Mihad Mujanović
Bosenskohercegovská literatura je značně neurčitý a těžko definovatelný pojem. Mnohdy si s ním nevědí rady ani místní obyvatelé, natož pak zasvěcení cizinci. Zjednodušeně řečeno se jedná o kompaktní spojení tří národních písemnictví, která více či méně odlišuje historické vědomí a spojuje jazyková blízkost na jasně definovaném prostoru. I při takovém vymezení je však nutné počítat s přesahy do literatur bezprostředně sousedících. Až druhotné je, že bosenskohercegovskou literaturu tvoří Bosňáci, Srbové, Chorvati a další etnika v jejich jazycích, bosenštině, srbštině, chorvatštině nebo ve starším období srbochorvatštině.
Prostor Bosny a Hercegoviny vždy stál na okraji světového dění. Ve středověku byl periferií křesťanské Evropy, za osmanské nadvlády zase islámského Orientu. Převratná změna nastala až koncem 19. století, kdy se tato nejzápadnější osmanská provincie dostala na čtyři desetiletí pod správu Rakouska-Uherska. Všestranná modernizace přinesla trvalý a bezpochyby plodný kontakt se soudobými kulturními procesy, které měly zásadní vliv i na formování novodobé bosenskohercegovské literatury. Zanikala stará a rodila se nová společnost, zatím nedospělá a nevyhraněná, imitující západní vzory. Srovnávání kroku s Evropou trvalo ještě půl století, prošlo dvěma světovými válkami, napjatým obdobím první Jugoslávie, jejím rozpadem a vyústilo v obnovení Jugoslávie.
Nový kurz emancipačního vývoje přišel po druhé světové válce, kdy se moci na několik dekád ujali komunisté. Ti kladli velký důraz na hospodářství a zlepšení materiální situace obyvatelstva. Dostatečně ilustrativní je příklad Sarajeva, jež se z provinčního města brzy stalo bosenskohercegovskou metropolí. Literární produkci si režim podmanil a ideologicky usměrňoval ve Sdružení spisovatelů, vzniklém v roce 1945. Situace v Jugoslávii ale nebyla dlouhodobě stabilní a promítaly se do ní četné celospolečenské proměny. Dokonce i straně oddaní a vyzdvihovaní spisovatelé nezadržitelně směřovali od uzavřeného objektivistického socrealismu 40. a 50. let k novému modernismu. Například Ivo Andrić (1892–1975), držitel Nobelovy ceny z roku 1961 a autor světoznámého Mostu na Drině, či tvůrce Derviše a smrti Meša Selimović (1910–1982) a kronikář partyzánského boje Branko Ćopić (1915–1984). Některá jejich díla lze vedle povídek Isaka Samokovliji (1889–1955) zařadit i do předmodernismu.
Cesta k plnohodnotnému novomodernismu (50.–80. léta) však nebyla ani přes značný kvalitativní i kvantitativní posun písemnictví jednoduchá. Do počátku 60. let se pěstoval subjektivistický přístup k válečné literatuře, oslavující partyzánské hnutí. Nato se rozvíjela avantgardně-symbolistická próza v podání Vitomira Lukiće, Anđelka Vuletiće a Mirka Kovače a nemalé přízni se těšil i neohistorický typ prózy Iva Andriće, Meši Selimoviće, Ćamila Sijariće a Nedžada Ibrišimoviće. Realistický přístup, tolik vlastní bosenskohercegovskému prostředí, přitom nevymizel a od 70. let se opětovně rozvíjel v dílech Aliji Isakoviće, Nenada Radanoviće a Rista Trifkoviće. V poezii se v období „tání“ profiloval intimní neoromantismus Izeta Sarajliće, Dary Sekulićové a Bisery Alikadićové. Na evropský vývoj zareagovali avantgardně intelektuální básníci Mak Dizdar, Husein Tahmiščić a Nikola Šop. Nové moderně s nádechem regionálního patriotismu se oddali Anđelko Vuletić a Veselko Koroman. Směrem k intelektualizaci motivů rodného kraje nejdále došli Marko Vešović a – s patrným sklonem k neohistorismu – Skender Kulenović. Od 60. let se rozvíjelo i tzv. veristické básnictví, tíhnoucí k depoetizaci představované skutečnosti. Blízký mu byl humor, satira zastoupená Duškem Trifunovićem, Ilijou Ladinem a Stevanem Tontićem. Dramatu se dařilo v oblasti kritické komedie a neosymbolismu v hrách Fadila Hadžiće a Miodraga Žalici. Irfan Horozović přijal beckettovský model antidramatu a nechával se unést vlnou neohistorismu jako Derviš Sušić, Miroslav Jančić a Nedžad Ibrišimović.
Na výzvy postmoderny bosenskohercegovská literatura zareagovala oproti srbské a chorvatské zpožděně a s nedůvěrou. Nejvíce stop zanechala v tvorbě tehdy začínajících spisovatelů Irfana Horozoviće, Tvrtka Kulenoviće i Dževada Karahasana.
Zdálo se, že dynamický rozvoj kulturní činnosti nemůže nic narušit. Opak byl ale pravdou. Koncem 80. let jugoslávská společnost zabředávala do ekonomické i mentální krize, která vyvrcholila rozpadem společného státu. Velmi rychle postupoval rozklad socialistického modelu bratrství a jednoty mezi národy a prosadil se nacionální princip. Zvlášť tragické následky měly nové okolnosti v Bosně a Hercegovině, která svým charakterem odporovala jakémukoliv dělení a separaci. Válka probíhající v letech 1992 až 1995 zde zanechala nesmazatelné stopy jak na krajině, tak na obyvatelstvu. Do prvních řad se vedle nesmiřitelných politiků postavili i spisovatelé, popřípadě se spisovatelé sami stali politiky. To je i případ básníků Radovana Karadžiće, Anđelka Vuletiće a Džemaludina Latiće. Zatímco lidé umírali na ulicích a historické památky se měnily v prach, volali tito autoři po další krvi a nových spáleništích. Mnozí umělci zemi raději opustili a pokračovali v tvorbě za hranicemi. Poslední tečkou za bratřením literátů všech národností bylo roku 1993 zastřelení posledního předsedy Sdružení spisovatelů, básníka Jakova Jurišiće. V témže roce vznikly tři nové národní instituce, Akademie věd a umění Republiky srbské, Spolek chorvatských spisovatelů Herceg-Bosny a v duchu starých časů Spolek spisovatelů Bosny a Hercegoviny. Posledně jmenovaná má dnes jako jediná celostátní působnost s více než sto šedesáti členy různých národností.
Válka sama o sobě neznamenala konec literární činnosti, spíše se zdá, že extrémní podmínky vedly k její stimulaci. S ohledem na zájem světové veřejnosti o balkánský region lze dokonce hovořit i o expanzi bosenskohercegovské literatury. Zachytit soudobé dění se stalo přáním a mnohdy i povinností každého spisovatele, aniž by byl brán ohled na uměleckou a technickou stránku psaní. Kvalifikovanější soudy přinese až delší časový odstup.
Mezi prvními na zvrácený chod dějin první poloviny 90. let zareagovali básníci. Na příkladu dvou autorů lze tehdejší tvorbu rozdělit na dva navzájem propojené typy, útěšný a útrpný. Již zesnulý básník Izet Sarajlić (1930–2002) vydal legendární Sarajevskou válečnou sbírku (Sarajevska ratna zbirka, 1992), o níž sám pronesl: „Je to jediná sbírka, o které mohu říci, že bych ji byl raději nikdy nenapsal.“ Pro něj charakteristickou něhou a laskavostí se zde vzepřel vší nenávisti a zlobě, která se valila na jeho obležené město. Zvlášť působivá je intimita výrazu, kdy si neosočuje právo mluvit za trpící lidskou masu, ale skrze svou vlastní bolest obhajuje obecně lidské hodnoty, lásku, krásu a toleranci. Vzhledem k předkládaným faktům je pro neznalé místních poměrů sbírka těžko srozumitelná. Ke konci svého života Sarajlić propadl milostné melancholii, když jej nadobro opustila jeho celoživotní láska a partnerka Mikica. Poslední verše básníka něžných citů vyšly ve sbírce Druhá láska (Druga ljubav, 2002), z nichž některé jsou uveřejněny i v tomto čísle Plavu. O poznání naléhavěji vyzněl hlas Abdulaha Sidrana (1944), jenž publikoval Sarajevskou rakev (Sarajevski tabut, 1993). Ačkoliv se v této sbírce vyskytují i starší básně, shodou okolností ty „válečné“ měly největší ohlas. Rakvi je v tomto případě připodobněno bosenskohercegovské hlavní město, hroutící se pod záplavou granátů i lidské krutosti. Patrná je zde tendence k rétorickým postupům, která s lehkostí hovorového jazyka výpovědi dodává ráz modlitby nebo meditace. Sidran se často pokorně obrací k Bohu, jemuž svěřuje svá trápení a pochyby nad osudem tohoto světa. Někdy se zdá, jako by propadl křečovité hořkosti, ale zdání klame. Čtenář je vtažen do tragédie básníkova pera a je nucen hledat klid pro své svědomí, když přihlíží neskonalé zkáze. Navzdory všemu opěvuje lásku a ženskou krásu, ale tolik potřebné naděje se mu nedostává.
Sidran se profiloval také jako vynikající dramatik. Tragédie Ve Zvorniku jsem nechal svoje srdce (U Zvorniku ja sam ostavio svoje srce, 2002) je jednou z nejsyrovějších a nejrealističtějších obrazů fyziognomie války. Jakýsi hudební skladatel se pokouší najít inspiraci pro napsání symfonie po vzoru Smetanovy Vltavy. Volí k tomu špatné místo i čas, etnicky pestré východobosenské město na řece Drině roku 1992. Umělcovo chápání skutečnosti se dostává do konfliktu s vojenskou mašinérií, která jej obklopí a beze zbytku pohltí. Jedno z dalších potvrzení, že za války mlčí múzy.
V próze se nejdříve objevila útlejší dílka bezprostředně reagující na zažívané hrůzy, jako např. Kniha Adema Kahrimana napsaná Nedžadem Ibrišimovićem Bosňanem (Knjiga Adema Kahrimana napisana Nedžadom Ibrišimovićem Bosancem, 1992) Nedžada Ibrišimoviće a Deník stěhování (Dnevnik selidbe, 1993) Dževada Karahasana (1953). Karahasan je na bosenskohercegovské prostředí nezvykle kultivovaný umělec s širokým rozhledem. Orientace na soudobé evropské literární trendy u něj nebyla nutnost, ale vnitřní potřeba. V jeho tvorbě vynikají postmoderně laděné romány Východní diván (Istočni diwan, 1989) a Šahriarův prsten (Šahrijarov prsten, 1996), kterým se však kvůli nepříznivým okolnostem 90. let nedostalo zaslouženého ocenění. Východní diván je inspirován životem súfijského učence a mučedníka al-Halládže i samotným súfijským učením. Jednotlivé dějové linie jsou provázány formou zrcadel, přičemž předchozí se rozplývají v následujících. Šahriarův prsten zachází ještě dále, když boří lineárnost historického toku a ještě intenzivněji vede dialog mezi kulturními obrazci Orientu a Okcidentu.
K borgesovské fantastice má blízko i Irfan Horozović (1947), jehož román Talhe ili šedrvanski vrt (1972) v tomto směru drží bosenskohercegovský primát. Zvláště v posledních letech autor reflektoval krvavé svědectví války v delší próze, rodinné kronice Filmofil (2000) a hamletovské tragédii William Shakespeare v Dar es Salamu (William Shakespeare u Dar es Salamu, 2002), a celé řadě povídek.
Zvláštní postavení mezi spisovateli má lékařka Nura Bazduljová-Hubijarová (1951). Je řazena k nejplodnějším a nejčtenějším domácím autorům a zároveň je jednou z mála představitelek tzv. ženské literatury. Již první její „vážnější“ román Láska je sihirbaz, táto (Ljubav je sihirbaz, babo, 1994) vzbudil velký zájem veřejnosti. Pozornosti se dostalo také útlé próze Kad je buo Juli (Když byl červenec, 2005). Obě díla pojednávají o nedávné válce. První z nich zachycuje počátky rodícího se konfliktu očima mladé ženy, která odmítá uvěřit sebedestrukci společnosti, druhé líčí srebrenický masakr roku 1995 očima osiřelého chlapce. Při jejich hodnocení nelze než přijmout výhrady kritiků o zjevně schematickém a umělecky sporném přístupu Bazduljové-Hubijarové k literatuře.
S větším nadhledem a opatrnějšími soudy ke zpracování války a poválečného období přistoupil Nenad Veličković (1961). Podnájemníci (Konačari, 1995) jsou deníkem-románem jedné dívky, jejíž rodina tráví válku v muzeu. Mezi masivními muzejními zdmi se snaží izolovat od venkovního „špatného“ světa a zachránit vše „dobré“, co se zachránit dá. Sahib, imprese z deprese (Sahib, impresije iz depresije, 2001) líčí epistolární formou zážitky pracovníka OSN v Sarajevu. Nahlíženo očima „Zápaďáka“ a k tomu gaye se Veličković vysmívá nejen bídě sarajevských poměrů, ale poukazuje i na povahové deformace člověka vyspělého světa. V tomto případě lze hovořit o typické ukázce bosenského humoru.
Nečekaný ohlas vzbudil román Lesní duch (Šumski duh, 2004) Gorana Samardžiće (1961). Zjitřená atmosféra v Jugoslávii přelomu 80. a 90. let je zprostředkována agresivním chlapáctvím a sexuální obsesí s maximálním využitím rozmanitých forem jazykových prostředků. Ústředním motivem je proces dospívání, který formuje lidskou povahu ve střetu s okolními podněty. Pokud je zvolena „správná“ cesta, i ten největší vyděděnec se může stát hrdinou.
Bezprostřední zkušenosti s hrůzami války, dokonce i s pobytem v koncentračním táboře, zanechaly silnou stopu v díle Zlatka Topčiće (1955). Vedle dramatu, mj. her Uprchlíci (Refugees, 1999) a Time Out (2001), se věnuje i próze. V ní se stal průkopníkem nových postupů postmoderny. Velmi populární je jeho román o destrukci humanity v člověku Noční můra (Košmar, 1997). Z poslední doby lze vyzdvihnout prózu Holá kůže (Gola koža, 2004) o hledání vlastní minulosti. Prostřednictvím chlapce Mustafy se dětský svět snů a skutečnosti slévá do jedné reality, která může být stejně živá jako tvrdé rány osudu.
Mladší bosenskohercegovští autoři mají oproti svým starším kolegům ztížený přístup k publikování děl. Počet nakladatelství sice v posledních letech vzrostl, ale tiráže jsou velmi nízké a nakladatelé nedůvěřiví. To vše se podařilo překonat básnířce Šejle Šehabovićové (1970), jejíž básně a povídky si získaly nejen klasické čtenáře, ale i uživatele internetu. Inspirace moderními způsoby komunikace a jazykem high-tech doby je v její tvorbě více než patrná. Se svou povídkou Svícen (Svijećnjak) získala roku 2003 první cenu serveru Pincom za krátkou povídku.
Jakákoli snaha stručně postihnout vývoj bosenskohercegovské literatury na přelomu 20. a 21. století přináší riziko, že některé významné jméno nebo dílo bude muset být vynecháno. Platí to i pro tento souhrn, ve kterém chybí prozaici Tvrtko Kulenović, Dario Džamonja, Miljenko Jergović, Josip Mlakić, básníci Mile Stojić, Josip Osti, Ivan Kordić a mnozí další.