Rozhovor s Vjačeslavem Ar-Sergim
Rozhovor s udmurtským spisovatelem Vjačeslavem Ar-Sergim se týká především ugrofinského literárního souručenství, minulosti i současnosti udmurtské literatury a jejího politického a společenského kontextu a jazykového určení. Tematicky tedy navazuje na esej Johanny Domokosové – na otázku, zda má dnes spojení „uralské literatury“ vůbec smysl, však odpovídá z hlediska uralského spisovatele, pro kterého toto téma zdaleka není pouhou teorií.
Michal Kovář: Vjačeslave, existuje podle tebe uralská (ugrofinská) literatura, a pokud ano, co pro tebe znamená?
Vjačeslav Ar-Sergi: Ugrofinské (uralské) etnojazykové společenství, v současné době čítající více než dvacet milionů lidí, má bezesporu i svou krásnou literaturu. Starou i mladou. Ugrofinskými spisovateli nazývám estonské, maďarské, marijské, mordvínské a ostatní autory, kteří píší jako svou mateřštinou některým z ugrofinských jazyků. Sám se považuju za ugrofinského i udmurtského spisovatele. Dovolil bych si uvést takovou metaforu: literárním křestním jménem jsem udmurtský spisovatel, ale mé příjmení se vztahuje k obsahu spojení „ugrofinský autor“.
V dějinách světové literatury má její ugrofinská větev svůj význam i místo. To zde uvádím jako obecně přijímaný fakt. S jedinou výjimkou žijí všechny ugrofinské národy ve svých teritoriích odedávna jako národy původní. To dodává originální a nenapodobitelný kolorit tvůrčí mentalitě ugrofinských autorů, kteří jsou ve vzájemném vztahu v rámci myšlenky společného původu a přírodně harmonického pohledu na jim blízké předměty a fenomény. V ugrofinských literaturách se zjevně prosazuje ona přírodně teritoriální celistvost vnímání světa v jeho pravdě a nepravdě, reflektovaná v národních obyčejích a tradicích a tkvící v základech ugrofinského souručenství.
MK: Čteš tedy jiné ugrofinské autory?
VA-S: Ovšem. Je to dáno mým vrozeným smyslem pro ugrofinské příbuzenství a profesionálním spisovatelským zájmem. Ugrofinská orientace posiluje mé autorské renomé a probouzí zjevnou či skrytou cechovní sounáležitost s ugrofinským i vůbec celosvětovým literárním děním. Naše ugrofinské autory čtu s velkým potěšením už od dětství a v myšlenkách se k nim obracím o radu. Vedle Maďaru, Finů a Estonců jde především o tyto spisovatele: z Mordvínů Vasilij Radajev, Artur Moro, Fjodor Česnokov, Ilja Levin, Kuzma Abramov, básníci Viktor Gadajev, Valentin Judin, Anna Smorodina, Mariz Kemal, Raisa Orlova, Čislav Žuravljov; z Marijců Sergej Čavajn, Valentin Kolumb, Jakov Šketan, Semjon Nikolajev, Vjačeslav Abukajev, Anatolij Timerkajev, Světlana Archipova; z Karelců Vladimir Brendojev, Paavo Lukin, Armas Mišin, Aleksander Volkov, Nikolai Abramov; z chanti-mansijské Jugry Juvan Šestalov, Andrej Tarchanov, Jurij Vella… Tento soupis ovšem není zdaleka úplný… Dle možností se snažím sledovat současné ugrofinské literatury poměrně intenzívně. Z výčtu vytýkám svou permskou skupinu významných ugrofinských literátů: z Komijců Ivan Kuratov, Gennadij Juškov, Veniamin Čistaljov, Nina Obrezkova; z Udmurtů Kuzebaj Gerd, Kedra Mitrej, Michail Petrov, Flor Vasiljev, Vladimir Romanov, Michail Fedotov.
Každý z těchto autorů vytvořil vlastní unikátní literární svět, a přispěl tak k tvorbě velkého světa ugrofinské i globální literatury, jenž se obráží v duších čtenářů.
MK: Píšeš udmurtsky i rusky. Podle čeho se rozhoduješ pro ten který jazyk?
VA-S: Volba jazyka – udmurtského či ruského, umožněná mou literární bilingvností, je určena samotnou ideou rozhodnutí o charakteru díla. Právě ta, jak se domnívám, vybírá nezávisle na literárním žánru sobě odpovídající lexikální a jazykový výraz vyprávění. To se děje nejspíše na základě tvůrčí intuice, založené v prožité spisovatelské zkušenosti. Flektivnost ruského jazyka a aglutinativnost udmurtštiny s sebou nesou osobité lexiko-akustické intonace, výrazné třeba při vytváření básnického díla. V případě prozaických děl a scénářů mohou být kritériem pro výběr jazyka jisté rozdíly mezi publicistickými i lyrickými prvky, pročež při psaní díla s prvky intimně lyrickými dávám přednost svému rodnému jazyku a pro šíření faktograficky orientovaného textu ruštině. Avšak to samozřejmě není až tak axiomatické. Volbu jazyka diktuje elementární, prvotní tvůrčí naladění.
Vydal jsem kolem čtyřiceti knih a s údivem zjistil, že polovina je v ruštině, druhá v udmurtštině. Samozřejmě mezi ně nepočítám své knihy přeložené do dalších jazyků. Tak se tedy stalo, že jsem v literární tvorbě dvojjazyčný, přestože jsem počátky své spisovatelské dráhy zcela věnoval svému rodnému jazyku. S cílem rozšířit čtenářské auditorium a poskytnout i ruským čtenářům svá díla nezprostředkovaně jsem během času přistoupil na psaní v ruském jazyce. Znaje ruský jazyk v jeho literární formě, nemohl jsem již důvěřovat ruským překladatelům. Avšak nepřekládal jsem sám sebe do ruštiny, nýbrž jsem rovnou psal, a píšu, originály svých děl v ruštině. Tím se mohu, díky Bohu, zabývat i v současné době a publikuji v ruských nakladatelstvích, moskevských i regionálních, jako rusky píšící autor. Zároveň ovšem zůstávám věrný udmurtskému tématu a svému navýsost udmurtskému – obecněji uralskému – světonázoru.
MK: V roce 1990 vyšla v časopise Tvar causerie od jednoho známého politického glosátora, nazvaná „Udmurti, Samojedi a Čečenci“. Politicky zaměřených zmínek o východních uralských národech v českých periodikách za posledních pětadvacet let je mimochodem pomálu – všiml jsem si ještě článku „Národnostní politika v Sovětském svazu“ (Svědectví 93, 1992), v němž konzultant Rady Evropy Paul A. Goble píše o Udmurtech jako o kanibalech. V oné causerii se s nadsázkou a hypoteticky představují tři výše zmíněné národnosti jako ty, jež mají zájem na udržení sovětského impéria. Dává ti to smysl?
VA-S: Udmurti přirozeně neradi přijímali státní správu, jež je jim i jako pojem cizí, a periodicky se proti ní bouřili. Tento odpor, dnes však již ve formě mlčenlivého bojkotu, je možné pozorovat i v současné době. Čili z onoho původního demonstrativního protestu se stal mlčenlivý výraz nespokojenosti a nepoddajnosti vůči státní moci. Přírodní lovci a rybáři, svobodní zemědělci – Udmurti – ani dnes nepřijímají státní správu v žádné formě.
To se ovšem příliš literárního kontextu našeho rozhovoru netýká, jakož ani nesmyslné téma kanibalismu Udmurtů. O něm se nicméně domnívám, že má původ v události let 1892–94, nazývané multanský proces, jež měla ohlas nejen v Rusku, nýbrž i v zahraničí – v Evropě. Šlo o soudní proces na základě lživého obvinění, vzneseného proti deseti křesťanským Udmurtům z vesnice Staryj Multan. Podle něj tito Urdmuti přinášeli svým pohanským bohům lidské oběti. Proces trval dvacet devět měsíců a při třetím stání byli Udmurti zcela osvobozeni. Udmurtů se zastali čelní představitelé ruské demokraticky smýšlející inteligence, kromě jiných spisovatel Vladimir Korolenko, právníci Karabševskij a Koni a vědci Suchodojev a Patenko. Proč carská vláda tehdejšího ruského impéria podporovala tento hanebný proces s příslušníky nepočetného udmurtského národa? Určitě kvůli tomu, že státem organizovaná totální christianizace Udmurtů se nezdařila, a chtěli tak Udmurty potrestat za jejich loajalitu pohanským bohům – Bydzym (Velkému) Inmarovi, Kuldysinovi a Kuazi-Inmarovi, které dodnes doprovází více než sedmdesát méně významných duchů a božstev. Současné výzkumy ukazují, že obvinění za neexistující zločin bylo iniciováno vládou ruského impéria, a to za účelem deportace celého národa za Ural, na Sibiř, a záboru jeho území. Po Udmurtech by následovaly další neruské národy. Udmurti tedy nebyli kanibalové. Takový údaj nenalézáme ani v žádném starším prameni. Podle Udmurtů je život člověka posvátný, je to dar Boží, jejž kromě samotného Boha nemá nikdo právo odebrat.
Vypadá to tedy, že nečestní politici dodnes zneužívají ona dávná obvinění.
MK: Jaké mají Udmurti vztahy (na úrovni politické, kulturní či historické) se sousedními národy?
VA-S: Vztahy Udmurtů k sousedním národům jsou stabilně odměřené. Dle své individualistické přirozenosti Udmurt nerad staví na odiv své city. Historickými sousedy Udmurtů jsou od 12. století Turci a od 16. století Slované. V oněch dobách si Udmurti hrdinně a dlouho bránili právo na svou původní zemi, ale nakonec byli nuceni ustoupit početní i vojenské převaze nepřítele.
Záporné postoje ke svým historickým sousedům však Udmurti nemají. Je to důsledek mírumilovné povahy Udmurtů a distance, již si udržují od příslušníků jiných národů. Jako jednotlivci mají Udmurti kontakt s ostatními v rámci osobních vztahů v místě bydliště a společného pracoviště. Vztahy mezi národy jsou tedy celkem ustálené, ovšem do velké míry za cenu utlačování zájmů původního obyvatelstva, což nemůže v jeho středu nevyvolávat nihilistické nálady.
MK: Když jsem navštívil Republiku Marij-El čili Marijskou republiku, setkal jsem se s Rusy, kteří tvrdili, že ač narozeni v tamní republice, nevědí, že nějací Marijci a marijština existují. Nikdy je nenapadlo, že název republiky odkazuje na nějaké etnikum. Na druhou stranu mě překvapuje zájem Rusů o ugrofinská etnika kulturně i jazykově asimilovaná už ve středověku, totiž o Muromce a Merjany, s nimiž, jak se zdá, se dnes někteří identifikují. Svědčí o tom například film Ztichlé duše (Ovsjanky). Jak je to se vztahem udmurtských Rusů k udmurtštině? Učí se v Republice Udmurtii udmurtsky?
VA-S: Na úvod je třeba říct následující: čistokrevných Rusů, pokud je tak lze nazývat, není v Udmurtii už mnoho – alespoň ve srovnání s ruskojazyčným obyvatelstvem. (Udmurtů je dle úředních censů okolo 700 000. Tento počet však není z objektivních příčin přesný – ne všichni Udmurti se při sčítání přiznají ke své národnosti. Domnívám se, že na celém světě nás žije přes 1 500 000.) Příčinou všeobecného rozšíření ruského jazyka jsou především právě ruskojazyční mluvčí, mezi které nepatří jen Rusové, nýbrž i příslušníci různých dalších národů – ovšem i Udmurti, ale také Tataři a mnohé další národy, kterých je v Udmurtii kolem sta.
Rusové žijící v Udmurtii již ve druhém či dalším pokolení obvykle udmurtštině trochu rozumí. Velká část Rusů se dokonce v udmurtštině domluví řekněme na úrovni každodenního života. Týká se to do velké míry hlavně venkova. Ve městech se pak v posledních letech rozběhly kurzy udmurtštiny, kdy do jedné skupiny dochází průměrně patnáct až dvacet žáků.
Tyto jazykové zájmy se projevují převážně na úrovni národních kultur. Na úrovni sociálně ekonomické, kde se veškerá administrativa včetně své legislativní formy odehrává výhradně v ruštině, je postavení udmurtštiny zanedbatelné.
MK: Jaké je tedy současné společenské a právní postavení udmurtštiny?
VA-S: Podle ústavy Udmurtské republiky jsou úředními jazyky daného subjektu Ruské federace ruština a udmurtština. Disparita mezi jazyky je však v praxi obrovská. Působnost udmurtského jazyka je omezena na národní kulturu a literaturu a na kontakt mezi vlastními původními mluvčími, kteří v Udmurtii tvoří kolem 40 % obyvatel. (V Udmurtii pak žije více než polovina z onoho úředního počtu sedmi set tisíc Udmurtů.)
V udmurtštině vychází pět nízkonákladových časopisů a tři celorepublikové noviny. Částečně jsou dotovány státem, zčásti ze soukromých zdrojů. V republikové televizi i v rádiu pravidelně vysílají v udmurtštině krátké zprávy, tematických pořadů je však minimum. Udmurtská nakladatelství vydávají ročně dvacet až třicet udmurtskojazyčných titulů. Udmurtsky se vyučuje pouze udmurtský jazyk a udmurtská literatura, všechny ostatní předměty jsou v ruštině. Avšak škol s výukou udmurtštiny stále ubývá. Příčin tohoto procesu je mnoho a není mnoho důvodů k naději, že by se jej podařilo zvrátit. Domnívám se, že hlavní příčina tkví v tom, že rodilí mluvčí udmurtštiny mezi sebou v současné době prakticky nevidí žádné vlivné lidi, vyšší státní úředníky, politiky či podnikatele, a kvůli tomu nutně odmítají dětem předávat svůj rodný jazyk. Národní sebevědomí Udmurtů je tak vystaveno individuálnímu vědomí „druhořadosti“, danému tím, že jedinec nepracuje pro blaho národa. Udmurtštině hrozí, že se stane „jazykem kuchyně“.
MK: Je v historii udmurtské literatury nějaký „zlatý věk“?
VA-S: Tímto souslovím lze dle mého mínění nazvat dobu od roku 1917 do třicátých let. Tehdy vyrůstala a nerušeně pracovala pro blaho svého národa celá plejáda velkých mistrů udmurtské literatury. Oni probudili Udmurty k velkým činům. Zmiňme například Kuzebaje Gerda, Kedru Mitreje, Michaila Konovalova, Grigorije Medveděva, Ašalči Okiovou, Nikofora Kornilova, Trokaje Borisova, Ajva Iviho… Prakticky všichni se později stali terčem stalinských represí a většina z nich byla zavražděna. Od té doby do roku 1940 Svaz udmurtských spisovatelů neexistoval jednoduše kvůli tomu, že většina jeho členů byla zlikvidována v gulazích. Zbytek pak byl odvelen do války proti nacistům…
Avšak i během onoho krátkého „zlatého věku“ si udmurtská literatura stihla vybudovat vysokou úroveň a tvůrčí ráz, jenž se i přes dlouhou nečinnost částečně zachoval do dneška. Současný Svaz udmurtských spisovatelů ovšem bohužel žádnému literárnímu procesu už dlouho nenapomáhá ani nehájí zájmy jednotlivých tvůrců, kteří jsou nuceni řešit své problémy – existenční i nakladatelské – bez jeho pomoci. Jak se říká, každý svého štěstí strůjce.
MK: Překládá se česká literatura do udmurtštiny? Překládá se udmurtská literatura do češtiny?
VA-S: O žádném českém díle v udmurtštině nevím. Za mých studií na filosofické fakultě Udmurtské univerzity nám vykládali, že jakýsi český spisovatel Filip Mirek studoval spolu s naším Gennadijem Krasilnikovem v Moskvě na Literárním institutu a v šedesátých letech přeložil a vydal jeho povídku. Volal jsem teď Krasilnikově sestře a ona mi řekla, že v roce 1953 skutečně do Udmurtie na pozvání jejího bratra přijel český novinář Filip Mirek, pobyl u něj v udmurtské vesnici a pak vydal v nějakém pražském časopise svůj cestopis z Udmurtie. Žádný překlad z udmurtštiny však nakonec nevyšel. Doufám, že podobně nedopadnu já se svým románem, jenž se prý překládá do češtiny.