nejzákladnější, a sice zda je odborného překladu v (české) muzikologii vůbec třeba. Plénum sestávající z nejpovolanějších současných odborníků na danou problematiku – českých i zahraničních překladatelů muzikologických textů – se jednoznačně usneslo na kladné odpovědi. Terminologie v národním jazyce de facto zaručuje existenci disciplíny jako takové, je proto nutno ji tříbit a pěstovat. Profesorka Jarmila Gabrielová, ředitelka Ústavu hudební vědy FF UK a Kabinetu hudební historie EU AV ČR, v.v.i., navíc poukázala na složitost samotných originálů, která může bránit přesnému porozumění textu – většina muzikologů často dobře ovládá pouze jeden světový jazyk a v jazycích ostatních se pak nemusejí vyvarovat dezinterpretací.
Pokud jde o úskalí českých muzikologických překladů, vycházejí vesměs z úskalí překladu jako takového. Ne vždy je možno nalézt přesný ekvivalent určitého výrazu, slovního spojení, názvu hudebního tělesa či kulturně vázaného fenoménu. Jak poznamenal americký muzikolog doktor David Beveridge, Bohemian Quartet a Czech Quartet mají zkrátka zcela jiné konotace a světová hudba a world music jsou také dvě poněkud odlišná pojmenování. Jindy zase existuje v různých jazycích stejný název pro jiný jev – např. sonátový cyklus ve francouzštině neoznačuje podle překladatelky Marianne Frippiatové tutéž formu, která je pod tímto pojmem známa v české muzikologické tradici.
V každém jazyce navíc existuje množství obtížně přeložitelných metafor užívaných zejména v oblasti hudební kritiky. Recenzenti tak z nedostatku kanonických výrazů často vytvářejí spíše jakýsi muzikologický slang. I kvůli nim je nutno zavádět novou normativní terminologii – ideálně v rámci terminologického tezauru pro muzikologické překlady, na jehož potřebnosti a účelnosti se všichni přítomní účastníci diskuse jednohlasně shodli.
Jisté fragmenty takovéto příručky již vznikly v souvislosti s překlady jednotlivých děl, ucelenější tezaurus by prý měl být časem k dispozici na portálu ceskyhudebnislovnik.cz, který spravuje Kabinet hudební lexikografie při Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Na příslušných stránkách se kdokoliv bude moci přesvědčit o tom, jak se která slova píší a co přesně znamenají. Mělo by se tak předejít poškozování dobrého jména české muzikologie samozvanými laiky, kteří často bez váhání vytvářejí nesrozumitelné neologismy, zaměňují netriviální výrazy či chybují v jejich znění (typicky rondo s čárkou nad „o“).
Počet těchto nekvalifikovaných překladatelů významně vzrostl v souvislosti s uvolněním knižního trhu po roce 1989. Poptávka po populárně naučných, narychlo a neodborně přeložených muzikologických publikacích, je však stále dosti vysoká na to, aby měli nakladatelé potřebu zajistit nad prací překladatelů pečlivější redakční dohled. Navíc v současnosti chybí plošná odborná reflexe, případně veřejný odsudek špatně přeložených knih (pomineme-li pochopitelně stránky odborných periodik jako např. Hudební věda, Hudební rozhledy apod., jejichž dosah je ovšem omezen víceméně na odbornou veřejnost).
Řešení spočívá dle Rity Kindlerové z Obce překladatelů v soustavném atakování nakladatelů ze strany odborníků, v zodpovědné redakční práci a, je-li to možné, také v častější komunikaci mezi autorem a překladatelem. Snad by se tím zamezilo faux pas, která jsou, bohužel, v české nakladatelské praxi dosti běžná (doktorkou Michaelou Freemanovou zmíněná záměna jmen skladatelů Dusíka a Duška atp.). Za všechny publikace nevalného překladu se pak na pomyslný pranýř dostala kniha Beethoven, kterou před nedávnem vydalo nakladatelství BB/art a kterou by přítomní bez váhání navrhli na překladatelskou anticenu Skřipec.
I přes takovéto nakladatelské omyly však existuje naděje, že se odbornému překladu v české muzikologii blýská na lepší časy. Jeho úroveň mohou pomoci zajistit a udržovat účastníci právě takových debat, jaké pořádá Klub (nejen) hudebních historiků.