Josef Šlerka
Masłowská, Dorota. Královnina šavle
Z polského originálu Paw królowej přeložila Barbora Gregorová.
1. vyd. Praha: Agite/Fra 2008, 142 s.
Na nový román Doroty Masłowské čekali čtenáři neuvěřitelné čtyři roky. Její debut Červená a bílá (Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną, česky 2004) způsobil na polské literární scéně doslova zemětřesení a vynesl Masłowské nominaci na prestižní cenu Nike. Za nový román Paw królowej (2006) Masłowská cenu konečně získala. A nejen to, autorka zde dokázala překročit svůj stín a napsat román přinejmenším stejně tak dobrý, jako byla prvotina. V překladu osvědčené Báry Gregorové vyšla letos kniha pod názvem Královnina šavle i u nás.
Ve své prvotině Masłowská oslnila především dokonalou prací s jazykem. Hlavní hrdina románu Silnej patřil k subkultuře tzv. „dresařů“, mluvil obludnou polštinou, byl naprosto bez vkusu, zcela prázdný – jeho příběh jsme ovšem četli s nadšením. Do polské literatury s ním vtrhl jazyk ulice ve své surovosti i poetičnosti. Kritici byli nadšeni, ale často opomíjeli fakt, že na čtenářské okouzlení působilo samotné postavení autorky. Přesněji napětí mezi implikovaným vypravěčem a skutečnou autorkou: na jedné straně násilnický dresař, na straně druhé čerstvá maturantka Masłowská. Bylo patrné, že text nemůže fungovat jako „generační zpověď“, nebo dokonce jako „text s autobiografickými prvky“. Díky tomu se ovšem čtenáři i kritici mohli soustředit na samotný jazyk a fiktivní svět, který jím byl stvořen. Ozvláštnění vymanilo text z reprezentační role a umožnilo vnímat jeho estetické kvality mnohem zřetelněji.
Podobnou cestou, a přesto v lecčems odlišnou, se Masłowská vydala také v Královnině šavli. Také zde si autorka vybrala přesně ohraničenou subkulturu – nikoli však proto, aby ji popsala zevnitř, ale proto, aby využila vyhraněný jazyk, jímž se tato kultura – totiž kultura hip-hopu – vyznačuje. Jedná se tedy o subkulturu, která v sobě obsahuje nejvíce ze současného globálního a multimediálního světa, ať již v pozitivním nebo v negativním smyslu. Ostatně právě v Polsku se hip-hop uchytil nejvíce z celé postsovětské Evropy. Formálně tak Masłowská pracuje s relativně přesně stanovenými principy, které přenesla z oblasti hudební do textové. Celý text je prostě rapován, a to tak dokonale, že se čtenář neubrání, aby v duchu nerapoval spolu s autorkou. Slang polského hip-hopu je naplněn anglicismy, vyšinutími z větné vazby, komolením slov i archaismy. Voní sexem, násilím, drogami a rebelií, i když vypráví banality. Jak poznamenal jeden z polských literárních kritiků: Masłowská spolkla jazyk a hodila šavli. Navíc Masłowská volí pro své vyprávění formu volně propojených povídek, kde se postavy vracejí na scénu spíše z rytmických než logických důvodů.
I když román využívá hudební formu hip-hopu, nebylo by označení hiphopová literatura zcela namístě. Tento termín je vyhrazen především pro současnou literaturu černošskou, která z hiphopového hnutí přímo vychází. Bude ale zajímavé sledovat, jak na její literární práci zareagují ostatní autoři; zdá se totiž, že by Masłowská mohla podnítit další kolo stírání hranic mezi médiem psaného textu a písní. Pozoruhodným způsobem je zde utvářen vícevrstevnatý fiktivní autor-vypravěč. Je to v první řadě autorčino alterego MC Doris, kde MC označuje osobu zvanou Master of Ceremony, která v hip-hopu proudem řeči prokládá hudbu míchanou DJem. MC Doris ale není jedinou vypravěčkou – i o ní se mluví ve třetí osobě všemohoucí a vševědoucí vypravěčkou, která plně kontroluje svůj text zpovzdálí. Ve skutečnosti tak za postmoderní fasádou prosvítá silný a ironický autor moderního románu. Tomu odpovídá i využívání autoreference. Tok vyprávění je například několikrát přerušen poděkováním Evropské unii, která sponzorovala sepsání knihy. Masłowská tak na rovině autoreference narušuje vyprávění poukazem k samotnému médiu vyprávění a jeho historičnosti, na straně druhé ale tímto způsobem zároveň paroduje stálé děkování za granty, které je obligátní součástí každého vydání knihy. Konečně si pak vpádem reklamního poděkování získává distanci vůči textu i samotný čtenář.
Všechny tyto finesy by si ale český čtenář nemohl užít, pokud by kniha nebyla kongeniálně přeložena. Masłowská má u nás štěstí na překladatelku – Báru Gregorovou. Ta v tomto případě dokázala často sáhnout až na dno češtiny, jejích dialektů i slangových výrazů, a ukázala se jako zralá a mocná překladatelka. Její práce má jistě potenciál ovlivnit i budoucí tvorbu českých autorů.