Anna Čmejrková
„Stojím v telefonní budce, je po konci světa. Mohu telefonovat, jak chci, žádný limit už neplatí. Těžko říct, zda někdo další přežil anebo jestli mé telefonáty jsou jen monologem šílence. Některý hovor je stručný, jako by mi ten druhý položil sluchátko před nosem; jiný se protahuje, jako by mi na druhé straně naslouchali s provinilou zvědavostí. Není ani den, ani noc; situace nemůže skončit.“
(Houellebecq, Michel. Možnost ostrova. Přel. Jovanka Šotolová. Praha: Odeon, 2007. 7.)
Citované podobenství německé novinářky Harriet Wolfové tvoří rámec zatím posledního románu francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Možnost ostrova (La Possibilité d’une île. Paris: Librairie Arthème Fayard, 2005). Podle novinářky mělo symbolizovat postavení spisovatele, který si v současném světě jen těžko vynucuje nějaký ohlas. Houellebecq se jím inspiroval pro svůj románový obraz věčného života „neolidí“, kteří jsou závislí na virtuálním kontaktu.
Z celkové Houellebecqovy tvorby tento nový román vybočuje svým příklonem k žánru science fiction – setkáváme se v něm se sektou elohimitů, jejímž cílem je zajistit svým přívržencům věčný život ve formě nekonečného sledu klonovaných bytostí. Vzniknou tak neolidé, kteří nahradí nedokonalého a smrtelného člověka. Obraz sekty je v mnohých ohledech stereotypní – charismatický vůdce žije v přepychu na účet svých obdivovatelů, kteří sektě věnují veškerý svůj majetek. Houellebecq podrobuje satiře fanatickou oddanost stoupenců sekty i všudypřítomnou estetiku kýče, na niž členové sekty nekriticky přistupují. Přesto se naděje elohimitů na budoucí nesmrtelnost stává jistým východiskem z úpadkové skutečnosti. Následní neolidé jsou bytosti zbavené prožitku bolesti, ale také citů a tužeb, žijí rozeseti po celé zeměkouli v bytech, které je chrání před okolním světem zničeným jadernými válkami, jsou odkázáni na virtuální kontakt s ostatními neolidmi. Jedinou náplní jejich života je pokračování ve „věčném životě“ svých lidských předchůdců a komentování sepsaných životních příběhů.
Na novém románu Michela Houellebecqa na první pohled upoutá forma – sled číslovaných fragmentů Daniel1.1–28, Daniel24.1–11, Daniel25.1–17. Číslování připomíná biblický text s tím rozdílem, že fragmenty po sobě nenásledují chronologicky, ale jsou promíšeny. Daniel24 a Daniel25 vstupují do vyprávění, jež bylo „sepsáno“ dva tisíce let před Danielem1, a připojují k němu vlastní komentář, aby se tento mohl stát předmětem komentáře dalších Danielů, kteří budou podobně jako Daniel24 a Daniel25 klony původního Daniela – „typické lidské bytosti“ z 21. století. Forma románu dotváří obraz elohimitského učení jako nového náboženství, které nahradilo všechny dosavadní a dalo lidským (resp. „neolidským“) životům novou duchovní náplň.
Prvotní Daniel, úspěšný komik, čtyřicátník, jehož životní příběh tvoří podstatnou část knihy, je v mnohém podobný předchozím hrdinům Houellebecqových románů. Pro své bohatství a slávu se nemusí v ničem omezovat, a přesto naráží na prázdnotu života, nemožnost hlubších vztahů mezi lidmi, těžce prožívá své stárnutí a ztrátu nadějí na šťastný milostný a sexuální život. Danielovy reflexe oscilují mezi cynismem, kterému vděčí za kariéru oblíbeného humoristy-komentátora společenského dění, a mezi sentimentalitou, s níž se rozepisuje o marném hledání lásky a o své neutuchající víře v její existenci. Podobně jako Michel v Houellebecqově románu Platforma (2001) nebo postava programátora v Rozšíření bitevního pole (1994) i Daniel symbolizuje „průměrného člověka“, jehož zájem a životní smysl se v jinak materialistickém a bezútěšném světě s čím dál větší určitostí zužují na jediné – uspokojení sexuální potřeby.
Podobně jako předchozí romány Michela Houellebecqa, i Možnost ostrova vyšla ve Francii za velké pozornosti médii. Je to částečně způsobeno autorem a nakladatelem propracovanou mediální kampaní a částečně tím, že Houellebecq tradičně rád provokuje a do úst svých postav vkládá politicky nekorektní bonmoty (výroky o islámu dokonce Houellebecqovi v nedávné době vysloužily soudní proces). Ani Daniel v tomto ohledu nezklame – jako profesionální komik se bez skrupulí pohybuje na hranici rasismu, paroduje národy a náboženství, zesměšňuje humánnost – vyžívá se v tom, co je pro soudobou společnost zdánlivě nepřípustné, ale co mu přitom (nebo právě proto) zajišťuje takový úspěch u publika, takže může zbytek života strávit v luxusu a všemi respektován. Ještě spíš než jako provokátor je však Houellebecq silný na poli hořké ironie, nezřídka překvapí originálním obrazem jako například v ukázce jednoho z Danielových skečů: „K čemu ti je, že bydlíš na Korsice,“ drze mu vmetla dívčina, „když máš barák přímo v serpentinách…?“ – „Když pozoruješ, jak jezdí kolem auta,“ odpověděl (odpovídal jsem), „můžeš si aspoň připadat, že žiješ.“ (s. 63)
Vedle pusté provokace lze v románu sledovat i vážnější polohu. Daniel relativizuje svůj celoživotní vysměvačný postoj slovy: „Vždycky nakonec narazíme na stejný problém, a to že život, ve své podstatě, komický není.“(s. 274) Současně se pouští do poměrně vážné kritiky kultu mládí a tělesné krásy, který je zdrojem novodobého elitářství „bez zásluh“, srovnatelného s významem urozeného původu v minulých dobách: „Moc hezké holce mužské pokolení neustále věnuje zvýšenou pozornost a hýčká ji, a to včetně těch – naprosté většiny –, kdo nemají už žádnou naději, že za to budou po sexuální stránce jakkoli odměněni, a jež podlá řevnivost dovedla v padesáti letech až k čisté senilitě; před moc hezkou holkou se každá tvář rozzáří, kvůli ní se všechny obtíže urovnají, všude ji přijímají jako královnu světa; ona se přirozeně stane svým způsobem sobeckou, sebevědomou a domýšlivou stvůrou. Fyzická krása zde hraje přesně tutéž roli jako za starého monarchistického režimu urozená krev, a i když si tyto dívky mohou během dospívání krátce uvědomit čistě náhodný původ svého společenského postavení, u většiny z nich velice rychle zvítězí pocit jakési vrozené, podvědomé a bezděčné nadřazenosti, což je cele řadí mimo, a ve velké většině případů značně i nad zbytek lidstva. A protože se každý z jejího okolí snaží seč může ušetřit ji jakékoli újmy a uhádnout sebemenší z jejích přání, taková hezká holka jednoduše začne nahlížet zbytek světa, jako by se skládal ze samých sluhů, a jí zbude jediný úkol, totiž pečovat o svou erotickou hodnotu – v očekávání chlapce, který by si zasloužil být jí poctěn.“ (s. 157–8.)
V rozhovorech Houellebecq soustavně klade na vrchol hierarchie žánrů poezii. Také román Možnost ostrova je proložen básněmi – většinou originálními, výjimečně z pera Houellebecqova oblíbence Charlese Baudelaira. Básně hrají v románu významnou úlohu, představují zřejmou spojnici mezi životem lidí a neolidí. Jsou prostorem pro vyjádření duchovních prožitků, které jsou příznačně lidské a svědčí o lidské podstatě neolidí. V závěru mají verše dokonce určující vliv na dějovou linii a překvapivě objasňují název románu – „možnost ostrova“.
Ve Francii Michel Houellebecq a jeho romány už několik let budí rozruch. Obdivovatelé se sdružují ve fanklubech, odpůrci píší zdrcující kritiky, v nichž označují Možnost ostrova za „nejhloupější román na světě“. Většina se však shoduje v jedné věci: Houellebecq píše o současném světě a klade otázky jeho blízké budoucnosti. Jakkoli jeho styl nemusí být každému blízký, stojí za to jeho romány znát.