Milena M. Marešová
Kerr, Philip. Praha osudová.
Z anglického originálu Prague Fatale (2011) přeložil Martin Škapa.
1. vydání. Praha: Argo, 2013. 258 stran.
Philip Kerr (nar. 1956) není coby literát začátečník, je autorem téměř třiceti knih, sci-fi povídek, fantasy příběhů pro děti. Vystudovaný právník se proslavil především detektivními příběhy, jejichž hlavní postavou je Bernhard Günther, důsledně nazývaný Bernie, komisař berlínské policie, muž z rodu drsných správňáků čelících nepravostem zbytku světa. První Kerrova kniha o dobrodružstvích policisty, důstojníka SS a tajné policie nacistického Německa, vyšla v roce 1989 pod názvem March Violets a její děj se odehrával v roce 1936. Poté se Bernie Günther stal hlavním hrdinou Kerrových knih ještě osmkrát a zdá se, že to zdaleka není konečný počet. Originál knihy Praha osudová vyšel roku 2011. Jeho dění je zasazeno do roku 1941 a týká se samotného Reinharda Heydricha.
Osudovým místem byla Praha nepochybně pro ledaskoho. V případě anglického spisovatele Philipa Kerra a jeho románové kompozice je ovšem spojení nevyhnutelné kosmické danosti a konkrétní středoevropské metropole poněkud matoucí, protože hlavní děje knihy jsou situovány do Berlína a do Panenských Břežan, obce od Prahy vzdálené několik desítek kilometrů. Samozřejmě, název „Osudové Panenské Břežany“ by nezněl tak atraktivně, což autor jako někdejší reklamní textař velmi dobře ví. A tak se „osudovou“ stala Praha, byť v díle má roli víceméně přestupní stanice. V Berlíně i v Břežanech dojde k vraždě, při jejímž vyšetřování Bernie asistuje. Třetí – ano, v tomto případě „pražská“ – Heydrichova smrt na následky atentátu je jen rámcem, polopaticky přibližujícím kulisy, v nichž se čtenář pohybuje. Bohužel, matoucích a nepřesných míst, okolností a odkazů najdeme v Kerrově knize víc. Osudovým, či lépe osudným, se jí stalo nekorigované sebeuspokojení z nadměrného a neřízeného toku slov v rádoby ironickém tónu – alespoň tak působí text, který můžeme číst v překladu Martina Škapy.
Kdo je Bernie Günther? Policista, dvacet let vdovec, jehož předobrazem byl nejspíš spisovateli některý z příslušníků americké detektivkářské drsné školy. S imitací jejich stoického klidu a s ironickým úsměvem čelí i nejvýše postaveným nacistickým pohlavárům. Není nacista, ale esesman ano. Z jeho reakcí na okolní dění to občas vypadá, jako by Bernie v Berlíně „na Alexu“ přistál z jiného světa, jako by nic z okolního příkoří nevnímal: Když jsem se posadil na parapet a do obličeje si nechal svítit slunce, dařilo se mi předstírat, že není válka, neexistuje žádná fronta ani žádný Hitler a že nic z toho se mě ani v nejmenším netýká. Venku nebyl v dohledu jediný hákový kříž, jen mnoho různorodých exemplářů pro mou oblíbenou kratochvíli: okukování ženských. (53) Občas sám sobě odporuje – jednou pozoruje válečný nedostatek v obecně šířeném zápachu, zanedlouho ale precizně popisuje parfémy světových značek, které dolehnou k jeho čichu. Nakonec se představí Bernie Günther sám: Začínal jsem jako ten nejobyčejnější policajt, takový ten správňák, co pomáhá stařenkám přes přechod. Víte, ne všichni tady nutíme Židy lézt po zemi a drhnout ulice kartáčkem na zuby. Sám jsem na tom asi jako Frankensteinovo monstrum v té scéně s holčičkou u jezera. Část mého já upřímně touží po tom kamarádit se a být hodná. (34)
Zásadním problémem knihy Philipa Kerra ale není nedoceněný charakter hlavní postavy. Horší je to v jazykové rovině, v podivnosti některých obratů a vyjádření a v nepřiléhavosti líčení. Ostražitý začne být čtenář hned na první straně, v prvním odstavci Prologu, v němž si hrdinný Bernie Günter v duchu (…) prozpěvoval a v srdci tiše jásal (lze „v srdci“ jásat i hlasitě?) a těšil se na společnost lahvinky dobré mackenstedterské (lihovina typu vodky) a kemalek. V pořádku, autor dozdobil text detaily, které snad našel v dobové literatuře nebo na historických snímcích. A zajisté ověřil vše, nač tak okatě upozorňuje, např. na parfém Guerlain Shalimar nebo bonbony značky Haribo. Proč být ostražitý? Třeba proto, že spisovatel ověnčený cenami v oblasti historické krimi, na svém webu v anotaci ke knize Prague Fatale připisuje Reinhardu Heydrichovi titul Reichsprotector of Czechoslovakia (!).
Praha osudová je detektivní příběh. Jeho četba se opravdu podobá pátrání, ale především po prohřešcích vůči stylu a po tom, jak nešikovně, ba nemístně je možné situace popisovat. Třeba ty, které máme jaksi podvědomě zakódované coby vážné až tragické. Ostatně i Philip Kerr je tak zřejmě chtěl vylíčit, jenže výsledek tahá za uši a působí směšně. Kupříkladu Bernie Günter má depresivní zážitek ze svého nedávného pobytu v Bělorusku a na Ukrajině, kde se jako Hauptsturmführer SS a SD účastnil likvidace Židů, ale jak sám říká: jsem poněkud vybíravý, když se mám rozhodnout, na koho vystřelím. Proto byl s ostudou poslán zpět do Berlína (34). Bez trestu? Představíme-li si k tomu, že své trauma svěřuje naprosto neznámému Američanu z Adlonu šířícímu vůni Old Spice a tabáku Virginia (31), je zřejmé, že nejen s duševním zdravím hlavního protagonisty není něco v pořádku.
O čem vlastně tento příběh pojednává? Ústředním motivem je vražda jednoho z Heydrichových pobočníků po večírku v Panenských Břežanech. Na ten byl říšským protektorem pozván také Bernie Günther, což se velmi hodilo, neboť jeho kriminalistické zkušenosti bylo alespoň možné uplatnit při následném vyšetřování. A že je to tvrdý oříšek, neboť mrtvý byl zastřelen v zamčeném pokoji. Také pro Bernieho je to dlouho záhada, a tak chodí, pozoruje a vyslýchá zúčastněné nacistické pohlaváry, takzvaně si nebere servítky, a pak najednou přijde za Heydrichem a z klobouku eskamotérsky vytáhne kompletní řešení. Objasňovat motivy a podezřelé náznaky zde nemá smysl, protože Kerr se sice zaklíná Agathou Christie i Sherlockem Holmesem, ale zásady detektivního žánru jsou mu, zdá se, cizí. Děj jeho knihy se odvíjí podivně skokovým způsobem, rozehraje jednu epizodu, nedotáhne ji k rozuzlení a odběhne jinam, aby občas věci „náhodně“ propojil.
Blíže vysvětlit všechny konotace je v podstatě nemožné, neboť jim chybí základní logika. Zkrátka se přihodí právě tehdy, když autor potřeboval jejich náladu, ale pro další děj jsou jakoby zapomenuty a stačí, že je vytyčena linie od německého podzemního hnutí k českému odboji, do kterého je zapojena i Bernieho společnice a milenka Arianne. Tím se vysvětlí, proč je Bernie povolán do Prahy, respektive do Břežan, přičemž pro motivy vraždy je to nepodstatné. Smysl celku dává snad jen Kerrova záliba v období třicátých a čtyřicátých let minulého století, konkretizovaná do tehdejšího Německa. Ostatně první tři knihy o Berniem vyšly pod názvem Berlin noir. Další svazky, rozvíjející a rozmělňující jejich úspěch, mají samozřejmě přesah do let padesátých a Bernie je vyslán i přes oceán. Philip Kerr prý několikrát navštívil právě Berlín a studoval jeho historii z dob nacismu. Z toho, co čteme v Praze osudové, je zřejmé, že i reálie města, oblíbené podniky i vyšetřovny gestapa zná, stejně jako životopis Reinharda Heydricha, historii odbojové skupiny Tři králové či břežanského zámku. Příběh se však do historické situace vtěsnává násilně a se zřejmou literární neobratností a necitlivostí.
Příkladem je scéna mučení Bernieho přítelkyně ve vyšetřovně pražského gestapa, která bez toho, že bychom chtěli zpochybňovat krutost tehdejších praktik, připomíná spíš sekvenci z amerického hororového filmu. Také představa odbojářů působí ploše a „filmově“, ať už je to činnost kovbojsky nepolapitelných Tří králů, anebo působnost českého Ústředního vedení odboje domácího. Představme si zmučenou ženu, která do protokolu vypovídá takto: „Dal mi pistoli a řekl, že si ÚVOD přeje, abych zastřelila jakéhosi muže. Jeho jméno mi nesdělil. Jediné, co po mně chtěl, bylo, abych se s oním člověkem setkala a na místě ho zastřelila. Odmítla jsem, jelikož jsem se bála, že výstřel z pistole vzbudí příliš pozornosti a že mě bezpochyby chytí. Viktor na to reagoval tím, že mi dal nůž a nařídil mi, abych oběť místo toho probodla. Znovu jsem odmítla, nejsem žádný zabiják. Ve výsledku musel Viktor onoho muže zabít sám.“ (321)
Philip Kerr působí dojmem obdivovatele retro stylu a filmů z třicátých let minulého století. Také mu stačí nakašírované kulisy imitující skutečnost. Výsledek působí spíš jako parodie či groteska.
Řemeslnou neobratnost podporuje také užívání pojmů příhodnějších pro jiná, většinou pozdější období, jako například banánová republika, investigativní, teroristé, nebo pro jiný kontext. Užil by tehdejší nacista Černého označení Čecháčci, věděl by, že nouze naučila Dalibora housti? To je zřejmě už problém překladu, který občas jako by podléhal efektním bonmotům a otravně kousavému stylu originálu. V té souvislosti je otázka, proč například nepoužít zavedený titul Německá univerzita a nahrazovat ho důsledným překladem protektorátního názvu Deutsche Karlsuniversität Prag, tedy Německá Karlova univerzita v Praze, či proč nejmenovat Móhandáse Karamčanda Gándhího známějším jménem Mahátma. V této souvislosti nacházíme i bizarnější momenty, například když hlavní hrdina uvažuje o sebevraždě zastřelením a chce si přikládat studenou hlaveň k palici, nejlépe do týla (9), na čelence postavy v ornamentu vidí egyptské brejlovce (109), za vysoké říšské vyznamenání pokládá Rytířský kříž s dubovou ratolestí a bobulemi (140), když byl unaven, tak zakroužil hlavou ze strany na stranu (24). Paradoxní ale nejsou jen obraty technického rázu, také vedení dialogů či komentáře jednotlivých postav připomínají spíš slovní přestřelku dnešní teenagerů. Tento dojem podporují časté přezdívky typu květák pro důstojníka, kopačák pro příslušníka gestapa nebo vitamin B pro protekční známost. Autor se možná odmlouváním a špičkováním svých postav bavil, pro čtenáře je to záhy obtížná a nadbytečná vycpávka, bez které by se snadno obešel.
Detektiva Bernieho Günthera, oblíbenou postavu Kerrových knih, většinou v propagačních anotacích charakterizují jeho sardonickým úsměvem. Podíváme-li do Ottova slovníku, zjistíme, že „sardonský smích slul již starým národům strojený, nepřirozený, šklebivý smích zoufalstvím způsobený“. Nutno říct, že v případě Prahy osudové se ono zoufalství projeví především na tváři čtenářově.