Martina Poliaková
Buden, Boris. Konec postkomunismu – Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti.
Z německého originálu Zone des Übergangs přeložil Radovan Baroš.
1. vydání. Praha: Rybka, 2013. 292 strany.
Chorvatský kulturní kritik, filosof a překladatel Boris Buden přináší v knize Konec postkomunismu pronikavý a pečlivý pohled na postkomunistické společnosti střední a východní Evropy. Jedná se však o pohled ve zpětném zrcátku, kdy se už chystáme nastartovat a kontrolujeme stav vozidla před jízdou. Konec, za kterým cítíme již nový začátek. Umožňuje nám nejen zpětně hodnotit, ale nabízí i prostor k vytvoření podmínek pro novou budoucnost. Díváme se na svět, jemuž společná zkušenost již uniká. Kdesi na konci budoucnosti, lépe řečeno na konci vize minulosti, se nám sklíčko v zrcátku rozpadá. Podaří se nám tedy nastartovat?
Dějiny budoucnosti
V první části knihy nazvané Společnost a kultura: od beztřídní společnosti k třídě bez společnosti hledáme s autorem způsob, jak popsat roztříštěnost perspektiv a individualizaci idejí v postkomunismu. Budenovo hledání bere historické milníky pouze jako patníky u cest, které umožňují čtenáři orientaci ve světě postkomunismu. Je to však orientace na slepé mapě, ponechaná pouze pro ty z nás, kteří v ní nacházíme oporu. Cesta v tomto vyprávění vede přes křižovatky tranzitologie, na hlavní se ale prohánějí spíše filosofické, psychologické a uměnovědné inspirace. Budoucnost vždy čerpá svou sílu z minulosti. Buden se na proklamovaném konci postkomunismu snaží tuto minulost uchopit a ujišťuje čtenáře, že jsme si svou minulost nechali vzít. Jako by náš obraz událostí byl již napříště pouze rozštěpený na slepé dění a jeho symbolickou reprezentaci, která se utváří mimo toto dění. Těmto reprezentacím již velká slova totalitou svého nároku nevyhovují. Ideje se mění ve své reprezentace a individualizují se v pocitu „liberální ironičky“, která si je vědoma nahodilosti jednotlivých životů i vposledku celé společnosti. Tuto proměnu vnímání hodnot v postkomunismu Buden sleduje na příkladu solidarity. Ideálem ironie solidarity v postkomunismu je co nejvíce omezit krutost jakéhokoli absolutního nároku. Být ironickým znamená zachovat si odstup od budoucnosti tak, jak ji známe z komunistické minulosti, tedy toho přítomného řádu v přítomnosti i minulosti. Na rozdíl od emancipačních vizí budoucnosti jako bychom v postkomunismu čerpali sílu pouze z melancholické perspektivy minulosti. Z takové minulosti, ve které pokrok, solidarita a společnost byly aktéry skutečnosti, subjekty, které strukturovaly každodenní budoucnost. Minulost, kterou jsme si nechali vzít.
Ukradená minulost
Buden na začátku své knihy probírá stav vědeckého a politického myšlení, ve kterém západní myslitelé a politikové, ve snaze pochopit a pojmenovat, co se ve východním bloku dělo v době přestavby a pádu sovětského bloku, přikládali na autentické společenské procesy svá měřítka. Projektovali si však do nich své zkušenosti. Na příkladu myšlenek Richarda Rortyho či Zbigniewa Brzezińského Buden jejich liberální ironii promýšlí až do cynických konců postkomunismu. Demokratické vzepětí lidu chápou podle Budena západní tranzitologové jako proces, jehož demokratický rozměr byl ve své podstatě pouze cynickou zástěnou, tedy ne autentickou vírou v ideály demokracie a svobody. Namísto otázky po morálce nového režimu „jak bychom se mohli mít lépe?“ je napříště dovolena pouze otázka „co z nás dělá členy nějaké společnosti?“.
Na počátku 90. let se ale naopak ve střední a východní Evropě zjevila vytěsněná pravda moderní demokracie, tedy její původní revoluční charakter. Právě tuto pravdu vynesly události let 1989/90 opět na světlo světa – totiž to, že demokracie a revoluce mají jeden a tentýž původ a že vůle k radikální změně stávajících poměrů je neoddělitelně spjatá s vůlí po demokracii. (29) Tato zkušenost byla z historického vědomí postkomunismu podle Budena dostatečně a dodatečně vymazána a cynismus postkomunismu upřel historickým změnám ve východní Evropě jakýkoliv autentický charakter. Z revolučních mas se takřka přes noc stávají naivní snílkové či děti, které je třeba učit demokracii. Západ ve své blahosklonnosti podal ruku osiřelým dětem a nabídl jim převýchovu věrnou ideálům západní demokracie a kapitalismu. Výchovnou metodou byla Budenem již kritizovaná tranzitologie. Represivní infantilizace společností, které se vymanily z područí komunismu, je hlavním atributem takzvané postkomunistické situace. (36) Cynismus našel svou reprezentaci na úrovni politickovědního myšlení.
Přechodně až do úplného konce
Postkomunismus chápají tranzitologové podle Budena jako přechodný proces, jako cestu do globálně kapitalistického systému západní demokracie. Ve snaze zbavit se jedné totality tak byla na děti postkomunismu uvalena další. Přechod od autority k reálně existující svobodě tak nejen vystihoval proces tranzice postkomunistických společností, ale také přesně odrážel vztah autority západního vedení postkomunistických společností ke svobodě vrcholící přijetím do rodiny vyspělých států Evropy.
V čím zájmu se tak děje? Kdo zbavuje aktéry historické změny svéprávnosti, kdo je obírá o status subjektu? (44) Takto se Buden ptá spolu s osvícenskými filosofy. Otázka budoucnosti je v postkomunismu již vyřešena. Otázka minulosti pak nedává žádný smysl, protože děti nárok na relevantní minulost nemají. Čím je pro psychoanalytiky sexualita, tím je pro Budena v postkomunismu politika. Postkomunistické společnosti jsou povzbuzovány k politice, ale je jim zapovězeno se probírat političnem. Nejsou hotovými subjekty, jsou sice jako děti očištěné od zločinů komunismu, za které nenesou odpovědnost, ale představují fantazii nového společenského řádu – postkomunismu. Na konci postkomunismu nachází Buden řešení: Jediným možným východiskem z této námi samými zaviněné nesvéprávnosti je takovému světu oponovat a stavět se mu na odpor. (51)
Ideologický rámec tranzice a dohánění západních demokracií těmi východoevropskými sleduje Buden detailně na příkladech Habermasovy opožděné revoluce či myšlení slovinského filosofa Rastka Močnika o vymazání minulosti východoevropských společností. V případě historické amnézie se Buden noří do psychoanalýzy, s jejíž pomocí vysvětluje rozsáhlé důsledky pro vnímání postkomunistické reality: Společenské rozpory postkomunismu (…) zůstávají afektivně neobsazené. Ačkoliv jsou nepřehlédnutelné, nakládá se s nimi tak, jako kdyby nikdy neexistovaly. (70) Postkomunistickým společnostem, zbaveným historické zkušenosti, zbývá stát se Novou Evropou: kapitalističtější, flexibilnější, bezohlednější, divočejší, tedy kapitalismem radikálně emancipovaným od socialistických zábran a omezení.
Zkušenost radikální vykořeněnosti
Co však podle Budena vzniká v konturách propojení, ve kterých se dříve upevňovala společnost? Hlavní událostí politična postkomunismu je zkušenost radikální vykořeněnosti. Chybí nám společenský fundament, který by zakládal novou společnost a potvrzoval tak ukončení přechodu, tedy konec postkomunismu. Nezabydlenost totiž podle Budena nemůže mít podobu společenské zkušenosti, protože vyjadřuje existenciální ztrátu společenské zkušenosti. Touto zakládající ztrátou může být absolutní riziko postsociální společnosti, o kterém mluví socioložka Karin Knor Cetina.
Proti této teorii však Buden staví jako základ nové společenské zkušenosti sociální otázku. Žije člověk stále ještě ve společnosti, když je pokaždé jen obyvatelem jedné její zóny? (105) Ačkoliv jsou si formálně lidé napříč zónami (danými jejich společenskou zkušeností) rovni, politicky si různé zóny rovny nejsou. V demokraciích tyto předěly nejsou výrazněji patrné, ukazují se nicméně zřetelně právě v prostoru sociální politiky. (…) je třeba počítat s tím, že subjekt sociální politiky bude pocházet ze zóny začlenění a jeho objekt se bude nacházet v jiných zónách, zejména však v zóně vyloučení. (106) A zde právě podle Budena vzniká tak potřebný prostor pro politiku nové společnosti, která by si kladla otázky sociální.
Postsekulární politizace náboženství
V druhé části Víra: Bůh will tear us apart provádí Buden radikální kritiku postkomunistického náboženského vzepětí, ve kterém se víra osvobozuje od osvícenského sekularismu komunistických režimů a překračuje meze soukromé sféry, do které ji vměstnala liberální společnost. Sekularizace s sebou původně nesla emancipaci člověka od božské autority, zejména politického rozměru. V postkomunismu však víra či církev privátní sféru opouští a spolu s majetkovými nároky požaduje také politickou moc. Postkomunistické osvobození Boha lze v principu chápat jako jeho vystoupení z této privátní sféry společenského života, kam jej vykázala radikální komunistická sekularizace. (117) Lidé se pak v situaci absence politického smyslu společnosti obrací k církvi a k víře jako zdroji politična, k místu útěchy před bídou. Jde tedy o samotný projekt osvícenské sekularizace, který je v postkomunismu ohrožen. Buden však varuje, že bychom postsekulární politizaci náboženství nikdy neměli (…) zaměňovat s prostou expanzí náboženských argumentů do sféry veřejné politické rozpravy. (147)
Ohrožuje totiž primárně samotné náboženství, které ztrácí nárok na svůj autentický prostor náboženské víry a jazyka. Je však politizace náboženství sama produktem rozkladu společnosti, která prochází jakýmsi regresivním „znovuočarováním“ světa? Buden neodporuje liberální tezi, že redukce náboženské víry v její dogmatický fundament vede k intoleranci a konfliktu. Právě naopak, fundamentalismus (…) představuje postsekulární, postateistický a nadto ještě postsociální fenomén. (161) Postkomunistické náboženství nelze sekulární kritikou vykázat do privátní sféry a navíc může ve formě kulturního překladu obsadit prázdné místo společenského fundamentu. Právě coby instituce víry se současně stala ideologickým aparátem globálního kapitalistického řádu. (167) Institucionalizované náboženství legitimizuje samo sebe jako kulturní jádro společnosti i jako hospodářský koncern. Společnost se hroutí, není tomu tak kvůli mnohosti identitárních společenství, ani díky separátním sociálním sférám, ale vlivem situace, v níž není možné rozlišit náboženskou víru od kultury.
Utopie po konci utopie
V současné zlomové společenské situaci věnuje Buden závěr své knihy pohledu do minulosti, ve které hledá ztracenou utopii budoucnosti. Spolu s Charity Scribnerovou nás varuje před nostalgickým vzpomínáním, které je rádo zaměňováno se skutečným prožitkem. Chybí nám v ní podle Budena sociální zkušenost, která je pro společnost konstitutivní. Naděje se tak přesouvají ze sociální do kulturní sféry. Tento pocit sociální beznaděje měl podle Budena poznamenat nejen poslední léta socialismu, ale stal se podstatou postkomunismu. Čím byla pro utopii klasické avantgardy společnost, totiž místem, na němž se její sny stávaly skutečností, tím je pro retroutopii devadesátých let minulost. Musí své fantazie překládat do minulosti, aby mohla aktualizovat budoucnost v přítomnosti. (191) Sociální utopii vystřídala retroutopie.
Buden však ve své knize neuhýbá před možností natankovat plnou nádrž optimismu. Nostalgické vzpomínání musí vystřídat sebevědomé odpovědi na dnešní společenské otázky. Doufejme pouze, že budoucí sociální věda bude originálnější a odpustí si k pojmenování budoucího období předponu post.