Jakub Novosad
Shrnout ve zkratce čilý literární život srbské provenience je pro cizince těžký úkol. Umělecká snaživost, kvalita dosahovaných výsledků, ale především četnost tvůrčí základny prokazují, že v současnosti je srbská literatura na vysoké provozní úrovni; vybrat z publikovaných děl ta podstatná představuje každý rok stále větší problém i pro zdejší literární kritiku. Množství v Srbsku vydávaných beletristických knih je totiž obrovské, s českým trhem neporovnatelné – co měsíc se v knihkupectvích objevují desítky domácích titulů nových a nových vydání titulů starších. Nemluvě navíc o široce dostupných zahraničních dílech, ať už textech světových klasiků (i v originálech), nebo knihách ze zemí někdejší Jugoslávie. Jejich samozřejmá přítomnost je dokladem specifičnosti regionu: Na Balkáně se vždy prolínalo několik odlišných kultur, jejich potýkáním je zde poznamenáno takřka vše, literaturu nevyjímaje. Zřejmě přirozené snahy zařazovat významné jugoslávské literáty do dějin toho kterého národa tak vyvolávají polemiky a sváry. Typickým příkladem je přetahovaná o jediného jugoslávského držitele Nobelovy ceny Ivo Andriće (rodáka z Bosny). Pozice současných autorů není o mnoho rozdílná. Momo Kapor, jeden z nejplodnějších autorů starší generace, se sice narodil v Sarajevu, sám se však počítá do literatury srbské. Podobně se zařazuje také málokomu neznámý Radovan Karadžić, původem Černohorec.
Od ostatních balkánských národních literatur se srbská však přece jen vždy odlišovala svou „světovostí“. Dokázala totiž, zejména v průběhu 20. století, neuvěřitelně rychle reagovat a pracovat s novými proudy světové literární produkce. Díky této flexibilitě zde velmi brzy vyrostlo několik především po formální stránce zručných a schopných generací spisovatelů, které za sebou zanechaly bohaté literární dědictví. Například srbský surrealismus je spolu s francouzským a českým považován za stěžejní projev tohoto směru. Stejně tak se zde dařilo dekadenci, undergroundu, symbolismu, absurdnímu dramatu. Otevřenost Titovy Jugoslávie vůči Západu i Sovětskému svazu jen podpořila produktivitu tvorby. Progresivní přístup k umění nezabrzdil ani nástup postmoderny. Odkaz nejvýznamnějšího prozaika druhé poloviny 20. století, Danila Kiše (svým způsobem průkopníka srbské literární postmoderny), nadále silně ovlivňuje tvorbu současných autorů. Neustálé, přitom pořád kreativní experimentování s jazykem i formou, snahy objevovat nové cesty literárního vyjádření dominují většině zdejších prozaických prací – uspět na tomto poli je otázkou prestiže. Naproti tomu poezie i přes objemný počet vydávaných sbírek pozvolna ustupuje do pozadí zájmu, neboť momentálně postrádá výrazné a inspirativní osobnosti.
Srbská literatura reagovala na bouřlivá devadesátá léta zdrženlivěji než ta bosenskohercegovská. Vznikly sice texty bezprostředně reagující na rozpad Jugoslávie i následnou válku, avšak nikdy se tvorbě srbských autorů nestaly tematickou základnou. Několik podařených děl nakonec přece jen vzniklo, patrně nejlepší je román Vladimira Arsenijeviće U potpaljublju (1994, česky V podpalubí, 1996). Další texty reflektující uplynulou dekádu představují hlavně spisky převážně deníkového či reportážního charakteru. Odhlédnuto od tématu, kvantitativně nadále dominují především povídky a romány, v nichž nad obsahem převažuje způsob podání. Píše-li už někdo o válce, jedná se jen zřídkakdy o ústřední téma knihy. Typickým příkladem jsou povídky Mihajla Pantiće a Davida Albahariho, v nichž k postavám neodmyslitelně patří jednak veskrze pozitivní emoce, jednak ale i morbidnost a vulgární agresivita. Vše je přitom vydáváno za naprostou samozřejmost; dojde-li k násilí, je to jen všední záležitost.
Válka je považována za vedlejší jev i proto, že ji Srbové vedou vně svého území, takže v centrálním Srbsku se jich konflikt téměř nedotýká. Teprve po bombardování Srbska Severoatlantickou aliancí v březnu 1999 začínají do prózy pocity deziluze a negativismu pronikat více. Znovu platí, že však jen málokdy ovládnou děj úplně; postupně se vytrácejí. Jediným literárním druhem, kde si autoři v devadesátých letech dovolují včas a kriticky reagovat na vypjaté dění na Balkáně, je drama. Mimořádně úspěšné jsou hlavně autorky. Dnes již světově proslulá Biljana Srbljanovićová ovlivňuje srbskou společnost velmi razantně. Ve své hře Beogradska trilogija (1997, Bělehradská trilogie) se zabývá problémem emigrace Jugoslávců v devadesátých letech. Veškeré inscenace tohoto dramatu se okamžitě staly „kultovními“. Podobným úspěchem se pyšní i hra Uglješi Šajtinace Hadersfild (2004, Huddersfield). Pro svou schopnost věrně zachytit poválečný marasmus, který po roce 2000 ovládl některé části srbské společnosti, si autor získal uznání celé divadelní veřejnosti. Na setkání čtyř třicátníků demonstruje Šajtinac rozdíly ve vyrovnávání se s minulostí, psychický úpadek jedince a celkový rozklad morálních hodnot v Srbsku po devadesátých letech. Na stránkách Plavu je to jediný srbský text zabývající se válečnou tematikou, ostatní příspěvky se věnují jiným; rozvrhujeme je jako krátkého průvodce po současné srbské postmoderně.
Jovica Aćin ve svých krátkých prózách nestydatě znehodnocuje odkaz největších světových spisovatelů. Podobné ambice má ve většině svých textů, jemná mystifikace počítající s obecně vzdělaným čtenářem mu slouží jako hlavní vyprávěcí a provokativní prostředek. Vhodně tak doplňuje Basarovu Fámu o bicyklistech, možná nejpřelomovější srbské literární dílo posledních desetiletí. Basara jde dál než Aćin – nejenže zesměšňuje a uráží osobnosti světové literatury, ale nebojí se ani využít jejich styl a texty své vydávat za dílo jejich. Málokdo zůstane ušetřen. Patrná je podobnost s cimrmanovským humorem: celý román je natolik propracován, že člověk nedostatečně znalý některých informací ho opravdu může považovat za seriózní vědecký výzkum. Ne neprávem Fámu o bicyklistech označují literární historici a teoretici za Basarovo „remek-dílo“, tedy dílo životní.
Podobně nezvykle jako předešlá dvojice přistupuje k literatuře také David Albahari, byť si nevšímá cílů tak vznešených, ale soustředí se jen na civilní – jeho povídky představují jakýsi základní vhled do okolního života. Většinou se přitom od sebe výrazně liší způsobem provedení, což neuniklo pozornosti a chvále srbských literárních kritiků.
Úryvky z románů Ruski prozor (2008, Ruské okno) Dragana Velikiće a Spletkarenje sa sopstvenom dušom (2003, Pletichaření s vlastní duší) Marije Jovanovićové nahlížejí na svět kolem sebe zase jinak. Autoři vtahují čtenáře do intimního světa svých postav, pečlivě a důvěrně ho s nimi seznamují a snaží se ho donutit k emotivním reakcím. Cílem je povahokresba postav, ve snaze podat zážitek z četby co nejsugestivněji se autoři často nebrání ani autobiografickým prvkům. Zatímco Velikić pracuje pozvolna, pomalu se propracovává k příběhu své postavy, Jovanovićová skáče ve světě své ženské hrdinky velmi dynamicky a nezřetelně z jednoho tématu na další. Využívá přitom spoustu odkazů na filosofii, přičemž jejím hlavním poselstvím má být fakt, že snaha o emancipaci v patriarchální společnosti je velmi bolestná a vyčerpávající.
O cosi podobného usiluje ve svých básních Ana Ristovićová. U ní je však efekt zcela opačný, neboť na rozdíl od hlavní hrdinky z Pletichaření, jež má celou dobu potřebu věci měnit, z poezie jediné zde zastoupené srbské básnířky vyznívá boj o štěstí beznadějně a nešťastně. Autorka se ve svém „mindráku“ navíc zaměřuje na banality. Vojislav Karanović je básník jiného typu: hbitá obrazotvornost a propracované básně dávají jeho tvorbě lidštější rozměr; témata i jednotlivé příběhy se zdají být smysluplnější. Jako bonus jsme připravili několik básní Radovana Karadžiće. Zcela nevyrovnaný a protichůdný trojlístek básníků tak skvěle dokládá rozporuplnost současné srbské poezie.