Jan Filipský
S obrazivostí, myšlenkovou hloubkou a moudrostí staré Indie se český čtenář mohl poprvé důkladněji seznámit již roku 1528, kdy pražský měšťan, humanistický nakladatel, knihtiskař a spisovatel Mikuláš Konáč z Hodiškova (asi 1480–1546) ve své tiskárně U bílého lva na Starém Městě pražském vydal staroindický bajkový soubor Paňčatantra, který přeložil z latinské verze Jana z Kapuy pod názvem Pravidlo lidského života. Tím založil bohatou tradici překladů a zpracování tzv. Bidpajových bajek, pojmenovaných podle domnělého autora Bidpaje (v poarabštělé podobě Bajdabá), moudrého rádce a filozofa, jenž prostřednictvím mravoučných historek a podobenství zasvěcuje nenadané královské syny do tajů vladařského umění. Toto jméno, představující zřejmě zkomoleninu (či prákrtskou variantu) čestného titulu vidjápati (v sanskrtu „pán vědění“), zdomácnělo v překladech a parafrázích do jiných jazyků, ale v žádné indické verzi se nevyskytuje (učitel princů je v sanskrtském textu zván Višnušarman).
Dalším zavedeným názvem, pod nímž se bajky rozšířily mimo Indii, je Kalíla a Dimna, který vznikl zkomolením jmen dvou šakalů, Karataky a Damanaky, vystupujících v první knize Paňčatantry. Tak pojmenoval svůj převod staršího (dnes již nedochovaného) pahlavského zpracování indických předloh arabsky píšící perský literát Abdalláh ibn al-Mukaffa z první poloviny 8. století n. l. Ibn al-Mukaffovo přetlumočení (Kitáb Kalíla va Dimna) posloužilo nejenom jako podklad hebrejského překladu z 12. století, z něhož (značně nepřesně) čerpal Jan z Kapuy a jehož latinskou verzi do češtiny věrně převedl Mikuláš Konáč z Hodiškova, ale i dalších zpracování v řečtině, latině, italštině a některých slovanských jazycích. Na základě al-Mukaffova překladu přetlumočil arabista Filip Wolff roku 1837 do němčiny čtyřicet dva příběhů, které posloužily Františku Klácelovi jako podklad dvousvazkového vydání pod názvem Bájky Bidpajovy (I. sv., Olomouc 1846, pod pseudonymem František Třebovský; II. sv., Brno 1850). Jako knížku prospěšnou vychovatelům mladých lidí Klácelovo zpracování ocenil v časopise Česká včela (červenec 1846) Karel Havlíček Borovský a v roce 1893 na jejím základě vytvořil pod stejným názvem vlastní doplněnou verzi Eduard Valečka. Z té pak vycházel Ivan Olbracht při přípravě své umělecké adaptace „pro českou dospívající mládež“ O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947).
Pedagog a literát Václav Petrů na základě německého překladu Theodora Benfeye (Pantschatantra. Fünf Bücher indischer Fabeln, Märchen und Erzählungen, Leipzig: Brockhaus 1859) „pro mládež českou upravil“ Indické pověsti (Pančatantra), výbor padesáti vyprávění vydaný v Bibliotéce mládeže (Praha: Rohlíček 1877). Podobně postupoval i Antonín Jaroslav Vrťátko, jenž svůj převod dvanácti příběhů nazval Opice a krokodil aneb Muž nebuď otrokem své ženy! (Báje indická ze sbírky „Pantčatantra“. Praha: J. Otto 1881); stěží ovšem lze brát vážně autorovo tvrzení, že „Knihou touto [spis] vstupuje poprvé v rouchu českém v literaturu naši domácí“ (s. 5). Později převyprávěl „třiatřicet moudrých naučení“ z Paňčatantry ještě Jan Vladislav, jehož Světla z Kanopu (Odeon 1966) vycházejí z anglického překladu perského zpracování Kalíly a Dimny, které pořídil v 15. století Husajn Vá’iz Kášifí pod názvem Anvár-i Suhajlí („Světla Kanopu“); zhruba ve stejné době vydala volnou parafrázi pozdní džinistické verze Paňčatantry (podle německého překladu Richarda Schmidta z r. 1901) Marie Voříšková (O lstivém šakalovi aneb Paňčatantra. Praha: Mladá fronta 1965).
Sanskrtská sbírka bajek, podobenství a ponaučení známá pod jménem Paňčatantra („Pět oddílů“ nebo „Patero ponaučení“) vznikla někdy mezi léty 300–500 n. l. jako učebnice níti (chytrosti, obratnosti, umění vést), a bývá tedy řazena k žánru „zrcadel princů“, příruček pro vladaře. Dělí se do pěti kapitol věnovaných rozluce přátel a jejich získávání, válce a míru, ztrátě již dosažené věci a následkům ukvapeného jednání, z nichž každá je uvedena rámcovým vyprávěním, do kterého jsou zasazeny příběhy ze života zvířat a lidí, ilustrující určitou moudrost shrnutou v didaktických veršovaných sentencích. Původní verze textu se nedochovala, za nejstarší dochovanou redakci bývá považována kašmírská Tantrákhjájika („Vyprávění v oddílech“ či „Poučné vyprávění“). Pokus o rekonstrukci původního znění na základě porovnání všech dostupných variant se stal východiskem prvního českého překladu díla ze sanskrtského originálu.
Výbor příběhů z Paňčatantry doplněný materiály neznámého původu posloužil jako podklad pro veršovaný svod bajek a vyprávění Hitópadéša („Ponaučení o blahu“ či „Prospěšné poučení“), který mezi léty 800–1383 v Bengálsku vytvořil jakýsi Nárájana, o němž se nedochovaly žádné bližší údaje. Do češtiny toto dílo z originálu přeložil prof. Emanuel Kovář, avšak oddělil rámcové vyprávění od „podružných pohádek“, jež podle něj narušují plynulost děje.
Specifický žánr staroindické vyprávěcí literatury tvoří džátaky, příběhy z minulých životů Buddhy, z dob předcházejících jeho Probuzení, kdy se jako bódhisattva (bytost směřující k buddhovství) převtěloval do lidské i zvířecí podoby. Podobně jako Paňčatantra či Hitópadéša tvoří pestrou směsici bajek, pohádek, anekdot a moralit, volených s didaktickým záměrem: jejich posláním nebylo posluchače pobavit, ale vychovávat v duchu buddhistických zásad a přispívat k šíření Buddhovy nauky. Soubor 547 džátak tvoří součást pálijského kánonu théravádového směru buddhismu, avšak za kanonické jsou považovány pouze veršované pasáže, některé zjevně z předbuddhistického období, zatímco prozaické části tvoří součást komentářů, jež v současné podobě pocházejí asi z 5. století n. l. Českému čtenáři jsou zatím k dispozici pouze dva nevelké výbory, přeložené přímo z originálu – Buddhistické pohádky. Osmnáct vybraných džátak. (Z jazyka páli přel. Otakar Pertold. Praha: J. Otto, b. r.) a Džátaky. Příběhy z minulých životů Buddhy (25 vyprávění z Fausbollova vydání The Játaka together with its commentary, 7 sv., 1877–96, v překladu Dušana Zbavitele. Praha: DharmaGaia 1992).
Do kategorie nítišáster, učebnic chytrosti a politiky, patří též „Dvaatřicet povídek trůnu“ (Sinhásanadvátrinšiká), anonymní soubor mravoučných příběhů zhruba z přelomu 10. a 11. století, jež podtrhují význam spravedlivé vlády a dalších ušlechtilých vlastností, jaké ztělesňoval jistý král Vikrama – odtud též název sbírky „Vikramova dobrodružství“ (Vikramačarita). Jeho zázračný trůn zdobilo třicet dva ženských figurek, do nichž byly zakleté nebeské víly, které se směly vrátit zpět do nebe, teprve když každá vydala svědectví o Vikramových přednostech. Moudrá ponaučení nechybí ani ve sbírce „Sedmdesáti papouškových příběhů“ (Šukasaptati) z 11.–12. století, jež prostřednictvím často rozverných historek o nevěrnicích, hetérách a podvodnících dokládá, že člověku pomohou i z největších nesnází chytrost, vynalézavost a pohotovost.
Do fantaskního světa indických zkazek, bájí a legend čtenáře uvádí „Pětadvacet démonových povídek“ (Vétálapaňčavinšati), humorných i strašidelných příběhů, jež králi Vikramovi vypráví démon vétála usazený v mrtvole oběšence, kterou je třeba za noci dopravit z jednoho konce pohřebiště na druhé, aby posloužila při tajném kouzelném obřadu. Dílo se dochovalo v několika vzájemně odlišných sanskrtských recenzích: dvorní básník kašmírského vládce z druhé poloviny 11. století Sómadéva jej začlenil do svého obsáhlého svodu povídek, pohádek a bajek Kathásaritságara („Oceán z řek příběhů“), poněkud starší zpracování zřejmě použil jako podklad pro své převyprávění Džambhaladatta z konce 10. století. Sómadévovu verzi do češtiny poprvé přeložil Oldřich Friš (Démonovy povídky. Světová četba, sv. 121. Praha: SNKLHU 1956), podruhé Dušan Zbavitel jako součást svého kompletního překladu Oceánu příběhů.
Protiklad mravoučných vyprávění, jež čtenáře či posluchače nabádají, jak se má chovat, aby v životě dosáhl štěstí a hmotného prospěchu, tvoří bláznovské historky, jež na odstrašujících příkladech ukazují, jak člověk dbalý svého blaha jednat nemá. Jednou z takových sanskrtských sbírek, která si vzala na mušku šivaistickou sektu bharataků, žebravých asketů vyznačujících se vlasy spletenými do mnoha cůpků, a tropí si legraci z jejich lenosti a omezenosti, je „Dvaatřicet vyprávění o copatých mniších“ (Bharatakadvátrinšiká), připisovaná džinistickému mnichovi z počátku 15. století. Do češtiny text v úplnosti z originálu přeložil Ivo Fišer (Příběhy copatých mnichů. Praha: Academia 1967; samostatná příloha časopisu Nový Orient 22/1967, č. 1–6), vybrané povídky v novém přetlumočení Dušana Zbavitele tvoří součást jeho antologie O copatých mniších, šibalech a nevěrných manželkách, jíž si blíže povšimněme v této recenzi.
Sestavitel a překladatel výboru si zjevně předsevzal předložit českému čtenáři v jediném svazku co nejširší přehled vývoje staroindické vyprávěcí literatury v celé tematické šíři a časovém rozpětí bezmála dvou tisíc let, od nejstarších památek vypravěčského umění, reprezentovaných džátakami či bajkami Paňčatantry, až po kratochvilné historie z pozdější doby, pro něž je příznačný poutavý děj, zábavná zápletka a humorné vyznění. Jak napovídá název knížky, autor do ní zařadil hlavně ukázky zpracovávající témata ze života, s humornou nadsázkou a shovívavým nadhledem líčící milostné úklady svůdců a přelétavost žen, rozmarné kousky šprýmařů, vynalézavost podvodníků a lidskou hloupost, již stíhá zasloužený trest.
Část textů autor převzal v mírně upravené podobě ze svých dříve publikovaných překladů, některá díla představuje naší veřejnosti vůbec poprvé, další – již dříve přeložená jako celek – předkládá ve vlastní verzi oproštěné od čtenářsky únavných rámcových vyprávění, odboček či odkazů na další příběhy. Z již vydaných ukázek lze zmínit úvodní příběh celé sbírky „O ženě střežené od dětství“ (viz Příběh č. 62, Jak šibal svedl bráhmanovu manželku, in: Džátaky 1992, s. 21–25), a zejména výbor vyprávění ze Zbavitelova monumentálního překladu Oceánu příběhů (sv. 1: Jak Upakóša vytrestala svůdce, s. 45–48; Jak dva šibalové napálili obětníka, s. 219–226; Jak chytrá žena zahnala démona, s. 277–279; O šťastných náhodách, s. 293–296; Jak holič vyléčil krále ze záletnictví, s. 310–311; sv. 2: O potrestané kurtizáně, s. 10–17; O falešném ministrovi, s. 121–122; O hlupácích, s. 60, 62–65).
Mezi vyprávění, jež dosud nebyla k dispozici v českém překladu, patří moralita „O lidských mravech“ (s. 15–16) z pálijského souboru džátak (ve většině edic řazená pod č. 219: Garahitadžátaka; v recenzované knížce se v poznámkovém aparátu na s. 207 objevuje z ne zcela jasných důvodů č. 123), a zejména ukázky z dosud překladateli poměrně zanedbávaných povídkových sbírek Dharmakalpadruma („Zázračný strom řádu“), Purušaparíkšá („Zkouška člověka“) a Katháratnákara („Démantový důl vyprávění“). Z první z nich, připisované džinistickému tvůrci Udajadharmovi z přelomu 15.–16. století, náš výbor obsahuje humorný příběh „O zbabělém Rádžpútovi“ (s. 67–70), doposud známý jen z německého překladu Johannese Hertela (Indische Märchen. Jena: Eugen Diederichs 1921, s. 126–130); jedinou ukázkou (Zloděj a král, s. 93–96) je zastoupena rovněž druhá zmíněná skladba z pera mithilského básníka Vidjápatiho z 15. století. Naproti tomu z 258 příběhů obsažených v „démantovém dole“ či (podle Hertela) „pohádkovém“ nebo „perlovém moři“ džinistického vypravěče Hémavidžaji Dušan Zbavitel vybral a skvěle přeložil plnou desítku (O duchapřítomné nevěrnici, O svěřených drahokamech, O chytré dceři, O nakrmených špercích, O manželské oddanosti aj., s. 71–96).
Jako českou novinku je třeba ocenit též dvojici „démonových povídek“ (Zkouška chytrosti, Co dokázal Múladéva, s. 39–52), neboť jsou převzaty z Džambhaladattovy recenze, takže ve Frišově ani Zbavitelově překladu, založených na Sómadévově Oceánu příběhů, nejsou zahrnuty. Také dva příběhy z Dvaatřiceti povídek trůnu (O rozmarech lásky, O moudrém učiteli a pošetilém králi, s. 53–66) mají v recenzovaném svazku českou premiéru.
Mnoho nového překladatel nabízí rovněž mezi ukázkami z rozličných verzí Paňčatantry. Vedle známé historky, jak šejdíři „Bráhmana ošálili o kozla“ (v Jílkově překladu$^5$ na s. 125), jejíž nové znění Dušan Zbavitel pořídil podle Hitópadéši (O oklamaném bráhmanovi, s. 155), anebo bajky „Myš v dívku proměněná“ (u Jílka na s. 132–133), kterou převzal a přeložil z Tantrákhjájiky (O dívce proměněné v myš, s. 151–152), působí povědomě i příběh „Slepec, hrbáč a tříprsá princezna“ a na něj navazující vyprávění „Rákšas a bráhman“ (Jílek, s. 184–187), v nové verzi propojený v jediný plynulý text (O princezně s třemi prsy, s. 140–144); zbývající ukázky jsou u nás ze sanskrtu přeloženy poprvé.
Zajímavý experiment představuje překlad výboru ze Sedmdesáti papouškových povídek (s. 165–199). Jako podklad, z něhož převzal rámcový příběh a většinu povídek, si Dušan Zbavitel méně obvykle zvolil tzv. zdobnější text (textus ornatior), obohacený o popisné pasáže a ozdoby v dvorském kávjovém stylu, který doplnil o některé příběhy obsažené v tzv. prostší verzi (textus simplicior). Nepočítáme-li drobné časopisecké ukázky zveřejňované pod názvem Z příběhů papouškových (ze sanskrtu přel. Stanislava Štruncová, Nový Orient 29/1974, č. 1–3, 6), nemá Zbavitelův překlad u nás zatím obdoby.
K posouzení překladatelských postupů použitých při přípravě recenzované antologie možná bude užitečné srovnání dvou českých verzí sbírky Bharatakadvátrinšiká, staršího překladu Ivo Fišera (1967) a současného výboru (Z Dvaatřiceti vyprávění o copatých mniších, s. 17–38). Zatímco první z autorů se rozhodl přetlumočit text v úplnosti, zachovat jeho strukturu a původní, často naivní kolorit originálu, Dušan Zbavitel uplatnil translatologický princip dynamické ekvivalence, který mu umožnil bezprostředněji zasadit děje vzdálené Indie do českého kulturního prostředí, bez nutnosti zdlouhavě osvětlovat indické reálie, specifický způsob vyjadřování, nezvyklé slovní hříčky a metafory. Oba přístupy jsou opodstatněné: Fišerův filologicky přesný a odborně komentovaný překlad čtenáři dává představu o díle jako celku, aniž by se pokoušel obrušovat hrany a vyplňovat mezery, Zbavitelův výbor – neméně věrný a odborně fundovaný – zase potěší melodickými verši (ve Fišerově verzi jsou přeloženy prózou) a hladce plynoucím líčením. To je ostatně dojem, který si odnášíme z celé antologie: prozrazuje Zbavitelovo básnické nadání, smysl pro uměřené vyjadřování a důvěrnou znalost staroindické vyprávěcí literatury, jíž se odborně zabývá po většinu své vědecké a překladatelské kariéry.
Poněkud zklamán může být studijně založený zájemce, chce-li se dopídit originálních předloh, z nichž překladatel vycházel. Zasvěcený doslov (s. 201–205), stejně jako nezbytné poznámky a vysvětlivky (s. 207–214) sice obsahují základní informace o překládaných textech, vlastních jménech a nezvyklých pojmech, avšak snaha nezatížit publikaci přílišným poznámkovým aparátem zjevně vedla k vypuštění většiny bibliografických a textologických údajů. Zato ale knížka skýtá příjemné počtení a jako uvedení do dosud málo známých vyprávění staré Indie má přirozeně i nemalou poznávací hodnotu.
O copatých mniších, šibalech a nevěrných manželkách. Příběhy ze staré Indie. Ze sanskrtských a pálijských originálů vybral, přeložil a doslovem doprovodil Dušan Zbavitel. Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub 2007, 214 s.