Radka Slouková
Hitem internetu se v loňském roce stala bizarní píseň The Fox
(What Does the Fox Say?), ve které norské komediální duo Ylvis názorně
předvádí posluchačům a divákům, jaké zvuky vydávají různá zvířata,
a marně hledá odpověď na otázku, jak dělá liška. Píseň, která nemá jen
rozesmát, ale i kriticky poukázat na obsahovou vyprázdněnost současné
popové hudby, je typickým příkladem severského humoru: ironická až
absurdní se sklony k parodii.
Vymezit spojení „severský humor“ je značně komplikované. Problém představuje sám pojem humoru, který patří k teoreticky obtížně uchopitelným fenoménům. Existuje nespočet jeho definic, z českého prostředí můžeme zmínit přístup Vladimíra Boreckého, který hovoří o čtyřech základních komických figurách: naivitě (jsme k smíchu, aniž bychom si toho byli vědomi), ironii (výsměch či zesměšnění druhého), humoru se sebeironií (zesměšnění sebe) a absurditě (záměrný nesmysl). [1] V obecném používání však slůvko humor zahrnuje všechny čtyři Boreckého komické stupně a stejně tak bude chápáno i v této eseji.
V souvislosti s humorem je třeba zmínit i problém jeho značné subjektivity. Každý člověk vnímá své okolí jinak a má jinak nastavený práh komična – tedy to, co rozesměje jednoho, nemusí nutně rozesmát druhého. Navíc zde hovoříme o humoru, který se rozprostírá na relativně rozsáhlém území a zahrnuje více států a národností. Přesto lze vystopovat určité společné rysy, které můžeme považovat za pevné konstituenty severského humoru.
Vinou drsného podnebí je humor na Severu ve srovnání s českým temnější, černější a syrovější. Nejblíže stojí anglickému humoru, se kterým sdílí suchost a sklon k absurditě – ne náhodou je kultovní silvestrovskou klasikou v severských zemích britský varietní skeč Dinner for One. Ze zmíněných čtyř komických figur podle Vladimíra Boreckého se v humoru na Severu prosazuje především sebeironie a absurdita. Seveřané si bez problémů dokážou udělat legraci sami ze sebe, nikdo jiný si však nesmí dělat legraci z nich. Není ale nic neobvyklého, když se terčem humoru stanou vážení politikové, církevní hodnostáři nebo dokonce královská rodina – severský humor je prostě přirozenou součástí veřejného života.
Pro demonstraci sebeironie a absurdity v severském humoru jsem se rozhodla uvést pár příkladů. Nadhled a schopnost dělat si legraci sama ze sebe projevila při jedné sbírce například dánská Armáda spásy, která v roce 2008 apelovala na kolemjdoucí s prosbou o příspěvek větou Peníze, nebo budeme zpívat!, za což si toho roku vysloužila mimořádně štědré dary. Norové se nebojí využít ironie ve vztahu k ožehavým tématům a nespekulují, jak jejich někdy až cynické „vtípky“ pochopí svět – po období demonstrací proti lovu velryb se v Norsku objevila kontroverzní trička s nápisem Kdybychom měli delfíny, také bychom je zabili. Švédské pochopení pro sebeironii se projevilo v mimořádném úspěchu seriálu Solsidan, který byl Švédy zvolen za nejoblíbenější komediální seriál všech dob. Důvodem úspěchu byla dokonalá možnost identifikace diváka s postavami, terčem humoru v seriálu totiž byla střední třída a její nešvary. Ve Finsku nabývá absurdita největších rozměrů, neboť právě odtud pocházejí bizarní a velice oblíbená soutěžní klání typu hod mobilem do dálky nebo mistrovství světa ve hře na neviditelnou kytaru. Samostatnou kapitolou pak může být islandský humor, který je vzhledem ke geografickému odříznutí od Evropy nejspecifičtější, libuje si v parodování a také se nebojí užití ironie na veřejnosti – úspěšný islandský komik Jón Gnarr vyhrál komunální volby a stal se starostou hlavního města Reykjavíku díky svému kontroverznímu volebnímu programu, kterému vévodily body typu „veřejnou korupci místo skrývané“, „ručníky do všech bazénů zdarma“ a veřejně prezentovaný cíl „nahrabat si za čtyři roky dost peněz, aby si rodina užila“. S nadsázkou lze říci, že Boreckého vývoj od naivity k absurdnu lze demonstrovat geograficky – čím severněji jedeme prstem po mapě, tím absurdnější humor nacházíme.
Absence „čistého“ humoru
České publikum mělo možnost poznat severský humor především skrze kinematografii a literaturu. Humor realizující se v obou těchto oblastech kultury se vyznačuje především prolínáním komických prvků s tragickými. Většina severských filmů, které dorazí do českých kin, získává skoro automaticky žánrové označení tragikomedie. Jejich humor je totiž kromobyčejně černý a témata nastiňuje příliš vážná na to, aby se jednalo pouze o komediální žánr. Zmiňme například úspěšný dánský film Umění plakat (vycházející z románu Erlinga Jepsena Kunsten at græde i kor, 2002), jehož mrazivé téma zneužívání dětí je zmírněno díky nevinnému a až humorně naivnímu reflektování událostí z pozice hlavního hrdiny. Přesto by jen málokdo doporučil tento film jako komedii, při které se člověk dobře pobaví. Příkladů severské tragikomedie by bylo mnoho, namátkou zmiňme ještě dva cenami ověnčené filmy, které bodovaly v českých kinech: Ukrutně šťastni (Frygtelig lykkelig, 2008) a Kurz negativního myšlení (Kunsten å tenke negativt, 2006).
Spojení humoru s vážnými tématy se projevuje i v severské literatuře. Dokonce se v této souvislosti hovoří o absenci čistého humoru. Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech ještě na Severu vznikala humoristická díla, která si kladla za cíl oslovit co nejširší publikum a pobavit každého (zmiňme například dánské autory Jørna Riela nebo Finna Søeborga), současná literatura si libuje spíše v rafinovaném skrytém humoru, který je přístupný užšímu publiku. Johannes Nørregaard Frandsen z university v Odense si tuto absenci čistě humoristických děl v severské literatuře vysvětluje vzestupem nových médií, která přejímají zábavnou funkci literatury. Především rozvoj internetu a oblíbených stand-up skečů přispěl k tomu, že humor se rozvíjí hlavně mimo literární svět. Zároveň se kvůli politické korektnosti mění samotná podstata humoru. Zatímco v dřívějších dílech mohli autoři klidně vystavět humornou situaci například na ženské neschopnosti pochopit fotbal nebo na typických rysech společenské menšiny, dnes by byl tento humor sice povolen, ale podroben výrazné kritice a označen za nekorektní vůči ženám a xenofobní. Neznamená to ale, že se autoři komičnu zcela vyhýbají. Pouze ho neužívají tak široce a přímočaře jako jejich literární předchůdci. Humor je skrytější a ne každý ho dokáže dekódovat. Proto se v severské literatuře již nedá mluvit o lidovém humoru ve smyslu humoru přístupného širokým vrstvám, ale spíše o elitářském humoru, zaměřeném na užší publikum.
Podívejme se nyní na konkrétní příklady humoru v severské literatuře. Mohli bychom začít už na středověkém Islandu, jehož slavné ságy jsou protknuty suchým humorem, a pokračovat přes komedie Ludviga Holberga z doby osvícenství k dalším autorům (někteří literární vědci dokonce nacházejí sarkastický humor v dramatech Henrika Ibsena). Cesta dějinami literatury by však byla příliš dlouhá, zaměřme se tedy raději na současné severské autory. S ohledem na českého čtenáře budou zmiňována především díla, která byla přeložena do češtiny, aby se mohl následně sám pustit do čtení a zažít severský humor na vlastní kůži. Nebo spíše bránici.
Krimi kořeněné humorem
Nejvýznamnějším vývozním artiklem severské literatury se v posledním desetiletí jednoznačně staly detektivní příběhy. V roce 2013 bylo ze severských jazyků přeloženo do češtiny kolem sta beletristických knih a dvě třetiny z toho bylo právě krimi. Není se tedy co divit, že se severská literatura stává pro širokou veřejnost synonymem pro dobrou, často ovšem drsnou detektivku. Přesto i v tomto žánru můžeme nalézt prvky humoru.
Jedním z autorů, kteří okořenili své kriminální příběhy notnou dávkou sarkasmu a ironie, je dánský spisovatel Jussi Adler-Olsen. V sérii thrillerů o kodaňském policejním oddělení Q se sice dotýká závažných témat typu týrání žen (Žena v kleci, č. 2011), sadismu (Zabijáci, č. 2012), náboženského fanatismu (Vzkaz v láhvi, č. 2012) a zneužívání moci (Složka 64, č. 2013), drastické a brutální scény, které tato témata provázejí, jsou však vyváženy humorným vykreslením postav. Vyšetřovacímu týmu vévodí svébytná figurka Carla Mørcka, jehož lenivost a často až neurvalý způsob komunikace – mimo jiné se syrským asistentem Asadem – čtenáře pobaví a umožní mu na chvíli si vydechnout a nabrat nové síly před další porcí napětí. Osobitý humor jako prostředek k odlehčení dramatických scén je charakteristickým rysem Adler-Olsenova díla, díky němuž se úspěšně odlišil od ostatních severských kolegů (např. od Alexandra Ahndorila a Alexandry Coelho Ahndorilové, skrývajících se za pseudonymem Lars Kepler) a stal se nekorunovaným králem dánského krimi.
Pokud bychom Adler-Olsenovy romány považovali za kriminální příběhy s prvky humoru, můžeme knihu 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr (č. 2011) islandského spisovatele Hallgrímura Helgasona označit za humorný příběh s prvky krimi. I když je třeba upozornit, že se zde jedná o pekelně černý humor v tarantinovském duchu. Vyprávění profesionálního vraha, který prchá z Ameriky a shodou okolností skončí na Islandu, pro něj do té doby zcela neznámem, je mistrovským příkladem severské sebeironie a schopnosti dělat si legraci z vlastního národa. Zdrojem komiky jsou především zabijákovy trefné glosy islandské reality – Island si v duchu pojmenuje ostrovem liliputů, Reykjavík pokřtí na město kdo-by-šel-tak- -daleko-na-sever a největší údiv mu přináší absence armády, zbraní a prostitutek (které prý po vstupu do Evropské unie bude Island nucen zavést). Nebyl by to ale severský humor, kdybychom za komičnem netušili serióznější témata, v tomto případě gangsterův chorvatský původ a s tím související traumatické zkušenosti z války v Jugoslávii.
Humor jako produkt kulturního střetu
Příchod amerického vraha s chorvatskými kořeny na Island nebo spolupráce dánského komisaře se syrským asistentem – humorné situace v severské literatuře s oblibou vznikají při střetu dvou odlišných kultur. Zdrojem komiky přitom není jen samotná konfrontace s jinou zemí a kulturou, ale i stereotypy a předsudky.
Expertem na tento typ humoru je švédský spisovatel Mikael Niemi. Děj svých románů zasazuje do rodného kraje Tornedalen, ve kterém se prolíná švédská, finská a laponská kultura a zároveň zde dochází ke generačnímu střetu staré lidové tradice s vymoženostmi moderní doby. Niemi, který ve svém stylu humoru občas sáhne po peprnějších výrazech a bývá proto někdy kritizován za vulgárnost, využívá ve svých dílech jak jazykové komiky dané paralelním působením švédštiny a finštiny (postavy jeho románů mluví podivně znějící směsicí obou jazyků), tak situační komiky vzniklé z reálného střetu dvou kultur. A nemusí se vždy jednat o švédský a finský svět, zmiňme například epizodní situaci v úspěšném románu Popmusic z Vittuly (č. 2003), ve které vede kázání hostující pastor z Konga, na jehož vzhled a chování není severošvédské městečko šedesátých let připraveno. Díky drsnému prostředí, ve kterém se Niemiho příběhy odehrávají, získává humor v jeho knihách zvláštní odstín – není jen prostředkem pobavení, ale pomáhá i vyvážit melancholii, kterou s sebou drsné a pochmurné podnebí na severu přináší. Humor je prostě nástrojem přežití.
Dalším příkladem humoru plynoucího z kulturního střetu je román norského spisovatele Erlenda Loeho Fakta o Finsku (č. 2009). Hlavní postava dostane od finské ambasády za úkol napsat cestopisnou brožurku o Finsku, aby se v zemi zvýšil počet norských turistů. Háček je však v tom, že protagonista v této zemi nikdy nebyl, nic moc o ní neví, nerad cestuje, bojí se vody a nemá peníze, aby si opatřil knihy s informacemi. Nosným prvkem komiky je nejen předsudky zatížený pohled Norů na Finy a obráceně, ale i každodenní strasti v životě hlavního hrdiny, který svou svérázností a lehkou zlomyslností vzdáleně připomíná postavu Mr. Beana. Erlend Loe je autorem řady dalších knih s osobitým absurdním humorem (například Naivní. Super., č. 2005, Doppler, č. 2007 nebo Tiché dny v Mixing Part, č. 2010), díky nimž je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů současné severské humoristické literatury. Pro jeho styl, tzv. nový naivismus, je charakteristická kombinace jednoduchého stylu a oproštěné syntaxe (i když právě Fakta o Finsku se vyznačují rozvětvenou a myšlenkově rozvedenou skladbou, což má korespondovat s plynutím vody), ironie a zmíněného svérazného humoru.
Humor (nejen) pro děti
V české anketě o nejlepší dětskou knížku, pořádané v roce 2011, vyhrála kniha Děti z Bullerbynu švédské autorky Astrid Lindgrenové. Je možné, že pokud se anketa za několik let či desetiletí bude opakovat, umístí se na předních místech řada dalších severských autorů – dětské knihy jsou po detektivkách druhým zásadním literárním produktem Severu. A i ty jsou plné humoru, ovšem v žádném případě primitivního či primárně dětského. Seveřané totiž berou děti spíše jako malé dospělé, takže humor v dětských knihách účelově nezmírňují, používají ironii a nebojí se ani černého humoru odkazujícího k vážnějším tématům.
Jedním z nejslavnějších současných autorů dětských knih je norský spisovatel Jo Nesbo, který je paradoxně také ikonou severského krimi. Jeho série příběhů s postavou doktora Proktora (česky zatím vyšly knihy Doktor Proktor a prdicí prášek, 2012, Doktor Proktor a vana času, 2012, Doktor Proktor a konec světa. Možná…, 2013, a Doktor Proktor a velká loupež zlata, 2013) se opírá především o situační a jazykovou komiku, nad kterou se s oblibou pousmějí i dospělí. Nesbøův humor nestaví na absurditě nebo ironii jako většina výše zmíněných titulů, ale na odvážné fantazii a slovních hříčkách (např. astronaut používající prdicí prášek = prdonaut, jméno hada = Anna Konda). Zároveň zde humor díky situační komice získává příchuť groteskna. Postava Bulíka oplývá i jistou dávkou sebeironie, která jí slouží jako obranný štít proti uštěpačným poznámkám k jeho drobounkému vzezření. Malý sebeironický Bulík jako by symbolizoval „malé“ sebeironické Norsko – Nesbø si občas neodpustí kousavou poznámku vůči své domovině: například když velitel pevnosti zjistí, že nemá střelný prach pro odpálení salv u příležitosti oslav 17. května, největší strach má z toho, že se lidé ve světě budou té malé zemičce nahoře na severu posmívat. Komické vyznění situace nebo postavy je podtrženo osobitými ilustracemi Pera Dybviga, díky nimž se humor v knihách o doktoru Proktorovi stává doslova nepřehlédnutelným.
Nápadité ilustrace hrají důležitou roli i v dalších humorem protknutých dětských knihách, ať se již jedná o komiks Tatu a Patu určený pro mladší čtenáře, který vytvořili finští autoři Aino Havukainenová a Sami Toivonen (česky vyšlo Tatu a Patu – superhrdinové, 2013, a Tatu a Patu – vesmírné dobrodružství, 2013), či o díla již zmíněného Erlenda Loeho. Právě jeho styl humoru v knihách pro děti je označován za nejvíce „dospělý“ – hlavní hrdina není dětská postava, ale trošku jednodušší a naivní otec rodiny Kurt. Od výše zmíněných dětských knih se Loeho série (česky vyšlo Ryba, 2009, a Kurtovi přeskočilo, 2012) liší tím, že je přístupnější věkově širšímu publiku, skrze postavu Kurta pracuje s naivitou jako zdrojem humoru a odkazuje i k vážnějším tématům. Autor se zároveň příliš nevzdaluje svému osobitému stylu psaní projevujícímu se snahou vyprávět jednoduše o složitých věcech. Humor v knihách o Kurtovi nevede pouze k pobavení, má i nenásilný vzdělávací charakter, viz například vtipně podané světové reálie, se kterými se Kurtova rodina, cestující na rybě, setkává (New York jako město vysokých domů a vystresovaných lidí, Brazílie jako země pláží a podobně). Erlend Loe se vzpírá grotesknosti, kterou považuje za nedobrou podobu humoru v dětské literatuře, a raději pracuje se sarkasmem, což je v tomto literárním žánru neobvyklé. Jeho knihy pro děti lze v podstatě chápat jako texty ironizující takovou dětskou literaturu, která je podle autora nudná a zbytečně moralizuje. Loeův stejně jako Nesbøův osobitý humor v dětské literatuře se tak stává výraznou inovací, která udává trend v jejím současném vývoji.
Švédský bestseller
Nelze psát článek o humoru na Severu, aniž bychom zmínili jednu z nejslavnějších humoristických knih současnosti, švédský bestseller Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (č. 2012). Příběh o staříkovi na útěku před oslavou jubilea a později i před policií je ukázkovým příkladem severského humoru.
Z Boreckého čtyř stupňů komična román nejlépe vystihuje absurdita, neboť řadu situací, do kterých se hrdina během svého života bohatého na události dostává nebo dostal, nelze nazvat jinak než absurdní. Nechybí ani černý humor měnící se místy v cynismus (například při odklízení mrtvol, které za sebou stařík s novými přáteli neúmyslně zanechává), stejně jako suchý humor probleskující ve staříkových trefných bonmotech. Ironický je především pohled na moderní dějiny, na kterých se hrdina nechtěně podílel, a vzhledem k názvu románu bychom dokonce mohli uvažovat o parodii na Larssonovy thrillery typu Muži, kteří… a Dívka, která… V textu se objevuje i kousavá satira, především ve formě společenské kritiky zaměřené například na mocí posedlé politiky.
Severský humor je nosným prvkem Jonassonova románu a základem jeho fenomenálního úspěchu. Podle některých kritiků je Stoletý stařík díky fantazii a neotřelým nápadům Pipi Dlouhou punčochou pro dospělé. Oba protagonisty pojí nejen určitá bezstarostnost, touha po dobrodružství nebo kupa nových přátel včetně jednoho zvířecího (u Pipi je to kůň, u staříka slon), ale právě i podobný styl humoru, kterým autoři své postavy obdařili. Srovnání se nabízí i se současným nejúspěšnějším finským autorem Artem Paasilinnou. Jeho romány oplývající nahořklým humorem byly Jonassonovi dozajista inspirací, ve Stoletém staříkovi je tento nestor finské humoristické literatury dokonce přímo zmíněn. Paasilinnův humor je krajní verzí severského humoru, obzvlášť drsný a suchý, a tedy ne pro každého (za vše hovoří již názvy některých děl – česky vyšlo deset románů, například Stará dáma vaří jed, 2005, Autobus sebevrahů, 2006, nebo Les oběšených lišek, 2006).
Vtipná tečka na závěr
Cesta po stopách humoru na Severu ukázala, jak různé podoby a odstíny tento fenomén má – od jemně ironických až po černě absurdní. Stejně různorodě se může projevit i v literatuře – od lidového humoru, zaměřeného na široké publikum, až po komiku skrývající se v detailu. Humor zároveň není výsadou jen humoristické literatury, ale nenápadně pronikl i do krimi či dětských knih. Ačkoliv byl v této eseji kladen důraz na prózu, humor se samozřejmě objevuje i v severské poezii (například v básních Bennyho Andersena či Jana Erika Volda) a dramatu (zmiňme například typickým severským černým humorem oplývající Řemeslníky dánské autorky Line Knutzonové, které již třetí rok s úspěchem uvádí Švandovo divadlo) – humor je prostě rozsáhlý fenomén, který lze těžko nějak uspokojivě rozškatulkovat. Je tedy jasné, že uvedený výčet autorů a děl si v žádném případě nedělá nárok na úplnost, ale je pouhou špičkou ledovce v moři severské humoristické literatury.
A na závěr ještě jeden severský vtip, který zabodoval na mezinárodní scéně. V roce 2009 vyhlásil časopis Reader’s Digest soutěž o nejlepší vtip na světě. Své příspěvky zaslali lidé z třiceti zemí a na základě hlasování čtenářů z celého světa zvítězil vtip ze Švédska, ve kterém dozajista najdete některé zmíněné rysy severského humoru: Elegantně oblečený muž ze Stockholmu si přijede na venkov trochu zalovit. Zamíří a střelí kachnu. Pták ovšem dopadne na dvůr sedlákovi a ten prohlásí, že patří jemu. „To tedy ne, to je moje kachna,“ trvá lufťák na svém. Žádný z nich nechce ustoupit, sedlák tedy navrhne, že by svůj spor mohli vyřešit postaru: „Strejcovským kopem.“ „Čím?“ „Já vás vší silou kopnu do rozkroku a pak vy uděláte to samé mně. Kachnu dostane ten, kdo bude míň řvát.“ Elegán s návrhem souhlasí. Sedlák se tedy napřáhne a vší silou ho kopne do přirození. Muž se zhroutí na zem a dvacet minut leží bez hnutí. Nakonec se mu podaří vstát, zalapá po dechu a prohlásí: „Dobře, teď jsem na řadě já.“ „Ba ne,“ povídá sedlák a klidně se otočí k odchodu. „Tady je ta kachna.“
Poznámky:
1. Borecký, Vladimír. Teorie komiky. Praha: Hynek, 2000. 25–41. [Zpět]