Ondřej Vimr
Viktor Janiš se nedávno (Plav 2007/2) ohradil vůči mému nástinu otevřené kritiky překladu (Plav 2007/1). Jsem tomu rád, neboť to pomůže vyjasnit si některé body. Připadá mi totiž, že došlo k několika nedorozuměním.
Předně je politováníhodné, že Viktor Janiš vztáhl kritiku na svou osobu, ač bylo důrazně zmiňováno, že nejde o kritiku kritiků, nýbrž metody, metody, která je rozšířená i v rámci „slušné translatologické společnosti“, abych použil Janišova ironického označení. Nejde o to, je-li někdo „translatolog“ nebo „ne-translatolog“, patří-li do té či oné společnosti, jde o samotnou kritiku překladu. Přitom je z Janišova článku zřejmé, že v lecčems máme velmi podobný názor.
Viktor Janiš zpochybňuje dvě slabiny současné kritiky překladu (ze čtyř), které jsem se pokusil vymezit: neuvědomělou ahistoričnost a neetickou sebestřednost. Začněme neuvědomělou ahistoričností, jež, zdá se, vzbuzuje nevoli nejsilnější. Mám na mysli přístup, který nerozlišuje mezi dějinami překladu a kritikou překladu, který nebere v potaz historické okolnosti vzniku překladu a který relativně starý překlad nahlíží, jako by byl současný. Nejde jen, jak naznačuje Janiš, o jazykové zastarání překladu (tj. např. o frekvenci přechodníků či zastaralé lexikum), nýbrž i o zastarání ve smyslu převládajícího překladatelského názoru, způsobu interpretace, výběru děl k překladu apod. – tedy nejen lingvistika, ale i poetika a politika překladu (v širokém slova smyslu samozřejmě). Zjevný problém představuje stanovení prahu zastarání překladu. Poukazuje na to i Viktor Janiš, když říká, že v přibližně stejné době jako sporný překlad Jarmily Pravcové (na začátku 90. let 20. stol.) vyšlo i mnoho překladů, které jsou dodnes dobře čitelné a od té doby byly úspěšně reeditovány, zatímco překlad Pravcové je nepoužitelný. Dle Viktora Janiše to není dáno historickými okolnostmi, nýbrž kvalitou překladatelů a redakčním zázemím. Já se domnívám, že souvislosti mohou být i širšího rázu, dovedu si představit, že by zde roli mohlo hrát rozbouřené nakladatelské prostředí po převratu režimu či žánr dané knihy (sci-fi). Jsou to samozřejmě pouze hypotézy, ale myslím, že je chybou a zjednodušením nevzít tyto faktory (a možná i další) v potaz. Nikdy jsem nezastával názor, že historizující pohled na překlad a pardon sémantickým chybám jdou ruku v ruce, nikdy jsem netvrdil, že překlad Jarmily Pravcové je kvalitní. Na rozdíl od kritika překladu však historik překladu disponuje časovým odstupem, který mu umožňuje zaměřit se na širší okolnosti vzniku jednotlivých překladů či skupin překladů, tedy i na širší okolnosti publikace nekvalitních překladů – v tom okamžiku se synchronní kritika překladu, nota bene zaměřená výhradně na popis chybných překladatelských řešení, stává nedostatečnou.
Druhou slabinou, kterou jsem se snažil popsat a kterou Janiš popírá, je neetická sebestřednost překladatelů-kritiků, kteří v negativním slova smyslu kritizují cizí překlad a zároveň vyzdvihují svůj vlastní. Přitom i jim samým musí být zřejmé, že taková kritika je od samého začátku podezřelá (nikdo opravdu nečeká, že překladatel srovnáním s cizím překladem ukáže, jak špatnou sám odvedl práci) a má mizivou hodnotu. Tím spíš, když se upne na předvádění nejfrapantnějších překladatelských přehmatů. Sám Janiš přiznává, že smysl takovéto práce je pro širší veřejnost přinejmenším pochybný: „Ruku na srdce: často je takový překladatel jediný člověk, kterého srovnání zajímá (nebo aspoň natolik, aby dlouhé hodiny porovnával vlastní a konkurenční řešení).“ V tom s ním bezvýhradně souhlasím. Proto jsem také napsal článek, v němž jsem se snažil popsat nešvary, které se dle mého soudu v dnešní kritice překladu objevují a kvůli nimž kritika překladu stěží nachází čtenáře, resp. čtenářskou odezvu. Jde mi právě o to, aby kritika překladu byla zajímavá a podnětná nejen pro samotného autora kritiky, autora kritizovaného překladu, ale i pro další čtenáře, kteří by tak o problematiku překladu v širokém pojetí mohli projevit zájem.