Rostislav Valvoda
Mění se Rusko v poslední době? Má smysl vykládat nevídané protesty předešlého roku a půl jako proměnu společnosti, nebo jde jen o vlnku bez hlubšího významu a zčeřené společenské vody se opět záhy uklidní?
„Rusko se změní. Už teď se mění,“ formulovala svoje přesvědčení v roce 2011 Jelena Kosťučenková, mladá investigativní novinářka z kritického listu Novaja gazeta, který přitahuje výrazné novinářské osobnosti a na stěnách jeho redakce tak visí tragická řada portrétů zavražděných žurnalistů. Jelena tímto silným výrokem zakončila svůj blogový post, ve kterém se poprvé veřejně přihlásila k lesbické orientaci a vysvětlila, proč se chystá na další Pride Parade, která patrně bude rozehnána. Veřejný coming out tváří v tvář konzervativní společnosti plné předsudků chce odvahu. A Jelena za ni dostala po hlavě – doslova: na demonstraci se na ni, za přihlížení policie, vrhli „pravoslavní“ skinheadi a Jelena skončila v nemocnici s otřesem mozku.
Pocit, že se Rusko mění, v posledním roce a půl zdaleka nebyl ojedinělý – nedávný čas přinesl řadu nečekaných zvratů, vyvolal mnoho nadějí. Desítky tisíc lidí vyšly do ulic měst po celém Rusku – nečekaně a opakovaně. Co se to v Rusku vlastně stalo a co z toho vyplývá?
V roce 2011 bylo v Rusku víc než obvykle cítit kvas. Ne ten obilný, ale společenský. Ve společnosti se postupně hromadila nespokojenost a rozčarování z korupce a arogance mocných. Východiskem pro ty aktivnější či schopnější z Rusů byla stále častěji emigrace, nezřídka do Česka. Ruská média každou chvíli informovala o příbězích mladých lidí, kteří se ještě během studií nebo těsně po nich stěhují na Západ za lepším životem. Do zemí, kde se lze dovolat práva, kde od vás tajné služby nebudou vymáhat výpalné, pokud se vám daří v byznysu a podobně.
Hromadící se nespokojenost vyvolávala obavy – tou nejhlasitější a nejviditelnější silou ve veřejném prostoru totiž byli ultrapravicoví extremisté, v Rusku eufemisticky nazývaní „nacionalisté“. A dalo se předpokládat, že se budou snažit využít vzrůstající nevole ke svým cílům.
Kriticky smýšlející občané si od parlamentních voleb v této atmosféře neslibovali naděje na změny – přesto však volby poměrně důležité změny přinesly.
Tedy ne že by v nich občané měli šanci rozhodnout, který poslanec v parlamentu nakonec zasedne – to bylo rozhodnuto jinde a předem. Nicméně zkazky o hromadném falšování voleb a předem vyplněných protokolech s výsledky, videa dokumentující podvody ve volebních místnostech i kouzlo nechtěného, kdy státní televize ohlásila výsledky z jednoho regionu čítající dohromady 140 % hlasů – to vše vzbudilo silné rozhořčení.
A právě toto rozhořčení přivedlo, dosti nečekaně, desítky až stovky tisíc lidí do ulic. Ještě těsně před první povolební demonstrací v prosinci 2011 si její organizátoři, jak později přiznali, vyměňovali hořce ironické esemesky s odhady, že přijde pár stovek nespokojených. Nakonec se jich sešlo několik tisíc. Za necelé tři týdny už v silném mrazu vydupávalo svou nespokojenost na moskevských ulicích sto tisíc lidí. Podobné demonstrace (byť s účastí v řádu stovek či tisíců lidí) se paralelně odehrávaly přibližně v devadesáti městech po celém Rusku.
Tento nečekaný vývoj má tři příznivé důsledky: dlouho hromaděná nespokojenost se uvolnila v civilizovaném protestu za spravedlivější a demokratičtější pořádky v zemi. V protestním mnohohlasu ultrapravicoví radikálové, řečení „nacionalisté“, ztratili na výraznosti, přišli o výlučnost při volání po změnách, a to jim do značné míry vzalo vítr z plachet. (Na druhou stranu se stali jednou ze součástí opozičního protestního hnutí a jistě se v jeho rámci budou snažit prosazovat svá témata.)
Za druhé, demonstrace proměnily běžný postoj k občanské angažovanosti. Zvlášť po „barevných“ revolucích se Kreml snažil, seč mohl, očerňovat jakékoli demonstrace jako cestu vedoucí k chaosu – často přitom mával strašákem jelcinovských devadesátých let, která pro mnohé Rusy stále znamenají hodně tíživou vzpomínku.
Třetí zásadní přínos demonstrací je obecnější. Poroste protestní vlna i nadále? Jak zareaguje Kreml, bude potlačovat demonstrace násilně? Je to revoluce? Tyto otázky se dnes mohou zdát přepjaté, ale v oněch prosincových dnech roku 2011 vyznívaly zcela realisticky. V překotnosti toho času na ně však nikdo neměl odpovědi. Po letech zmrtvující danosti politického vývoje přišlo oživení. Budoucnost najednou přestala být nalinkovaná a tím se vytvořil i prostor pro naděje, že lze něco změnit, že to občané mohou dokázat a že stojí za to se o něco takového pokoušet. Pro ruskou občanskou společnost znamenala tato doba svobodné nadechnutí, které oživuje, vyvolává naděje, dodává sebevědomí.
Parlamentní volby tak přinesly větší změnu, než kdokoli očekával. A Kreml se rozhodl na projevy nespokojenosti zareagovat po svém – utažením šroubů.
Symbolickým vyjádřením vztahu Kremlu k občanům byl oficiální přenos inaugurace Vladimira Putina do prezidentského úřadu v květnu roku 2012. Putin nasedá do černé limuzíny s tmavými skly a kolona vyráží v doprovodu motorek od sídla vlády, projíždí centrem Moskvy a míří ke Kremlu. Záběry z ptačí perspektivy, panoramata, detail na Putina vstupujícího na červený kremelský koberec. Ale moment: kde byli lidi? Tyto záběry vzbudily na sociálních sítích nevídaný rozruch – centrum Moskvy, více než desetimilionové megalopole, totiž nikdo nikdy neviděl takhle vylidněné. Nikde ani živáčka, ani na jediném ze záběrů. Jeden známý komentoval video, které si našlo cestu i do českých médií, že tam Moskva vypadá jako po výbuchu neutronové bomby. Jen člověka napadne, že celá scéna prozrazuje víc, než co jinak zruční kremelští image makeři zamýšleli: spíš než jako prezident svého lidu působí Putin jako mafiánský kmotr.
A záhy po inauguraci to přišlo: nový parlament (se starými tvářemi) prokázal nevídanou legislativní čilost a ještě během léta začal přijímat zákony, které měly za cíl ono svobodné nadechnutí společnosti přidusit. Během půlroku z parlamentu vzešla celá řada pozoruhodných zákonodárných iniciativ – nejdříve poslanci zavedli statisícové pokuty pro organizátory demonstrací (pokuty tak vysoké, že je půl roku nato zpochybnil i ústavní soud, jinak režimu vcelku poplatný), poté znovu kriminalizovali pomluvu a zavedli možnost mimosoudně rozhodnout o zablokování libovolné webové stránky, kde se objeví informace o drogách a sebevraždách či dětská pornografie. Opoziční blogeři upozorňovali, že napříště ke zrušení nepohodlné stránky postačí odkaz přihozený provokatérem do komentářů. Nato poslanci schválili zákon o „zahraničních agentech“, který nařizuje všem neziskovým organizacím se zahraničním financováním zaregistrovat se jako „zahraniční agenti“ – jinak si vedení organizace může vysloužit až dva roky vězení. A od podzimu už je pro kohokoli trestné i jenom bavit se s představiteli jiných států či mezinárodních organizací – prostá schůzka, telefonát nebo e-mail se nyní vejde do nově rozšířené definice vlastizrady. Kvůli úpravám mediálního zákona muselo do Ruska přestat vysílat Radio Svoboda, sídlící v Praze a financované americkým kongresem. Za legislativci však nezaostávaly ani jiné státní orgány: po desetiletích působení v Rusku dostala americká rozvojová agentura USAID od ruských úřadů několik týdnů na ukončení činnosti. Rozběhly se také politické soudní procesy. Tři členky punkové skupiny Pussy Riot skončily ve vězení (byť jednu později propustili) a vyšetřování za účast v květnových protestech se rozjelo proti asi dvacítce demonstrantů. Očekává se, že z procesů vzejde nová série ruských politických vězňů.
Legislativní pointou roku 2012 se stal tzv. anti-Magnitského zákon zakazující adopce ruských dětí americkými rodinami, který ale mimo jiné ještě zpřísňuje ustanovení zákona o „zahraničních agentech“. Podle tohoto zákona může příslušné ministerstvo rovnou zrušit neziskovou organizaci přijímající peníze z Ameriky nebo od organizací považovaných za „ohrožující zájmy Ruska“. Jde o rozzuřenou odvetu za tzv. Magnitského zákon, který byl přijat v USA a který zavádí zákaz vstupu do země a zmrazení účtů pro lidi s podílem na smrti ruského právníka Magnitského, který odhalil kolosální daňové úniky, podle všeho zorganizované lidmi z tajných služeb, a zemřel kvůli tomu ve vazbě.
Právě zákaz adopcí ruských dětí do Ameriky znovu ukázal těm, kdo se ruskou politikou tolik nezabývají, její cynický charakter. Je zřejmé, že v anti-Magnitského zákoně vůbec nejde o sirotky, jejichž ochranou Kreml oficiálně argumentoval (smutné statistiky ukazují, že z 60 000 dětí adoptovaných do Ameriky za poslední dvě desetiletí jich zemřelo asi dvacet, v Rusku je však tento poměr několikanásobně vyšší). Naopak sirotci v ruských dětských domovech, kde panují dost mizerné podmínky, jsou jediní, kdo na zákon doplatí. O osvojování dětí v Rusku není zrovna zájem, adopce do zahraničí byly tedy zvlášť pro postižené děti často jedinou nadějí. Anti-Magnitského zákon také vyvolal nejvýraznější protesty poté, co ty povolební ztratily na síle.
Vyhlídky na nadcházející období nejsou radostné, naopak. Zatím je nejasné, jakou konkrétní podobu represe nabudou, ale je zřejmé, že jen tak pro nic za nic všechna tato opatření Kreml nezaváděl. Pokud lze soudit z předchozího jednání Kremlu, dá se očekávat, že snaha zastrašit společnost půjde spíše cestou exemplární likvidace silného protivníka, a neuchýlí se k plošnému potírání všech (ve smyslu: stačí odsoudit jednoho Chodorkovského a všichni ostatní buď utečou, nebo se podřídí). Jenže Kreml má teď podstatně menší podporu společnosti a současně lze v jeho jednání z poslední doby vidět víc ideologie než pragmatické a cynické rozvahy, třebaže racionální – může proto být ještě nevypočitatelnější než dřív. Potlačování nespokojenosti ve společnosti bude mít zlé důsledky: více politických vězňů, více násilí vůči aktivistům či novinářům a (kéž bych se mýlil) možná i návrat politických vražd. Současně se Kreml bude ve snaze najít ztracenou legitimitu stále více opírat o nacionalistickou, konzervativní, uzavřenou část společnosti. Zákon o zákazu „propagandy homosexualismu“, podle kterého bude, údajně kvůli ochraně nezletilých, ilegální pořádat veřejné akce s gay či lesbickou tematikou, je jen jedním z projevů tohoto směřování.
Jenže už teď Kreml ztrácí nejsilnější pramen své dřívější legitimity: životní úroveň rostoucí díky astronomickým příjmům z ropy a zemního plynu. Význam této nerostné nadílky se bude v příštích letech citelně zmenšovat – nové způsoby těžby plynu dramaticky snižují jeho cenu na světových trzích a tento trend bude pokračovat. Kreml, vytrvale zvyšující výdaje na armádu a policii, tak přijde o hlavní zdroj svých příjmů.
Neblahou předzvěstí budoucnosti je podle všeho případ první oběti posledního vývoje v Rusku. Aktivista nezaregistrované politické strany Jiné Rusko Alexandr Dolmatov, který se účastnil květnové demonstrace, kde došlo ke srážkám s policií, z Ruska utekl a požádal v Nizozemsku o politický azyl. Když byla jeho žádost o azyl zamítnuta a měl být deportován, spáchal sebevraždu.
Jakmile Kreml spustí represe, lze očekávat, že žádostí o azyl v Evropě bude přibývat. Dost možná nastane další vlna emigrace – odejdou aktivní, hodnotově orientovaní, pozoruhodní lidé, kteří pro sebe v ještě represivnějším, konzervativnějším, nacionalističtějším Rusku neuvidí místo. Přínos pro Evropu, ale velká škoda pro Rusko. Nelze vyloučit, že i to je cynický záměr Kremlu – prostě nespokojence vypudit. Jenže kvůli ekonomickým problémům bude nespokojených přibývat. A vyjde-li do ulic sto tisíc lidí, znamená to, že celkově je nespokojených řádově víc.
Období, které přichází, bude vyhrocenější než dřív. Více lidí se bude muset rozhodnout, na které straně stojí, bude stále těžší nezúčastněně přihlížet. Tato doba ovšem znamená také příležitost pro ty, kteří mají vizi lepšího, otevřenějšího a spravedlivějšího Ruska, aby ji formulovali, získávali pro ni podporu ve společnosti a osvědčovali svoji oddanost hodnotám. Na největší z prosincových demonstrací roku 2011 zaznělo, že Rusku chybí Havel – zaznělo to coby kontrapunkt k oficiálnímu mlčení Kremlu, který zaslal kondolenci do Severní Koreje po smrti Kim Čong-ila, ale nikoli do Prahy. Není to tak docela pravda. V nejstarší generaci sovětských disidentů lze najít osobnosti formátu Václava Havla. Jen mezi mladšími lídry opozice je těžké lidi s tak pevným mravním zakotvením hledat. Ti podle všeho teprve musejí vyrůst. Kéž je doba, která přichází, dobrá alespoň tím, že dá těmto osobnostem možnost se zformovat. A v tomto má Rusko hodně nadějí – je na něm fascinující, jak se přes všechny výhrůžky a násilí vůči novinářům, právníkům či aktivistům stále objevují další a další lidé typu Jeleny Kosťučenkové. Lidé ochotní překonávat předsudky, strach i riziko násilí či represe kvůli svému přesvědčení a snaze udělat z Ruska trochu lepší místo k životu.