10/2007 – Velšská literatura

Úvodník

Lukáš Novosad

Milé čtenářky, milí čtenáři,
velšské číslo patří k těm, v nichž jsme se pokusili o panoramatický pohled na jednu z tzv. malých literatur. Cíl představit jakékoli písemnictví v jeho žánrové šíři a časové proměnlivosti je už od začátku nutně vždy kompromisem, zvládnutým více či méně. Přes představitelné výhrady je to ale platný přístup, který za nové pokusy stojí. Je možné zamýšlet se, zda není snaha o úhrnnou prezentaci národní literatury, jež se pojí nejčastěji právě s literaturami malými, k jejím textům v podstatě krutá. Řešením snad může být nekoncepční přístup k tématu, tedy nakladení textů vedle sebe bez pojítka – vyber si sám, čtenáři, co se ti líbí a co považuješ za podstatné.

Z jakých dílků jsme tedy velšskou mozaiku poskládali? Namísto obvyklého rozhovoru tentokrát předkládáme hned tři příspěvky vyjadřující se k velšskému jazykovému a literárnímu prostředí. Některá fakta se v textech opakují – ponechali jsme to tak, neboť jejich zdůrazňování svědčí o jisté autorské potřebě sdělovat při základním popisu velšské situace právě tyto údaje. Dále vyzdvihuji, že jsou v čísle zastoupeny všechny tři jazyky, v nichž především obsah pojmu velšská literatura vznikal, tj. latina, velština i angličtina. Půl na půl se o prostor dělí literatura stará s novou. Dávné časy magie, udatných reků a krčmářských pijáků s dneškem ve Walesu pojí ti, již „šli do Catraethu“; jinak jsou dnešní hrdinové skromnější a vraždí surověji, bez poezie. Upozorňuji ještě na příspěvek Michaly Bernkopfové, který v roce 2006 získal zvláštní uznání v Překladatelské soutěži Jiřího Levého v kategorii Kritika překladu. Zařazujeme ho nejen jako doložení toho, jaké nároky má prestižní tuzemská soutěž na své účastníky, ale i jako pozvání na následující, v podstatě už tradiční „Levého listopadové“ číslo.