9/2007 – Soudobá francouzská próza

Úvodník

Lucie Koryntová

Co vás čeká v novém čísle Plavu věnovaném soudobé francouzské próze? V rozhovoru Marie Janů odsoudí samoúčelné předvádění „překladatelova umu“. Následující esej přeskočíte, protože se budete těšit na Echenozův špionážní román, ale brzy zjistíte, že s ním něco není v pořádku. Pak přijde trojice autorů řešících témata vzpomínání, zachytitelnosti lidského života a vztahu jazyka a skutečnosti: u Milleta vám v nose začpí zmizelý francouzský venkov, u Fleischera si nebudete jisti, kdo příběh vypráví, a Michon, místo aby seriózně mluvil o Rimbaudovi, si bude vymýšlet „řečnické konstrukty“. Vrátíte se k eseji, která soudobou francouzskou prózu charakterizuje ve vztahu k „novému románu“ a realismu 19. století a zabývá se pojmem „autofikce“, vytlačujícím ve Francii termín „autobiografie“. Nejisti, zda nynější francouzská produkce přináší něco nového, pohroužíte se do Nunezovy eseje, která vás však od další četby odradí: je nemožno psát nově. Ale uchlácholí vás poezie: už se nebudete starat o autorovy problémy s bio a fikcí, neboť v interpretaci Bonnefoyovy poezie půjde o vás, o vaši vzpomínku. V recenzi vás Houellebecq, autor hodnoceného románu, možná svými názory zvedne ze židle, ale konečně to bude spisovatel vyjadřující se k současnosti. V kritice překladu se ještě jednou dostane na „pokleslý“ žánr, ale opět to nebude detektivka, jak má být: Jovanka Šotolová zkritizuje uhlazenost českého překladu jedné Vielovy detektivky. Nakonec přistoupíte na hru: je-li jazyk odtržený od reality, proč si nezkusit s Michauxem vymyslet jazyk vlastní. Snad až budete zavírat číslo, orámované linoryty Fany Lachmanové, budete mít pocit, že jste příjemně strávili čas, a budete se těšit na další, říjnové číslo – tentokrát věnované Walesu.