Rozhovor s Jaroslavem Vejvodou
Spisovatel Jaroslav Vejvoda mluví o životě a psaní v exilu, švýcarské multikulturnosti, kterou srovnává s xenofobními postoji v krajanských spolcích. A také o tom, že bez osobní svobody není možné tvořit – ať už je doba jakákoli.
Tereza Hřibová: Proč jste si jako místo pro život v emigraci vybral právě Švýcarsko, Curych a tedy také němčinu?
Jaroslav Vejvoda: Švýcaři hovoří nejen čtyřmi zemskými jazyky: německy, francouzsky, italsky, rétorománsky (pořadí dle počtu mluvících), ale také mnoha dialekty. „Politický národ“ Švýcarů ztotožnil bez nálepky multikulturnosti národnost s občanstvím a vícejazyčnost je podstatou jejich kultury. I té politické. Celá jejich kultura je ostatně obohacena tím, že tamní Řekové, Španělé, Češi a jiná etnika kulturně žijí i v mateřštině.
Vlastně jsem si vybral jen odchod. Směr emigrace, jež byla jako u většiny krajanů vyhnaných z vlasti okupací spíše exilem, určila totiž totalita, která i v osmašedesátém, v roce změn, upírala občanům lidské právo „opustit vlast a zas se do ní vrátit“. Kam cestovat rozhodovaly orgány, trestající za „opuštění bez povolení“ či „setrvání v cizině“. Dubčekovské úřady mi daly po vjezdu tanků první pas v životě, směl jsem tedy jet do Vídně navštívit „strýce“ (šlo ve skutečnosti o příbuzného mé známé, jenž takto pozval na západ tucty „synovců“).
Švýcarské vládě, jež zvala z táborů v Rakousku tisíce Čechoslováků bez omezení profese a věku, vděčím za to, že jsem s bezcenným diplomem socialistického právníka netloukl štěrk ani nemyl v hotelu nádobí; krajan Locher mi nalezl v Bernu práci pomocného knihovníka. Po večerech jsem studoval jazyk, v němž jsem denně střídal džoby s postgraduálními kurzy tamního práva i dějin a v noci psal česky povídky. Nalézt Brotberuf se v Bernu ukázalo bez šance, obživu mi zajistila až média v Curychu. Trvalo to však pár let, než jsem se stal prvním cizincem, kterého město Curych ocenilo za německy vydané povídky i za román v mateřštině. Úvazek českého psaní zdarma trvá dodnes, ale teď už smím psát denně.
Kdybych své působení v exilu měl shrnout, volil jsem cestu, ne její cíl, a nalézal „vedlejšáky“ – ne profese.
TH: Libuše Moníková novelu Újma rozepsanou česky po emigraci celou přepsala do němčiny, podobně přešel Milan Kundera do francouzštiny. Josef Škvorecký naopak psal a píše v češtině a do angličtiny je překládán… Jak to bylo u vás?
JV: Libuše Moníková, se kterou jsme si nějakou dobu dopisovali o díle Romana Jakobsona, byla germanistka. Kundera měl katedru na Sorbonně. Jinými jazyky oba začali psát už dávno. Josef Škvorecký píše ve své mateřštině, ač jako skvělý anglista učil na Torontské univerzitě. Asi nejde o rozdíly ve zvládnutí řeči nového prostředí, nýbrž o podstatu literární stylizace. Kundera píše stroze a s odstupem. Jeho postavy se pohybují v nelidsky globálním světě. Na rozdíl od jazykovědce z Toronta, jenž je sžíravější, ale i autorsky a krajansky angažovaný, viz Příběh inženýra lidských duší. Libuše Moníková vešla do německé literatury už v češtině, do níž vsála německou důkladnost i rozvláčnost, evokovala však skvěle české myšlení, které v němčině neopustila. Například v díle Die Fassade (Fasáda, vyšlo v roce 2004 v Argu v překladu Jany Zoubkové a dlouho předtím u Škvoreckých v Torontu v překladu Zbyňka Petráčka). Já jsem ale zůstal malým Čechem, tedy Čížkem, i jako autor. Nejen tématy a jazykem. Se zjevy světové literatury, k nimž patří zmínění, se nemohu měřit.
TH: K vašim emblematickým motivům patří jednak situace emigrantů přišedších do zcela cizího a nového prostředí, jednak generační konflikty vznikající v okamžiku, kdy děti emigrantů splynou se společností, která je jejich rodičům stále cizí. Je možné právě pocit cizinectví překonat jinak než tím, že člověk přijme zásady společnosti, ve které se ocitl? Nebo ve spisovateli-emigrantovi navždy zůstane pocit „dvojího domova“?
JV: Do Alp, kde postavy mého románu Osel aneb Splynutí zvažují západní „ne/úspěch“, se mi promítl Petřín. Ionesco k tomu řekl (a já jsem jako motto Osla použil): „Úspěch mají malí chytráci přizpůsobující se událostem. Tak vyhrávají, ale neexistují. Nejsou, protože (…) přejímají tvary, sami jsou beztvární.“ Z toho „dvojí domov“. Myslící člověk, ba i spisovatel, ne vyčuraný emigrant a písař čtiva, má ten pocit často i ve své vlasti.
TH: Zaujalo mě také, že jeden z prvních textů, které jste vydal v němčině, byla, kromě novinových článků, konkrétní poezie. Používat cizí (míněno jiný než mateřský) jazyk k psaní básní se mi zdá mnohem složitější než v případě próz. Ty jste nadále psal česky?
JV: Mateřštinu za mne zvolila má práce. Psal jsem tzv. headlines. Německy spisovně, ne však literárně. Česky knihy. Takže jsem brzy psal slušně německy články a česky beletrii. Občas sice napíšu německy příběh či česky esej, ale obecné rozdělení zůstalo. Taková je společenská objednávka, která nežádá konkrétní poezii. Poetickou pitvou slov jsem se učil německy, podobně jako Beckett francouzsky. A jako psal Ivan Jelínek v Londýně: „(…) po koříncích řeči / do hlubokosti / v svit bílých kostí / slov šeptaných do nářečí (…)“.
TH: Údajně vám krajanské spolky nakonec vyčetly, že ve svých knihách kritizujete společnost, jíž byste měl naopak prokazovat vděk. Jak vlastně vypadala švýcarská emigrantská komunita?
JV: Spolky krajanů jsou nezbytné k udržení kulturní kontinuity, jsou ale ze své podstaty směšně staromilské a k pláči xenofobní. Trosečníci, sotva se doškrábou na palubu, křičí: „Das Boot ist voll!“, Člun je plný, heslo švýcarských nacionalistů. Mlčení k nedostatkům, ze strachu či z vděku, však leptá demokracii. Vděčně lze psát děkovný dopis, nikoli román či scénář. Tolik ke kritice, kterou mnozí krajané na schůzích spolků i v exilovém tisku považovali za Vejvodův (a u filmů Šafaříkův) nevděk.
Emigrantská komunita nebyla jen emigrantská ani pouze spolková. Například mladší lidé navštěvovali spolková shromáždění zřídka. Zčásti z důvodů, které jsem uvedl, zčásti z pohodlí a oportunismu. Odmítal jsem dělení na emigranty a exulanty dle docházky na pivo či do spolků, takové aktivity ostatně fungovaly u nemnohých i jako činnosti krycí. Fakticky smělo pár spíše starších krajanů jezdit za tuhé normalizace domů a všichni, kdo nesměli, byli exulanty – vyhnanci, jejichž pobyt venku byl vynucen. Na rozdíl od emigrantů jezdících sem i tam.
TH: S Bernardem Šafaříkem jste společně pracovali na dvou filmech: Psí dostihy (Hunderennen, 1983) a Chladný ráj (Das kalte Paradies, 1986); ve Švýcarsku oba vyvolaly živou diskusi…
JV: Právě na zmíněný rozdíl mezi exulanty a emigranty poukázal film Chladný ráj. Cizinec, jenž Švýcarům nedoložil politické motivy „útěku“, byl deportován a v totalitní vlasti trestně stíhán či vydírán, ač šel jen „na lepší“. A dnes? Občané České republiky vrácení z Velké Británie, Kanady a odjinud po šetření a zamítnutí azylových žádostí si zde nechali vyplatit sociální podporu za dobu marného čekání, vylepšenou o majetek koupený v zahraničí z tamních sociálních dávek a dovezený domů.
Psí dostihy, film na motivy mých povídek, odráží exilové začátky „posrpnových“, kdy se krajané nelišili majetkem, nýbrž obětavostí či hrabivostí v soutěži o rychlé zbohatnutí. S nimi však nesoutěží protagonista, malíř, jenž pro své protiokupační plakáty nesměl doma vystavovat. V zemi „svobody a sýra“, jak charakterizuje Švýcarsko Bertold Brecht, ale naráží na nepochopení ze strany zbohatlíků, pro něž obrazy představují výtvarné doplňky nad krb či uložený kapitál.
Problém k nám dorazil současně s filmem. Satira s otevřeným koncem, kritická k nabobům a „majitelům českých klíčů“, jak říká Kundera, podnítila krajany a lokálpatrioty k anonymním přípisům. Naštěstí vyvolala reakce i u poroty mannheimského festivalu a pořadatelů výročních cen v Bernu (v roce 1983). Též zájem filutů, kteří urvali patent k nápadu komerčně rozvážet opilé spoluobčany jejich vlastními vozy domů – ve filmu Landovský s mobilní firmou Drink and Drive. Modré anděly běžně vídám. Patentovat nápady nás však nenapadlo, takže to chápu jako důkaz obliby díla uvedeného ‒ většinou televizí a kin v Evropě a mnoha za mořem.
TH: V jednom z rozhovorů ze začátku 90. let také říkáte, že kdybyste se do Čech vrátil, byl by to pro vás zase jen život v cizím prostředí, tedy situace analogická s příchodem do Švýcarska. Změnilo se to nějak po téměř dvaceti letech? Nebo se stále cítíte „na cestě“?
JV: Ano, jsem „na cestě“, řekl bych na té „dvojí“, už však nepůjdu dál. Spíše hlouběji. Ve všech významech toho slova.
TH: Udržujete dodnes kontakt se švýcarským literárním prostředím?
JV: Byl jsem členem sdružení Autorinnen und Autoren der Schweiz, Autorky a autoři Švýcarska, členství jsem ale ukončil. Je to z ruky. Do literárních kaváren nechodím, jen občas pro pár vtipů do PEN klubu. Psaní o samotě, tvůrčí činnost, je mi bližší.
TH: Závěrem: je nějaký švýcarský autor, kterého máte z jakéhokoli důvodu obzvláště rád?
JV: Více obcuji s postavami, v nichž autor žije. Z těch, jejichž stíny potkávám v Bernu, Curychu a Bielu, jsou to Dürrenmattův Bärlach a nesmrtelný Kellerův Zelený Jindřich, hlavně však Pomocník Roberta Walsera. Autor žil jako „Gehülfe“ v mansardách mně známých. Křehký velikán prozaické moderny by nestrávil posledních 23 let života v psychiatrické léčebně v appenzellských kopcích, kdyby dál bral královské honoráře z Prager Tagblattu místo žebráckých švýcarských. Redakce v Praze s Maxem Brodem či dvojjazyčným anarchistou Michalem Marešem, kritizujícím po válce v Peroutkově Dnešku odsun a v roce 1948 odsouzeným za „kolaboraci“, nečekala na gestapo. Walser, jehož rodina připlácela na kliniku v obavách z nákladů na jeho žití na volné noze, lepil 23 let pytlíky místo psaní, aby dokázal, že bez svobody není tvorby, jak rodině marně tvrdil – za 23 let psychušky nenapsal literární řádek! Byl nalezen ve sněhu ústavního parku o Vánocích roku 1956. Literární smrťák – bez vtipu – má však nejméně dvě pointy. Ke švýcarské tu naši: Napadlo mě, že v témže roce, kdy v alpském sněhu umřel velký evropský modernista, obvinili odvážně na sjezdu spisovatelů v Praze velcí čeští básníci Hrubín a Seifert systém z ničení lidí a hodnot. Hrubínova metafora o „lani české literatury v ledovci dogmat“ zůstala v národní paměti. Nyní jsme svědky štvanice na tutéž laň, kterou nekulturní střelci a korupční nadháněči chtějí odstřelit lží, že vše je zboží. I kniha, ta je však kulturním statkem! Vím, že se bráníme a že srovnání s totalitou kulhá – nejde nám o život. Nebo už ano?