Anna Čmejrková
Quintreau, Laurent. Hrubá marže.
Z francouzského originálu Marge brute (2006) přeložil Zdeněk Rucki. Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl.
1. vydání. Praha: Odeon, 2008. 128 s.
Ve svém prvním románu s názvem Hrubá marže francouzský spisovatel Laurent Quintreau nešetřil ambicemi – pokusil se v návaznosti na Dantovu Božskou komedii aktualizovat koncept Pekla, Očistce a Ráje a zachytit problémy svých současníků. Přihlášení se k slavné renesanční básni je v knize zcela explicitní: trojdílná struktura (Peklo – Očistec – Ráj), rozčlenění Pekla do devíti kruhů, které gradují směrem ke středu, a konečně jméno poslední z postav, Alighieriho, který jako jediný obývá Ráj. Na rozdíl od Danta však Quintreau své pojetí trojího stavu duše zasadil na zem, do kulis dvouhodinové porady členů vedení nadnárodní reklamní společnosti, a opustil koncept autorského vypravěče. Na krátký úsek se v knize vyprávění zhostí postupně každá z jedenácti přítomných postav, umístěných až na výjimky do jednotlivých kruhů Pekla (o tom, v kterém kruhu zaujmou místo, paradoxně nerozhodují jejich ctnosti či hříchy, nýbrž subjektivní prožitek utrpení a zoufalství); ve svých vnitřních monolozích pak postavy komentují průběh porady, poměry ve firmě, ale i (a to zejména) svůj osobní život.
Čtenář se bohužel v knize nesetká s žádným promyšleným konceptem a neubrání se pocitu, že odvážný odkaz k Dantovu dílu zůstal nenaplněn a text jen shazuje. Obraz života dnešních vysoce postavených manažerů je plný klišé a banalit: kariérismus, bezohlednost, skrývané psychické problémy, závislost na uklidňujících lécích, panický strach z bakterií, nemocí a stáří, rozpadlý rodinný život, chorobné lpění na domácích zvířatech, promiskuita, zvrhlé sexuální choutky… Jako by autor, opojen vlastním nápadem, že totiž by se mohl vydat ve stopách středověkého básníka, rezignoval na hlubší či něčím novou reflexi prostředí, které z vlastní zkušenosti dobře zná (sám kdysi pracoval ve velké reklamní společnosti), a zůstává u všeobecně známých témat. Přesto však je kniha pozoruhodně působivá, zejména díky již zmíněné formální sevřenosti (každé z postav je dán prostor pouze jednou, dál už je její obraz dotvářen jen skrze vnitřní monology ostatních) a díky stylové rozmanitosti a jazykové bohatosti jednotlivých promluv. Proud textu není dělen do odstavců ani větných celků, první monolog začíná i končí třemi tečkami a zcela volně, bez jakéhokoli znatelného zlomu přechází v monolog následující. Každá z promluv se ovšem vyznačuje vlastním rytmem, svéráznou slovní zásobou i syntaxí, jež dohromady vyjadřují povahu a momentální rozpoložení jednotlivých postav. K dalším kladům textu originálu patří citlivé zacházení s hovorovou francouzštinou a její frazeologií, ale též zachycení „korporátního“ slovníku plného nejrůznějších moderních profesionalismů.
Má-li si text tyto kvality uchovat i v češtině, klade nároky na překladatelovu znalost francouzského slangu a zejména na jeho cit pro hovorovou češtinu a osvojení manažerského slovníku. Překladatel Zdeněk Rucki vzhledem k obtížnosti textu neodvedl špatnou práci, přece jen si však neodpustím upozornit na místa, kde si spolu s redaktorem překladu zjednodušili námahu a textu originálu věnovali jen málo pozornosti, anebo narazili na své jazykové limity.
Na první prohled zaujme překladatelovo zacházení s obecnou češtinou, kterou se rozhodl plošně použít přibližně v polovině monologů (mimochodem výhradně mužských), a to ve smyslu téměř důsledného uplatňování obecněčeských koncovek a protetického v. Jen v několika monolozích, zejména v případě ženských postav, jsou naopak ponechány koncovky spisovné a hovorovost se projevuje spíše na úrovni lexika. Tato volba není neopodstatněná – napomáhá výrazněji od sebe odlišit styly jednotlivých promluv. Jedná se však o přístup poněkud mechanický, který není vždy v souladu s originálem a v některých pasážích může působit rušivě.
V českém vydání Hrubé marže narážíme na tradiční problém zápisu obecné češtiny, která zde místy působí obzvlášť nesourodě. V případě koncovek přídavných jmen a zájmen se například překladatel omezil na hláskové přeměny ý>ej a é>ý, výsledkem čehož je výskyt v mluvené češtině neexistujících tvarů, jakými jsou například spojení typu: „v hotelovým bazénu“, „na každým rohu“ (49), „v mým věku“ (50), „v mým případě“ (50). Překladatel zcela opomíjí, že v těchto případech v obecné češtině dochází nejen ke změně kvality, ale též kvantity samohlásek. V kontextu zvoleného kódu pak navíc ruší tvary, které v obecné češtině též podléhají hláskovým změnám (í>ej, i>y) či krácení (í>i), ale překladatel se rozhodl ponechat je ve spisovné podobě: „za chvíli mě vymetou jako kus hovna, cítím to“ (48) „není dvakrát příjemný cítit se jako starej krasavec“ (51), „ti idioti navíc vypadaj…“; trochu groteskně působí zvolání „chce se mi blít, vybliju se přímo tady“ (54; elegantnější by snad bylo řešení „chce se mi zvracet“ nebo expresivnější „chce se mi blejt“).
Zpochybnitelný je však především celý koncept plošného použití obecné češtiny v některých monolozích. Jakkoli se ve francouzštině jednotlivé promluvy stylově velmi liší (setkáme se tu s věcností oproštěnou od emocí i metafor, živelným výlevem vulgarity a násilnických výhrůžek, ale i sebelítostivou litanií plnou expresivních obrazů), nezavdávají důvod k tomu vyjadřovat tuto rozdílnost právě opozicí spisovnost vs. nespisovnost. Míra a podoba hovorovosti spočívají v originále především ve výběru lexika, zapojení frazeologismů a větné stavbě; ke grafickému napodobení mluvené řeči, jaké překladatel předvádí v české verzi, v něm nedochází. Příkladem nepříliš funkčního užití obecné češtiny je např. část promluvy mladého manažera Pujola, jež představuje patetické donjuanské vyznání: „toute une vie sans séduire, sans faire naître chez l’autre cette étincelle divine, cet autre en qui je jouis de me savoir si beau et en qui je ne cherche qu’un chemin, celui qui m’amènera à me perdre entre ses cuisses“. Není tu nic, co by vybočovalo ze spisovné francouzštiny, naopak se tu setkáváme s až knižním stylem, bohatou syntaxí a poetickým lexikem s obraty typu „étincelle divine“ (božská jiskra). Do češtiny je toto místo převedeno takto: „život bez svádění, bez honby za tou božskou jiskrou, co mezi tebou a ženskejma přeskočí, voblaží tě poznáním, jak jseš krásnej, a votevře ti k nim cestu, tu jedinou, která mě zajímá, cestu mezi jejich stehna“ (28). Když pomineme zbytečné, originálu neodpovídající použití druhé osoby s násilným zlomem v osobu první, obecněčeské koncovky a protetické v ve slovech „votevře“, „voblaží“ způsobují, že se původní jemná ironie děvkařova nabubřeného kréda ztrácí v nechtěně komické opilecké dikci. Překlad této pasáže by přitom mohl znít třeba takto: „celý život bez svádění, bez možnosti probouzet onu božskou jiskru v druhé bytosti, v té, jež mě naplňuje vědomím vlastní krásy a v níž hledám jen jedinou cestu, vedoucí mezi její stehna, kde se ztratím…“
Překlad Hrubé marže nabízí přehršel slangových výrazů, vulgarismů, hovorových obratů, jejich užití však není vždy případné. Prvním problémem je zastaralost některých zvolených obratů. Francouzské „Dominique Meyer l’observe d’un œil réprobateur“ v řeči mladého absolventa vysoké školy je přeloženo slovy „Dominique Meyerová se na Tissiera nesouhlasně škaredí“ (95), přitom k zachování původního významu stačí, když se Meyerová na Tissiera „dívá vyčítavě“; obdobně jsou slova mladého playboye Pujola na adresu kolegy Tissiera „en train de se faire quitter par sa femme, pas mal“ přeložena jako „manželka mu zrovna dává vale, celkem šťabajzna“ (27), přičemž by originálu spíše odpovídalo „zrovna se s ním rozchází žena, celkem pěkná“; a do třetice hodnocení generálního ředitele „ELLE n’a que de bonnes, très très bonnes idées“ (přesně přeloženo znamená „má vždycky dobrý, přímo skvělý nápady“) zní v českém překladu: „ONA vždycky přijde s nějakým bezva nápadem, přímo perfektním“ (74) – rozpačitost z již trochu zastaralého bezva nemálo umocňuje nepochopitelné stupňování bezva/perfektní.
Druhým opětovně se vyskytujícím problémem je použití některých hovorových obratů z chybné perspektivy. Jedná se o výrazy, kterými se vyslovujeme o druhých lidech, ale těžko bychom je kdy uplatňovali sami na sebe v jakémkoli vnitřním monologu. Příkladů této chyby najdeme v překladu mnoho: děvkař Pujol o sobě říká: „teď radši drobátko zklidním hormon, aby mě nakonec neprokoukla“ (21; přitom „bon, si je me calmais un peu, elle va finir par me repérer“ znamená „měl bych se trochu uklidnit, nebo si mě všimne“), nebo o pár stránek dál: „jsem z ní sice celej říčnej, ale doma bych ji nechtěl“ (23; francouzské „elle m’excite mais je ne voudrais pas être son mec“ by mělo být převedeno jako „líbí se mi, ale chodit bych s ní nechtěl“); nejkomičtěji však působí, když o sobě čtyřicátník Tissier prohlásí: „je fakt, že už nejsem zrovna k nakousnutí“ (45; „je ne suis plus très frais“ neznamená nic jiného než „už nejsem zrovna ve formě“). Všechny uvedené ukázky ilustrují, že v některých případech může překladatelova snaha o jazykovou invenčnost a expresivitu napáchat více škody, než kdyby sáhl po výrazu neutrálním.
V překladu se ovšem setkáváme i s chybou opačného rázu, a sice s násilným vybočením z hovorového ladění textu. Někdy se to děje zcela nesmyslnou volbou knižního výrazu: „dloubat se v nose uprostřed porady, jako by jej od okolního světa oddělovala neprůhledná přepážka“ (95) či „a propos, doufám, že Jean-Christophe dneska neblinkal“ (66; „au fait, j’espère que Jean-Christophe n’a pas vomi aujourd’hui“ má být převedeno prostě jako „teda doufám, že Jean-Christophe dneska neblinkal“); většinou jde však zejména o zbytečné multiverbizace: „ONA se mezitím blíží k závěru svého příspěvku“ (79; „ELLE va bientôt finir son laïus“ znamená „každou chvíli dohovoří“).
Třetím a nejčastějším typem chyb je věcně nesprávné použití určitého ustáleného obratu. Francouzské „ils n’ont que ce mot dans la bouche“ (tedy „nemluví o ničem jiném než o…“ nebo „mají plnou pusu…“) je přeloženo jako „do huby si berou furt jenom úlevu od mzdového fondu“ (93) či „son heure va bientôt arriver“ („už brzy na něj dojde“) jako „už to má holt za sebou“ (39–40). Nepřesný je též překlad „l’abject visage de l’innommable“ (totiž „ohavná tvář nepojmenovatelného“) v podobě „ohavná tvář Nepojmenovatelná“ (pozoruhodné je zde i neopodstatněné použití velké iniciály); k úplnému významovému a stylovému posunu dochází při překladu věty „allez, me concentrer sur Meyer, toute mignone, toute tristounette“ (což je obyčejné „měl bych si všímat Meyerové, roztomilé, posmutnělé Meyerové“) slovy „přesunu se na Meyerovou, hezoučkou smutňoučkou Meyerovou“ (95); neobratné je též řešení „je n’aime pas la façon dont telle me toise“ (tedy „vůbec se mi nelíbí, jak se na mě dívá“) jako „její pohled se mi vůbec nelíbí“ (45).
Na závěr se lze pozastavit nad tím, do jaké míry se překladateli podařilo zachytit celkový styl jednotlivých promluv s jejich příznačnými rysy. Na pochybách jsem v tomto ohledu v případě promluvy kariéristy de Valse, která je v originále „prošpikovaná“ řadou anglicismů, typických pro manažerské prostředí. V překladu se tento aspekt de Valsova monologu zcela ztrácí: původní „ce qu’elle rapporte en new biz“ je převedeno jako „čím vlastně podniku slouží“ (56), „un peu cheap ce Rorty finalement“ jako „Rorty je přece jenom kapánek lacinější“, „il lui annonce ça, tout de go“ v podobě „Rorty na ni tohle všechno vypálí, jako by se nechumelilo“ (59). Je možné namítnout, že by v některých konkrétních případech anglicismus v češtině nefungoval, tehdy by se ale překladatel měl pokusit o jejich zapojení na jiných místech textu, aby nedošlo k setření dané charakteristiky textu. To se bohužel v Hrubé marži neděje. Obdobně se překladatel mohl pokusit o lepší zachování zvukové expresivnosti litanie, kterou představuje monolog postarší Clément-Dourvillové nacházející se v posledním, devátém kruhu Pekla. V souladu s originálem se i v překladu neustále navrací evokace ledových vln („des vagues glaciales“), ovšem další obdobně se opakující zvukomalebný a nepříliš obvyklý (a tudíž velmi expresivní) výraz „plexus“ („nervová soustava“, „nervy“) je jednou převáděn jako „vnitřek“ („zevnitř“, 83), jindy jako „hrudník“ (83), což překladu ubírá na působivosti. V tomto případě se však již jedná o nuanci, se kterou by se těžko vypořádával leckterý zkušený překladatel.