Ivan Malý
Guenassia, Jean-Michel. Vysněný život Ernesta G.
Z francouzského originálu Vie rêvée d’Ernesto G. (2012) přeložila Helena Beguivinová.
1. vydání. Praha: Argo, 2014. 403 stran.
Spisovatel Jean-Michel Guenassia, u nás známý románem Klub nenapravitelných optimistů, se pokusil v novém díle navázat na předchozí úspěch. Využívá k tomu některé momenty, postavy i dějové úseky z předchozího románu, jeho nová kniha má však širší časový záběr. Jako ústřední postavu příběhu totiž využívá osobnost, která prožije všechny zlomové okamžiky dvacátého století. Skrz postavu českého, respektive židovského lékaře Guenassia vypráví o událostech nejen české, ale i evropské historie dvacátého století. Lékař má řadu pozoruhodných vlastností: vedle toho, že je nadán pro studium lékařských věd, je také talentovaným, výjimečným tanečníkem se zálibou v tangu. Díky tangu propadne dobové hudební hvězdě Carlosi Gardelovi, jehož hudba se pak stává neoddělitelnou součástí lékařova života. Má však i svou Achillovu patu – špatnou paměť na tváře, která mu zkomplikuje nejeden okamžik jeho bouřlivého mládí.
Ústřední postavou románu je tedy pražský rodák Josef Kaplan, který se vlivem rodinné tradice stane lékařem, uprostřed třicátých let odejde studovat do Paříže a odtud následně odchází do Pasteurova institutu v Alžíru. V době druhé světové války ho před transportem zachrání alžírské bažiny, kde vyvíjí léky proti malárii a zažívá niterné projevy samoty ve formě extáze i existenciální tíže. Po válce se Kaplan se snoubenkou Christine vrací do Československa. Stane se poslancem a univerzitním profesorem, ale realita padesátých let ho donutí k odchodu z veřejného života a k určité vnitřní emigraci, která ho zavádí až do odlehlého sanatoria.
Guenassia si jako Francouz dal těžký úkol; informace k tématu čerpal z rozhovorů s českými emigranty v Paříži, z internetu, krásné literatury a českých filmů. Vytvořil tak v podstatě virtuální obraz české reality založený na sekundárních zdrojích; v době psaní románu Prahu ani Čechy vůbec nenavštívil. Můžeme proto říci, že Guenassia vycházel ze stereotypního obrazu české kultury a historie, nikoli z reálného zážitku či osobního poznání skutečnosti.
S tímto arzenálem vytvořil ireálný příběh nekafkovského Josefa K., který jako vypravěč líčí seznam událostí svého století. Nutno podotknout, že se při psaní vyvaroval některých klišé a jeho vnímání českých specifik je věrohodné. Z francouzského Alžíru přijíždí do Prahy ve chvíli, kdy se v Československu postupně začíná budovat nová (socialistická) republika. Posléze se ocitá v pohraničním sanatoriu, kam mu jednoho dne uprostřed šedesátých let přivezou – jako jedinému odborníkovi na tropické infekční choroby v zemi – VIP pacienta. Tím je zbědovaný Ernesto Guevara, který se v roce 1966 opravdu v Československu po návratu z neúspěšné mise v subsaharské Africe léčil. Josef Kaplan, který by již v této době mohl rekapitulovat svůj dosavadní život s odstupem, je postaven do nové role. Léčba slavného revolucionáře se vyvine ve více než atraktivní epizodu – v sladkobolný, potažmo „gardelovský“ příběh, který na základě několika tradovaných informací či mýtů Guenassia vyfabuloval. Tato část knihy je zřejmě pro autora velice podstatná, sám Guenassia přiznává, že v okamžiku, kdy se dozvěděl, že Guevara v roce 1966 v Československu pobýval před svou poslední a pro něj tragickou misí, bylo rozhodnuto, že jeho kniha se bude odehrávat v Čechách. Gardelovská love story revolucionáře s Kaplanovou dcerou Helenou v kulisách Prahy však čtenáře hodně nutí zatnout zuby. Sám Guenassia v této zvláštní části vidí podstatu či pointu celého románu. Pro Magazín Hospodářských novin 6. června letošního roku dokonce uvedl: Guevara pochopí, že mohl být Kaplanem. Helena, to je jeho sen o obyčejném životě… konfrontace dvou hrdinů – bezejmenného a slavného. Vysněný život Ernesta G. by tak bez tohoto podstatného intermezza nemohl vzniknout.
Vyprávění však působí svižně, autor se zjevně snažil nejen obstát při líčení českých reálií a dobových souvislostí, ale i v množství zpracovaných témat, aby dokázal popsat komplikovanost evropských dějin dvacátého století z českého pohledu. A to je velký úkol. Věřím, že by čtenář uvítal, kdyby tyto dějiny neviděl často jen z okna rychlíku, ale kdyby se mohl i zastavit a prožít si vybraný okamžik či problém pomalu a z více úhlů. Možná by i takto odvážně koncipované dílo mohlo být pojednáno raději v určitých výsecích a umělecká i dějová šíře a hloubka by tak čtenáře zasáhla více. Josef Kaplan se totiž potuluje muzeem své paměti s vervou, ale někdy jen po povrchu. Určitě by si raději poseděl v koutu kavárny, vzpomněl si v klidu na ty nejskvělejší okamžiky svého života a mohl by říct slovy svého tvůrce, že když člověk dělá, co chce dělat, nemá litovat.