Rozhovor s Péterem Esterházym
Maďar Péter Esterházy je jedním ze spisovatelů, kteří existenci střední Evropy jako kulturního celku neustále zpochybňují, ale svými díly naopak zpochybňuje své pochyby. Zdá se, že o tomto tématu nemluví rád, pro tentokrát však udělal výjimku. Kromě toho se rozpovídal o svých plánech, o politické situaci v Maďarsku a o tom, jaké je to psát pod pseudonymem.
Lucia Satinská: Vycházejí vaše knihy častěji v maďarštině, nebo v překladu? Zajímáte se o zahraniční vydání svých knih?
Péter Esterházy: To je čistá matematika, překladů může být vždy více, protože každá kniha může vyjít v celé řadě jazyků, a to i vícekrát.
Samozřejmě, že sleduji osudy svých knih, ač se odehrávají daleko ode mě, jakoby v jiné realitě; dostanu autorský výtisk, pak kopie kritik, někdy mám pocit, jako bych byl ve filmu. Na druhou stranu – setkání se skutečným čtenářem je dobrý pocit nejen v Maďarsku, ale také v zahraničí. Jsem za něj vždy vděčný.
LS: Na čem pracujete nyní?
PE: Píši oratorium pro Pétera Eötvöse a zároveň se snažím dát dohromady malý román, který se mi zatím moc nedaří a uniká mi.
LS: Román Tizenhét hattyúk (Sedmnáct labutí) jste psal pod pseudonymem Lili Csokonaiová. Jaký to byl pocit, ocitnout se v kůži spisovatelky? Přineslo vám to nějakou novou zkušenost? Uvažujete o napsání dalšího díla pod pseudonymem?
PE: Upřímně řečeno, v kůži Lili Csokonaiové jsem se nesnažil uhádnout, co cítí žena ani jak uvažuje. Ostatně o tom se namluvilo hodně, buď že jsem se překvapivě citlivě vžil do role ženy, nebo právě naopak, že je to typicky hloupé mužské fantazírování o ženách. V Pomocných slovesech srdce jsem též použil ženský hlas v první osobě jednotného čísla, užívám jej rád, protože může být zdrojem nového poznání. Ale pro mě osobně taková zkušenost neznamená víc než psaní obecně.
Nicméně pseudonym, Lili Csokonaiová, již znamenal jistou zkušenost. Protože veřejnost nějakou dobu opravdu netušila, kdo je Lili, a velice ji to zajímalo. Právě proto se o „ní“ roznesly různé klevety. Bylo velice zábavné poslouchat, jak se ve společnosti šíří zaručené informace, koho všeho je Lili milenkou. Zkrátka z „ní“ udělali kurvu. To byl kupříkladu dobrý pocit. Nebo když mi jeden můj kamarád, postarší literát, vykládal – dej si pozor, je tu konkurence, tahle malá Lili (podle autorské fikce jí bylo 20 let a byla hezká – do knihy jsem dal fotku své ženy, na které jí bylo 16 a byla opravdu překrásná) opravdu umí, tak dobře umí maďarsky, skoro jako ty. Samé dobré příhody.
Co se týče pseudonymu: v případě, že už nikdy nechci psát pod pseudonymem, odpovím na vaši otázku, že ne, v případě, že bych chtěl, tak z konspirativních důvodů odpovím také ne. Čili odpověď na Vaši otázku je: ne, neuvažuji. Ostatně jak si můžete být jistá, jestli jsem náhodou již teď nenapsal knihu pod pseudonymem? Dejme tomu jako Péter Nádas. (To by bylo výborné, kdybych dokázal i tohle…)
LS: Obecná lidská zkušenost potvrzuje, že po letech často od základů změníme názor na něco, co se dlouhé roky zdálo být jednoznačným. Hlavní charakteristikou vaší knihy Javított kiadás (Opravené vydání) je právě změna retrospektivního hlediska. Jaká to pro vás byla zkušenost jako pro člověka, respektive autora?
PE: Hm. Zkušenost bezmoci.
LS: V českých médiích se často objevují znepokojivé zprávy o Maďarsku. A jelikož jsou obyvatelé sousedních postkomunistických států díky svým historickým zkušenostem velmi citliví na veškeré útoky vůči demokratickým institucím, naplňuje je obavami vyvíjející se režim jedné strany i nová ústava. Jaký máte názor na současnou maďarskou politiku? Máme důvod k obavám?
PE: Důvod k obavám máme spíše my než vy. Co si navaříme, to si musíme taky sníst. Ovšem veškeré dění v Maďarsku je zároveň součástí evropských procesů, a v tomto smyslu se týká všech.
Myslím si, že jedním ze základních problémů maďarské situace je nedůvěra. Nikdo nikomu nevěří, obzvláště sympatizanti rozdílných politických táborů. Díváme se jeden na druhého podezíravě. Tato nedůvěra a podezírání je ohlupující a ohlupuje nejen toho „druhého“, ale i „nás“, ať už jsme kdokoliv. Maďarsko se momentálně utápí v této pošetilosti.
Vyšlo najevo i to, že diktatura je těžší dědictví, než jsme si mysleli, svoboda je těžší, než jsme si mysleli, je těžší se přepnout na život, poté co jsme se uzpůsobili na přežití. V této těžké situaci je teď Maďarsko. Ve střední Evropě žije mnoho uražených lidí a jen málo z nich si s touto uražeností dokáže poradit. Těžko se z toho všeho dostáváme.
Ve všech začínajících demokraciích je velkým pokušením určitá touha po osvíceném absolutismu, nechť vládne jeden silný, chytrý, dobrý, velký člověk, jako například Bedřich Veliký, Kateřina Veliká, který vyřeší naše problémy. Dalo by se říct, že jsme si zatím neosvojili evropskou praxi demokracie, která je založená na uvažování, na každodenních únavných vyjednáváních. To všechno by se ale dalo vyjádřit i mnohem ostřeji.
LS: V posledních letech jsou v Maďarsku časté demonstrace. Jednou kvůli lžím Ference Gyurcsánye, jindy proti mediálnímu zákonu Viktora Orbána. Účastníte se i vy aktivně veřejného života?
PE: U nás je revolučním typem spíše má žena (žádala mě, abych to škrtnul, protože to není pravda, nu dobrá, s těžkým srdcem to škrtám), já jsem těžko přemluvitelný k demonstracím. Někdy napíšu něco v tomto duchu, hlavně do časopisu Élet és Irodalom (Život a literatura), dříve toho bylo víc, před 20 lety jsem psal vysloveně nadšeně, dnes již méně, ale občas považuji za důležité, aby některé věty byly napsány i v mé mateřštině. Společenská prestiž inteligence hodně poklesla, dnešní vláda na ni kašle, ostatně i na ty, kteří ji angažovaně podporovali nebo stále podporují – nanejvýš si toho oni sami zatím nevšimli nebo si toho nechtějí všimnout.
LS: Má podle vašeho názoru spisovatel morální odpovědnost vůči svým čtenářům? Jsou oprávněná ta očekávání, která si autora představují jako „učitele národa“ nebo jako nějakého proroka?
PE: V mládí jsem tyto řeči o zodpovědnosti slýchával tolikrát, že okamžitě vtahuji hlavu mezi ramena, jako když se spustí déšť (malé, pichlavé, ledové kapky). V demokracii musí být odvážný čtenář, ne autor. Pochopitelně je důležité poznamenat, že spisovatel je též čtenářem. Ale samozřejmě jsou různé zodpovědnosti, podle mě je nejdůležitější zodpovědnost k jazyku, ta je pro mě tou hlavní zodpovědností vůči čtenářům. Pak se mohou vyskytnout situace, kdy je potřeba říct ano nebo ne.
Pojem „učitel národa“ je podle mne prázdný, jak z hlediska očekávání, tak z hlediska role. A nemyslím si, že by po něm byla společenská (čtenářská) poptávka. Ale možná se mýlím, a taková poptávka je a existuje autor, který ji dokáže naplnit. Když je, ať je. Ale nic takového nevidím. Pominulo to. Pochopitelně slovo zůstalo důležitým i přesto všechno, jen ne v této nostalgicko-romantické podobě. Prorok je veliký, literatura je malá. V této maličkosti je její síla, věrohodnost a existenciální důležitost. V této maličkosti není žádná rezignace, kompromis, je to přirozenost literatury – podle mě.
LS: Již několik vašich knih vyšlo v českém překladu. Jaký máte kontakt s českou kulturou?
PE: Já se na českou kulturu dívám se zaujatou láskou, patrně proto, že vidím jen její špičky, od Švejka po Hrabala a filmy 60.–70. let. A ten svět měšťanstva! Pamatuji si, jak mě okouzlilo, že si Menzel s Hrabalem netykají, ale pane Hrabale sem, pane Menzle tam. To je v maďarském prostředí nepředstavitelné. Zkrátka vidím tu jinakost, to jiné, to jemné či vytříbené. Pochopitelně víno je vytříbenější než pivo. I když to si nejspíš myslí jen milovníci vín. Zkrátka mluvím páté přes deváté.
LS: V nynějším čísle našeho časopisu je kapitola Ein Wintermärchen z vašeho románu Pohled hraběnky Hahn-Hahnové, kterou český čtenář bude číst bezpochyby jako protipól Dunaje od Claudia Magrise (nedávno vyšlo jeho nové vydání). Vždyť Margrisův cestující provádí čtenáře světem dunajských kuriozit s nepředstíraným chápavým úmyslem. Váš román je napsán v mnohem hravějším tónu, zároveň však cítím, že nastoluje existenciální otázky. Jaký je váš vztah k Dunaji jako k řece a jako ke kulturnímu fenoménu?
PE: Jízlivě jsem kdysi říkával, že Magrisova kniha dosáhla toho, že se téměř stala součástí Dunaje; má kniha je jen součástí literatury. Tím, že jsem napsal tuto knihu, jsem vlastně ztratil o Dunaj zájem. Jako metafora mě vždy dráždil – spojnice mezi kulturami, státy atd. – obzvláště proto, že tyto fráze jsou pravdivé. Můj nejdůležitější vztah k Dunaji je převelice praktický a frustrující: každý den jsem rozhodnut, že se po práci projdu po břehu, který je vzdálený přibližně kilometr od našeho domu. Ale většinou z toho nic není, protože buď pokračuji v práci, nebo si jako důchodce půlhodinku pospím.
LS: Ohledně střední Evropy se vyjadřujete poměrně kriticky. Vícekrát jste se nechal slyšet, že střední Evropa neexistuje, ačkoliv se zdá, že vaše knihy tento názor popírají. Jaký je váš nynější vztah ke střední Evropě? Ještě vás to téma vzrušuje, nebo ho už máte po krk?
PE: Vzrušuje, a zároveň ho mám po krk. Znamená něco jiného než v osmdesátých letech. Ale momentálně si nejsem zcela jistý tím, co znamená. Jako kdyby byla opět jen východní Evropa.
LS: Často vás nazývají středoevropským spisovatelem. Čím se podle vás dá vaše „středoevropanství“ vysvětlit?
PE: Vlastně budu pokračovat v odpovědi na předešlou otázku. Protože na druhou stranu je zde jistá tradice, která by se dala nazvat středoevropskou a kterou podle mého názoru nejpřesněji a nejzářněji prezentuje dílo Danila Kiše. Bylo by dobré, kdyby tato tradice byla citelná v mých knihách.
LS: Které spisovatele byste nazval středoevropskými? Je například Bohumil Hrabal středoevropský autor? Hrabalovo dílo znamenalo pro mnohé jeho současníky inspiraci. Jaký vliv mělo na vás?
PE: Vzhledem k výše řečenému bych se do tohoto tématu nepouštěl. Protože samozřejmě o Hrabalovi můžeme prohlásit, že je středoevropský, ale co tím tvrdíme? Vlastně bychom mluvili o našem mládí, nostalgicky vzpomínajíce na velké hrabalovské četby. V souvislosti s Hrabalem bych zmínil jako hlavní inspiraci formu vyprávění, ten mazaný tvar, které imituje živý jazyk. A též jeho jemnou a brutální znalost života. A že ví, že i prohra patří životu. Prohra je naše, a ne našich protivníků. Vztaženo k tomu, co jsem řekl o uraženosti. Nejkrásnější je Hrabalova velkorysost, velkorysost vztahující se k životu.
LS: Vy sám se cítíte být Středoevropanem? Není středoevropanství v rozporu s maďarskou identitou, která se utváří nejčastěji právě na základě odlišnosti (v první řadě jazykové) od sousedních národů?
PE: Jako kdyby toto středoevropanství nebylo otázkou volby. Jsem Evropan a Maďar (obojí je velká příležitost a velké omezení), obojí dohromady je dostatečně středoevropské. Ve vaší otázce je trochu obsažen odkaz na nedostatek solidarity. I to je středoevropský úkaz, sobeckost, omezenost a provincialismus.
LS: Myslíte si, že existuje typicky středoevropské místo? Pokud ano, které by to bylo?
PE: Obávám se, že bych měl říct něco vtipného. Karlův most? Psací stůl Karla Krause?
LS: Roku 1989 jste na jedné mezinárodní konferenci v Budapešti pronesl, že spisovatel nepatří regionu, ale jazyku. Může to tedy znamenat, že překladatelství je zbytečná činnost? Vaše texty – kvůli jedinečnému a originálnímu autorskému jazyku – považují mnozí za nepřeložitelné, ale i přesto se je snaží přeložit do mnoha jazyků. Jaký na to máte názor? Považujete to za zbytečnou námahu? Máte nějakou představu, co vaše texty mohou říkat v jiném literárním kontextu?
PE: Trochu chvástavě bych řekl, že je velice lichotivé, když si někdo myslí o mém textu, že je nepřeložitelný. Mám z toho tedy radost a považuji to za pravdivé a bez mrknutí oka podepíšu smlouvu na další překlad. Vůbec to nepovažuji za zbytečnou námahu, jako čtenář bych byl ve velké svízeli, kdyby neexistovaly překlady. Je dost dobře možné, že se mnohé během překládání ztratí, ale přesto tvrdím, že vím, kdo je Proust nebo Joyce nebo Hrabal, protože mám tu romantickou, trochu dětinskou představu, že duch knihy je i v překladu, čím větší je kniha, tím větší je šance, i kdyby byl překlad jen průměrný. Ale to je opravdu velmi zajímavá otázka, jak se mění tvář knihy v různých překladech. Nakolik jsou nezbytné rozdíly? Ovšem co znamenají mé knihy daleko od Dunaje, opravdu nevím. Co říkají a mluví-li vůbec. Co říká například Hahn-Hahnová v Tokiu? Ale tato otázka, možná to je chyba, mi opravdu život neztrpčuje.