Zuzana Micková
Harstad, Johan. Záchranka.
Z norského originálu Ambulanse (2002) přeložila Ivana Řezníková.
1. vydání. Praha: Pistorius & Olšanská, 2013. 152 stran.
Jen málokterý mladý autor se může pochlubit takovým mezinárodním ohlasem jako norský spisovatel Johan Harstad (*1979). Debutoval coby dvaadvacetiletý sbírkou krátkých próz Herfra blir du bare eldre (Odteď už jenom stárneš, 2001) a už jeho první román Buzz Aldrin, hvor ble det av deg i alt mylderet? (Kam ses v tom zmatku poděl, Buzzi Aldrine?, 2005), vydaný o čtyři roky později, se podařilo prodat do úctyhodné řádky zemí včetně USA, Austrálie, Německa, Francie, Ruska, Turecka nebo Jižní Koreje. Tento příběh Faeřana, který se rozhodne žít svůj život důsledně jako „ten druhý“, po vzoru druhého muže na měsíci Buzze Aldrina, Norové navíc znají i v podobě úspěšného televizního seriálu odvysílaného poprvé v roce 2011. Harstad píše také divadelní hry a jako dramatik dlouhodobě spolupracuje s Národním divadlem v Oslu.
Povídková sbírka Záchranka vyšla v roce 2002 jako druhý Harstadův knižní titul. V plném rozsahu je sice českému čtenáři dostupná až od loňského roku, už v roce 2011 se však dvě povídky z tohoto souboru objevily v antologii Se světem nepohneš, kde svoje překlady prezentovali studenti pražské nordistiky pod lektorským vedením překladatelky Jarky Vrbové. Obě knihy vyšly péčí nakladatelství Pistorius & Olšanská a žádný jiný Harstadův text zatím v českém překladu publikován nebyl.
Sbírku tvoří celkem jedenáct povídek, které se jedna po druhé na způsob mozaiky skládají do trochu mlžného obrazu jediného, ačkoli nijak konkrétněji vymezeného časoprostoru, ve kterém se postupně setká, srazí, mine nebo kolem sebe přinejmenším projede celá řada postav. Všechny povídky navíc propojuje také ústřední motiv záchranky. Ta se tu objevuje v různé míře: někde se jen mihne, vypravěč zaslechne sirénu, zahlédne modré světlo, uvědomí si, že právě v tuhle chvíli jde někomu o život a že by tím někým mohl klidně být i on sám, jinde je sanitka přítomná mnohem výrazněji. Jednu povídku vypráví záchranář, jinou zase pacient, který právě leží v jednom z vozů záchranné služby řítícím se vysokou rychlostí ulicemi města. Motiv záchranky je víceznačný, pokaždé má ale zprostředkovat nervozitu okamžiku, ve kterém o něco jde. Ve kterém se rozhoduje o tom, zda se všechno spraví, nebo naopak rozpadne. K obojímu stačí jen krůček, chůze po hraně je vratká. Zvuk a blikající světlo záchranky navozují pokaždé atmosféru chvíle, kdy je nejdůležitější vydržet. Vydržet, dokud nedorazí pomoc.
Každá povídka má jiného (mužského) vypravěče a všechny jsou vyprávěné v první osobě. Jednotliví protagonisté mají mnoho společného. Osamělost. Otupělost. Žijí, drží se, udržují svou rutinu v chodu. Koloběh, systém. Žijí tak, jak se to naučili. Cítí však únavu a rezignovanost, potřebu něco změnit a zároveň nedostatek sil cokoli změnit. Večery často tráví před televizí: dívají se na teleshopping, občas z něj něco zakoupí, sledují nezaujatě stejnou televizní soutěž, sem tam se do ní zapojí. Sdílejí stejně cizí svět. Možná spolu ráno jezdí do práce stejným autobusem – ale to už není nutné vyslovovat, stačí to přece jen tušit. A v tom právě leží hlavní kámen úrazu celé sbírky: Harstad umí sice vkusně a nevtíravě naznačovat, ale občas jako by se zalekl, že čtenář nepochopí, a tak náznaky pro jistotu ubije doslovností. A tak se v titulní povídce Záchranka, umístěné jen kousek před koncem knihy, setká v jedné velké finální scéně buď přímo, nebo alespoň zprostředkovaně naráz tolik postav z předchozích povídek, až to celé najednou začne působit dojmem definitivně vyřešené rovnice a na čtenáře na chvíli dýchne – ne příliš šťastně a na úkor do té doby citlivě budované sítě vzájemného prolínání a míjení – autorovo mládí a snad trochu školácká potřeba důslednosti a završenosti. Takhle mechanické ozřejmění pointy závěrečnému vyznění knihy podle mého názoru spíše uškodilo.
To ale nic nemění na síle, jakou může sbírka jako celek zapůsobit, zvlášť pociťuje-li čtenář stejnou civilizační tíseň jako jednotlivé postavy (tedy pokud už se z něj nestal úplný cynik). Celková nálada sbírky je totiž drásavá, ač ne příliš okatě: většina vypravěčů žije svůj život v permanentním očekávání katastrofy. Do jejich fádní každodennosti se opakovaně prolamují apokalyptické vize, představy neurčitého konce čehosi, života, světa, tak jak ho znají. Text je prokládán velmi konkrétními návody na přežití. Co dělat, když člověka zavalí lavina, když se s ním zřítí letadlo, když se uzavřený v autě ocitne pod vodní hladinou, nebo když jednoduše neví, jak udržet vlastní svět pohromadě, jak ho v příští chvíli nenechat rozplynout. V každém případě je třeba mít plán, seznam úkonů. Už tohle samo o sobě člověka uklidňuje. Například vypravěč povídky nazvané Přehled má nutkavou potřebu vytvářet si seznamy úkolů (na další den, na celý život), dokonce i během návštěvy umírajícího otce. Ne snad že by byl natolik necitlivý, žije ale v neustálém strachu, že jinak se mu všechno rozpadne pod rukama. Manické sestavování seznamů nahrazuje tikání hodin, potvrzuje životní rytmus, dokazuje člověku, že ještě stále žije.
Můžeme to vnímat jako obrázek klasické rozpolcenosti moderního člověka. Na jedné straně bezradná hromádka nervů a emocí, na druhé racionální bytost hledající technická řešení, díky nimž svět funguje, kola se točí a člověk je schopen mechanicky se orientovat ve svém životním prostoru. Dlouho si nevšimne, že je něco špatně, postupně upadá do apatie a zbývá mu jen čekat, až přijde katastrofa, až se všechno zhroutí. Děsí se sice toho okamžiku, ale zároveň jako by jej toužil přivolat: je to jediný způsob, jak by se něco mohlo změnit. Má hrůzu z anonymity a bezútěšného opakování a zároveň si je vědom, že pokud se tahle uspořádanost naruší, on ztratí pevnou půdu pod nohama.
Příznačný je pro vyznění knihy odstavec z předposlední povídky, vypravěčova odpověď na otázku, co mu připadá nejsmutnější: (…) brožurky v letadle, ty s bezpečnostními pokyny, lidé nakreslení bez jakýchkoli rysů, stoicky klidní, působí tak strašně klidně, na obrázcích se štrachají z letadla, žádná panika, vždycky sami, nikdy společně, nikdy se tam nikdo nedrží za ruku, po čtyřech lezou na křídlo, oblékají si záchranné vesty, ví, že jde jen o to udržet se nad vodou, zatáhnout za šňůrku na vestě a všechno se vyřeší. Vědí, že někdo přijede. Tohle je to nejsmutnější, co mě napadá. (129) Na obálce původního norského vydání knihy najdeme právě takový výjev: bezvýraznou, z informačních brožurek jako vystřiženou postavu, kterak si se stoickým klidem obléká záchrannou vestu.
Síla textu tkví právě ve způsobu, jakým autor vystihuje palčivý pocit, že něco přece musí prasknout, že se to musí sesypat, že takhle to nemůže fungovat do nekonečna: (…) jako hrát Člověče, nezlob se a naházet zdánlivě nekonečnou řadu šestek. Dřív nebo později se to otočí. Říkám si, že se to pěkně hromadí, jako nádor. Jednoho dne to bouchne. (75) Hned vzápětí však Harstad se stejnou přesvědčivostí zaměří pozornost také na druhou stranu mince, na hluboce lidskou potřebu lpět na životě (i na způsobu, jakým jsme zvyklí jej vést), na snahu hledat v lidech to dobré: Vědět, že je všechno v pořádku. Že žijeme a že je to tak fajn. Vědět, aspoň na okamžik, že v sobě všichni máme dobro. (126) Motiv záchranky funguje v celé knize také jako symbol útěchy a (nejen fyzického) vysvobození, blížící se možnost záchrany tu symbolizuje samu možnost lásky a lidské blízkosti. Pro text jsou charakteristické nenápadné přechody mezi realitou a snem a všudypřítomná křehká rovnováha, ze které je vždy nebezpečně blízko k nové deziluzi, krachu, úpadku do dřívější apatie.
Harstadův jednoduchý jazyk a místy až neurotický způsob vyprávění velmi dobře odrážejí stav mysli dotyčných vypravěčů. Autor ve velké míře využívá krátké věty, nebo ještě častěji dlouhá, opravdu dlouhá souvětí složená z mnoha krátkých, souřadně spojených vět a v rychlém sledu vrstvených, postupně se rozvíjejících popisů, upřesnění, výčtů. Postavy jako by se bály, že je něco přeruší, že se něco zlomí dřív, než stihnou dopovědět, co chtěly, a tak kolem sebe trousí čárky, div o ně nezakopávají, a tečku tlačí před sebou, jak jen to jde nejdál.
Tam, kde je autor v tomhle vrstvení vět jako o překot nejdůslednější, připomíná svým rytmickým vyprávěním jiného Nora, u nás též překládaného spisovatele a uváděného dramatika Jona Fosseho. Harstad sice není tak umanutě repetitivní jako jeho slavný krajan, neustálé opakování téhož má v recenzované knize trochu jinou podobu a děje se ve větší míře na motivické nežli na lexikální rovině, vědomí jednotlivých vypravěčů tu však proudí v podobných smyčkách. Nejzřetelnější je stylová podobnost obou autorů v povídce Dál hrajeme rock’n’roll, ale přitom umíráme, a to především v pasáži, kde hlavní postava, mladý (vyhořelý) hrobník právě stojí nad hrobem Larse Herterviga, malíře, o kterém Fosse napsal dvoudílný román Melancholia (č. Melancholie, 2007 a 2009). Stejný hrob se ve sbírce objeví samozřejmě ještě jednou, v jiné povídce.
Tvorba Johana Harstada zapadá v jistém smyslu do vlny, kterou v norské literatuře po přelomu tisíciletí reprezentuje řada mladých autorů, označovaná jako „generace, která nebudovala zemi“ – tak ji ve svém románu L z roku 1999 pojmenoval i v Čechách oblíbený autor Erlend Loe. Tento literární proud kriticky reaguje na stav společnosti, rozuměj společnosti blahobytu, bere si na mušku nezúčastněnost a paralýzu, které s sebou takový typ společnosti přináší. V dotyčných textech převládá pocit, že všechno už tu je, udělali to za nás druzí, je hotovo a nám nezbývá, než jednoduše pokračovat, fungovat. Vydržet. Svět se točí sám od sebe a člověk jako by prožíval vlastní život s odstupem, odjinud, vidí sám sebe jako kolečko v mechanismu. Nutno ale dodat, že Harstad je v tomto směru autor velmi přístupný. Jeho texty nejsou nijak otevřeně společensko-kritické a postrádají ironickou distanci a dekadentní nádech, tolik typické u jiných autorů z tohoto okruhu. Harstad sice popisuje reakci na stav společnosti, ovšem způsobem velmi intimním a navíc na čistě individuální rovině.