Hana Mžourková
Vojnović, Goran. Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus!
Ze slovinského originálu Čefurji raus! (2008) přeložil Aleš Kozár.
1. vydání. Podlesí: Dauphin, 2011. 256 stran.
Před třemi lety vyšel slovinský román Gorana Vojnoviće Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus!, jehož překladu se ujal Aleš Kozár. Označení „slovinský román“ však není zcela přesné. V originálním textu je sice základním jazykem slovinština, hojně ji však prostupují lexikální výrazy i mluvnický systém dalších jazyků bývalé Jugoslávie, a to zejména bosenština, která se projevuje v podobě hláskoslovné či užíváním koncovek, slov i kratších či delších promluv. Jde tedy o jazykově velmi heterogenní text. [1] Tato heterogennost nezahrnuje pouze přítomnost více jazyků v textu, vztahuje se i na základní jazyk, slovinštinu, jelikož i ta v knize figuruje v několika podobách. Jsou uplatňovány její nestandardní, nespisovné formy (zejména lublaňská městská mluva, tzv. lublaňština), a dokonce se zde objevuje indiferentní směs bosenštiny a nespisovné slovinštiny. Při snaze co nejvíce zachovat styl originálu je tedy překlad takového textu úkol velmi nesnadný.
Kdo je čefur
Český název knihy se odlišuje od slovinského, jelikož nakladatel byl přesvědčen, že je pro českého čtenáře příliš neprůhledný. Překladatel si tak pro první část nového titulu vypůjčil nadpis jedné z kapitol. Nicméně význam slova čefur v úvodu románu vysvětlují hned dva citáty, i neslovinský čtenář tedy do knihy vstupuje částečně poučen. Pokud bychom chtěli shrnout a doplnit obsah prvního motta, tedy začátek ironické písně Roberta Pešuta Magnifica, pak ve Slovinsku jsou jako čefuři označováni přistěhovalci pocházející z ostatních zemí bývalé Jugoslávie, tj. z oblastí na jih, popřípadě na východ od slovinských hranic. [2] První zápis slova čefur uváděl v roce 1991 Slovník spisovného slovinského jazyka jako synonymum výrazu južnjak [3], v dalších vydáních však již chyběl, pravděpodobně kvůli příznaku hanlivosti, který zmiňuje i druhé motto románu, heslo ze Slovinského etymologického slovníku. Podle něj byl výraz čefur nejspíše přejat ze srbochorvatského Čift, Čivut, hanlivého označení příslušníka židovského národa. Slovinská přípona -ur (namísto původního -ut) nese depreciativní příznak (srov. slovinské nemčur – „němčour, germanofil“).
Středoškolák Marko, slovinský čefur
Čtenáři je v románu předkládáno nejen svědectví o několika přelomových týdnech v životě středoškoláka-čefura, jenž žije mimo většinovou slovinskou společnost, prostřednictvím monologu teenagera je současně podáván i obrázek přistěhovalecké menšiny, její rodinný život, způsob trávení volného času atp. Hlavní hrdina románu, Marko, sedmnáctiletý syn bosenských přistěhovalců, žije spolu se svými rodiči na lublaňském sídlišti Fužiny, kde přebývá početně největší přistěhovalecká komunita ve Slovinsku.
Názvy jednotlivých kapitol mají podobu otázek, přičemž některé z nich poukazují na určité „charakteristické rysy“ čefurů (Proč čefuři nemluví o sexu, Proč čefur pouští muziku v autě na plný koule, Proč čefurové sedí v posledních lavicích atp.), jiné se vážou k dějové linii románu. Svou „čefurskou“ komunitu (ale i sám sebe) Marko často nahlíží velmi ironicky, zdůrazňuje momenty, na základě kterých si uvědomuje, že se jeho způsob života oproti slovinskému značně odlišuje (Blbá sarma k snídani. No, neni to snad nejvíc bosenský na světě?). Marko rovněž otevřeně popisuje své pocity nezačleněnosti, cizosti a vykořeněnosti (kvůli svému původu se cítí jako vetřelec v zemi, v níž žije, a zároveň je cizincem v Bosně), dále čtenáři líčí propast mezi Slovinci a přistěhovalci, již prohlubují zdánlivě nevýznamné detaily, ať už jde o „odsouzení“ k poslední lavici ve třídě, či neustálé chybné zapisování příjmení.
Přestože je dospívání hlavního hrdiny velmi bouřlivé a jeho chování značně problematické, dokáže často na svůj věk překvapivě realisticky a s nespornou bystrostí zhodnotit určitou situaci. Takto například Marko přemýšlí o svém kamarádovi Acovi, který se marně snaží zastoupit chybějícího otce v rodině: Pak na ně koukám a oba mi připadají jako chudáci. Marina je a Aco taky, protože je až příliš kluk na to, aby moh dělat vážnýho.
Čefurština
Jazyk, který hlavní hrdina užívá, bývá označován jako čefurština (podle přízviska menšiny, z níž pochází) nebo fužinština (podle zmíněného sídliště). V textu je ztvárněna jako makarónský jazyk, jehož základem je lublaňská městská mluva. Pro tu je typické krácení slov (např. koncové -ti > -t v infinitivech), hláskové asimilace (pun – spis. polni – „plný“; javu – spis. javil – „hlásil“ atp.), hojné užívání germanismů (kelnarca – kelnerka, „číšnice“; fotr – „otec“), anglicismů (faca – „obličej“; lajf – „život“) a srbochorvatských výrazů.
Lublaňština se v románu prolíná se směskou bosenských lexikálních i gramatických prvků. Někdy, zvlášť ve vypjatých okamžicích, Marko hovoří pouze bosensky. V jeho promluvě se objevuje mnoho idiomů, frází, rčení, ustálených spojení. Starší generace čefurů (Markovi rodiče, jejich sousedé či rodiče jeho přátel) užívá převážně bosenštinu, do níž jsou tu a tam začleněny slovinské výrazy, nezřídka různě zkomolené.
Nespisovnost a expresivita v překladu
Jako základní jazyk pro překlad nespisovné slovinštiny románu zvolil Aleš Kozár hovorovou a nespisovnou češtinu. V souladu s jazykem originálu se v češtině nespisovnost promítá na rovinu hláskoslovnou i mluvnickou: objevují se změny v kořenech slov (týct), krácení kvantity (neni, vim), odpadá koncové -l v příčestí (řek, moh), j- ve tvarech pomocného slovesa být (sem, si, sou); dochází ke změnám koncovek -é > /í/ (zamčený dveře, malýho Đombiće), /í/ > -ej (přemejšlej, potrestanej), /í/ > -ou (fungujou, mudrujou), v 7. p. pl. se zakončení -mi mění na -ma (s nima, flaškama); dále se v českém překladu uplatňuje protetické v- (z vosmýho, voni); jsou zastoupeny slovesné tvary s -nu- v minulých příčestích (vytáhnul, plácnul).
Nespisovnost je rovněž vyjadřována lexikálně, zejména pomocí expresivních slov, slovních spojení, vulgarismů (sračičky, vopruz, čajznout). V originálním textu se vyskytuje mnoho germanismů i anglicismů, ty proto nalezneme i v překladu, kde nezřídka plní funkci expresivního ekvivalentu určitého slovinského výrazu a jsou výrazným prvkem stylizace promluvy (matora kelnarca – prdelatá kelnerka; Dej, k nimaš blage veze – Ty vole, dyť nemáš ani ánunk; pa se sekirajo – sou celý hýn).
Naznačování jazykové heterogennosti
Překladatel se rozhodl navodit dojem jazykové heterogennosti pomocí náznaků, což je mezi teoretiky překladu obecně doporučovaný postup. [4] I v tomto případě jde o vhodné řešení, neboť přenos komplexní „bosenskosti“ slovinského textu do českého překladu je prakticky nerealizovatelný a přílišná nasycenost textu cizími výrazy by škodila plynulosti i srozumitelnosti překladu. Slovinština s bosenštinou se tedy v promluvách vypravěče mísí ve většině textu překladu takřka nezřetelně, hlavní důraz stojí na expresivitě promluvy, nikoli na jinojazyčnosti („Marko bi te guzio v to tvojo guzo!“ – „Marko by tě chtěl vojet ze všech stran!“; (…) pa še boli njega uvo, kakšno rakijo pije – (…) a navíc je mu šumafuk, jakou rakii pije; Lete lonci. Lupaju vrata. – Lítaj hrnce. Třískaj dveře.). V českém překladu většinou není jazyková různorodost naznačena ani v promluvách, jež jsou v originálu takřka celé neslovinské („Zar nisi presto pušit?“ – „Vždyť jsi přestal kouřit, ne?“). Překladatel případně ponechal jeden úsek promluvy (nejčastěji nadávku) v jiném jazyce, eventuálně užil její funkční ekvivalent („Pa pička ti materina sebična! Mamu ti jebem, budalo jedna blesava! Konju jedan, marš u pičku materinu! Da boga da ženu promašio!“ – „Ty sviňo jedna sobecká! Mamu ti vojebu, ty nemehlo jedno levý! Koni pidlovokej, di do prdele! Pička ti materina!“).
Zmíněné úseky textu beze stopy druhého jazyka jsou střídány pasážemi, v nichž překladatel stylizuje jinojazyčnost dvěma následujícími způsoby.
Zaprvé na některých místech zachovává v originální podobě pasáže, v nichž hlavní hrdina hovoří bosensky – jsou to především proudy nadávek (Kurac palac portugalac! Jebo sam im kevu bogatu, kume! Mamicu im nabijem pedersku! apod.). Toto řešení je patrně nejvhodnější, neboť podobné úseky textu by pro jejich hláskovou a rytmickou stavbu bylo možné přeložit pouze funkčním ekvivalentem v češtině, zcela by se však vytratil příznak jiného jazyka.
Zadruhé pro naznačení jazykové heterogennosti využívá překladatel lexikální prvky jiných slovanských jazyků, zejména slovenštinu, jazyk blízce příbuzný češtině. Slovenský výraz uplatňuje především ve funkci stylistické, významová stránka stojí až na druhém místě („Podaj mi žogu!“ – „Přihraj mi loptu!“; postaneš žival ali živala, kot bi rekel Senad – staneš se zvířetem alebo zvieraťom, jak by řekl Senad; popuši ga – vyhul mu kokot). Z dalších slovanských jazyků se na několika místech objevují rusismy: nekaj crta po njej – teď si tam něco čmarikuje; ološ svjetski – totální svoloč; „Đubrad pokvarena.“ – „Svoloč zparchantělá.“ Užívání prvků příbuzného jazyka chápu jako rovněž dobře zvolený překladatelský postup, neboť aplikace např. prvků nářečních by nebyla z hlediska ekvivalence přiměřená a pravděpodobně by i nechtěně působila směšně.
Pro ztvárnění chybné, komolené slovinštiny přistěhovalců pracuje překladatel také s paronymy. („Zvio sem si gleženj! Ščipa me u hrbtenicu!“ – „Vykrknul jsem si kotník! Houpá mě v kříži!“) Na několika místech textu zase vyjadřuje jinojazyčnost pouze odlišnou hláskovou kvantitou („A greste dol, prosam.“ Še en čefur. – „Prósim, vystupte si.“ Taky čefur.) či zkomolením slova (To ne moreš verjamet – To nejde pochopovat).
Vulgarismy v originálu a jejich překlad
Jedním z typických znaků originálu je nadužívání vulgárních slov a slovních spojení. Jednotlivé výrazy, nejčastěji jde o tvary sloves jebati, fukati („šukat“), jmen pička, pizda („píča“), kurac („čurák“), peder („teplouš“) a jejich nejrůznější odvozeniny – jebež, pičkar, spizdit, pizdica atp. – slovinské kodifikační příručky hodnotí jako nízké nebo je vůbec neuvádějí. Budeme-li uvažovat o dvou protipólech možného překladu, pak přílišnou neutralizací se ztrácí jeho stylizace a získáváme čtivý, avšak originálnímu stylu neodpovídající text. Na druhé straně případná snaha přeložit co nejpřesněji jednotlivé výrazy se všemi jejich stylovými odstíny (tj. s příznaky nízkého, vulgárního stylu) překlad příliš zatíží a výslednou podobu ne každý čtenář přijme.
Při srovnání českého vydání s originálem je zřejmé, že překlad vulgaritu textu zmírňuje a vulgarismy často nahrazuje slovy, jež mají pouhý příznak expresivity (Jebala ga sarma za zajtrk. – Blbá sarma k snídani.; bi bil navaden kurac od ovce – byl by to obyčejnej matla; zakaj mi gre Slovenija na kurac – proč mně Slovinsko pije krev.). Současně se překladatel v expresivně stylizovaném textu přibližuje charakteru originálu pomocí vhodně volených a umísťovaných výrazů se stylovým příznakem vulgárnosti a zhrubělosti (Ajde, goni se, pederu!“ – „Čau, honimíre!“; zelenčke debilčke – zelenáče fakáče; pa nam niso šli kurci turci – nešly nám pičurinky mičurinky.). Toto řešení vnímám jako náležité, neboť je podpořeno skutečností, že ve slovinském originálu můžeme často hovořit o oslabování významu (desémantizaci) původně vulgárních výrazů. Například slovinské spizdit, které má svůj základ ve slově pizda, nelze do češtiny přeložit jinak než šlohnout, čórnout, (v)otočit, stejně tak spojení spizdim ven má český ekvivalent vypadnu ven.
Překlad „prázdných míst“
Na závěr bych se chtěla krátce zmínit o překládání lokálně vázaných výrazů, jež tvoří prázdná místa, tzv. lakuny. [5] Překladatel většinou volí vhodné ekvivalenty („Turšica, je‘ bi se javu!“ – „Souško, já se hlásím!“; kaki mastni vici, ko Mujo guzi Fato pa to – nějaký hambatý vtipy, kdy Joža vobírá Mařku a tak.), na několika místech je však patrná snaha text českému čtenáři až příliš přiblížit a lze diskutovat o tom, zda by nebylo v podobných situacích patřičnější ponechat konkrétní výraz v původní podobě, popřípadě zvolit doslovný překlad. Týká se to konkrétně překládání jmen tiskovin, u nichž překladatel funkčním ekvivalentem čtenáři naznačuje, o jaký typ novin se jedná, a jmen pohádkových postaviček. V obou případech se překládaná jména střídají s nepřekládanými, což působí poněkud disproporčně: In prinese Dnevnik. (…) Sm ti reku, da kup Novice. – A přinese Dnevnik. (…) Řek jsem ti, ať koupíš Blesk.; Vse se začne, že ko smo klinci in njim starci berejo jebene Pedenjpede pa Muce Copatarice, nam pa Ježeve kućice pa Grge Čvarke. – Všechno to začne, už když sme děti a dospělí jim čtou ty pitomý Krtečky a Kocourky Bačkůrky a nám Ježkův domeček a Grgy Čvarky.
Několik slov závěrem
Přes právě uvedené překladatelské neobratnosti, kterých je v textu skutečně jen několik málo, působí překlad románu Proč na tebe každej sere jako celek velmi konzistentně a čtivě. Velký podíl na kvalitně přeloženém románu má jistě překladatelovo rozhodnutí nepřenášet jazykovou heterogennost jako celek, ale předkládat ji čtenáři prostřednictvím vhodně volených náznaků. Především proto se Aleši Kozárovi podařilo vytvořit stylisticky vyvážený text, živou, přirozeně působící mluvu (čefurského) středoškoláka, což je u takto obtížně přeložitelného textu velký úspěch.
Poznámky:
1. Tento termín přebírám od
Petra Mareše. Mareš, Petr. „Also nazdar!“ Aspekty textové
vícejazyčnosti. Praha: Karolinum, 2003.
[Zpět]
2. Proto byli dříve nazýváni též južnjaki, tj. „jižňáci“.
[Zpět]
3. Kalčić, Špela. „Bošnjaški diskurzi o islamu
v Sloveniji“. Razprave in gradivo. Ljubljana: INV, 2005.
190–223.
[Zpět]
4. Viz např.: Knittlová, Dagmar. K teorii a praxi
překladu. Olomouc: UP, 2000.
[Zpět]
5. Lakuny jsou do
jisté míry nepřeložitelné výrazy, jež nemají v cílovém jazyku svůj
protějšek, jde o tzv. bezekvivalentové jazykové jednotky. Viz např.:
Překládání a čeština. Praha: H&H, 2003.
[Zpět]