Konstantinos Tsivos
V prosinci loňského roku zemřel v Soluni po dlouhodobé nemoci Karolos Tsizek (Karel Čížek), řecko-český grafik, designér, překladatel, univerzitní učitel a literát, který představoval snad posledního mohykána mnohonárodnostní a kosmopolitní soluňské umělecké scény. Karolos Tsizek patřil mezi nejbližší spolupracovníky Nikose-Gavriela Pentzikise, gurua soluňské literární školy, ale také nerozlučné dvojče básníka Dinose Christianopulose či spisovatele Jorgose Ioannua, zkrátka těch nejlepších literátů metropole severního Řecka. Díky němu se mohli řečtí čtenáři seznámit s dílem Jaroslava Seiferta, Karla Čapka, Jiřího Wolkera, Josefa Hory, Jana Skácela a dalších nejen českých, ale i slovenských a italských autorů.
Karolos Tsizek se narodil v roce 1922 v italské Brescii. Jeho rodiče pocházeli z Prachaticka. Otec pracoval po první světové válce v Itálii jako mechanik v textilním průmyslu. Několik let po jeho narození se rodiče vrátili do Jižních Čech, a tak absolvoval první třídu základní školy ve Volyni. V roce 1929 se rodiče se sedmiletým Karolosem odstěhovali do Soluně. Jeho otec tam nastoupil do textilní továrny zámožné židovské rodiny Modianových a Karolos začal chodit do tamější italské školy. Tsizek zůstal věrný Soluni až do své smrti. Do rodných Čech přijel pouze jednou, a to jen na několik dní: v roce 2002 přijal pozvání Ministerstva zahraničních věcí ČR, které mu na podnět Vladimíra Zavázala, tehdejšího velvyslance ČR v Athénách, udělilo cenu Gratias agit. Tehdy jsem měl příležitost ho poznat osobně.
Setkali jsme se v malém hotelu v Praze 6, kde byl ubytován i se svou druhou manželkou, básnířkou Mariettou Karajannisovou. Navštívil jsem ho společně s dnes již zesnulým historikem a balkanistou Pavlem Hradečným. Panu Tsizkovi bych vůbec osmdesát let nehádal. Vypadal mladě a energicky, stál vzpřímeně, na řecké poměry byl vysoký. Fyziognomicky se však od svých českých krajanů lišil. Přestože v Čechách nebyl přes sedmdesát let, jeho čeština byla bezchybná a plynulá, nesla jen náznak řeckého přízvuku. Vyvstává tedy otázka, zda rok chození do volyňské školy stačil k tomu, aby tohoto člověka vybavil tak dokonalou češtinou, aby mohl po zbytek svého života nejen bezvadně mluvit, ale dokonce i dokonale překládat do řečtiny.
Meziválečná Soluň s velkou komunitou sefardských Židů, známá též jako středomořský Jeruzalém, s dalšími Levantinci a desítkami tisíc řeckých uprchlíků představovala sice hospodářsky chudé, avšak kulturně bohaté velkoměsto. Byla živnou půdou pro mezinárodnostní a mezikonfesní přátelství. V takovém prostředí vyrostl také Karolos Tsizek. Po absolvování italského gymnázia začal studovat historii a archeologii na Aristotelově univerzitě v Soluni a poté italskou filologii na téže univerzitě. Krátce po získání diplomu začal na italské filologii sám působit jako lektor. Skutečnost, že Karolos Tsizek získal řecké občanství až roku 1987, přestože o něj požádal již v roce 1964, mu znemožňovala, aby na univerzitě usiloval o normální akademickou kariéru nebo o status zaměstnance ve státní správě. K zajištění živobytí vykonával několik povolání současně: působil jako lektor na univerzitě, pracoval jako grafik pro různé časopisy a publikace, předkládal do italského jazyka nebo tlumočil do češtiny během mezinárodního soluňského veletrhu. K těmto zaměstnáním přistupoval velmi zodpovědně, protože, jak sám napsal, jen výsledky dobré práce mohou překonat zkázu času.
Víme tedy, že jeho mateřštinou byla čeština, jeho vzdělání italské a řecké a až do vypuknutí druhé světové války žil v kosmopolitní Soluni. Válka úplně změnila složení soluňského obyvatelstva, zejména židovské komunity. Tsizek přišel o mnoho kamarádů, kteří byli deportováni do Osvětimi. Jeho rodina měla co dělat, aby se vůbec uživila. Z této těžké doby pochází Tsizkovo přátelství s hrstkou největších soluňských intelektuálů, kteří se pravidelně scházeli v lékárně Nikose-Gavriela Pentzikise. Karolos Tsizek ihned po skončení války začal působit jako vedoucí grafik v literárním časopise Kochlias (Lastura). Od 50. let se pravidelně účastnil různých výstav v oblasti grafiky a designu v Řecku i v zahraničí. Pravidelně také sám svou grafickou tvorbu vystavoval. V roce 1958 se stal art directorem literárního měsíčníku Diagonios, (Úhlopříčka) který až do roku 1995 vydával jeho kamarád Dinos Christianopulos.
V době občanské a poté dlouhé studené války se postavení pana Tsizka v řecké společnosti výrazně komplikovalo. Po roce 1948, tedy krátce poté, co v Československu zvítězili komunisté, zatímco v Řecku v krvavé řecké občanské válce zvítězila extrémní pravice, zůstává Karolos Tsizek v Soluni držitelem československého pasu, který mu umožňuje jen a pouze pobyt v Řecku. Pro československou byrokracii Karel Čížek představuje podezřelou osobu, eventuálního spolupracovníka řecké Bezpečnosti, zatímco pro řeckou Bezpečnost Karolos Tsizek zůstával občan pocházející z nepřátelského tábora. Proto také vyřízení jeho žádosti o získání řeckého občanství trvalo neuvěřitelných třiadvacet let! Různé trable s řeckou byrokracií líčí Tsizek ve svých autobiografických povídkách. Psal v nich o tom, jak se snažil pohřbít otce na pravoslavném hřbitově, ačkoliv byl jeho otec „bez vyznání“, a jak se to snažil vysvětlit řeckým úředníkům. O všech svých problémech psal s nadhledem a humorem, bez zlosti a zášti.
Aby dokázal v takové atmosféře přežít, byl nucen ke kompromisům, které nijak nesouvisí s jeho životním postojem. Řecko například až do roku 1982 neznalo institut občanské svatby. Aby se mohl Tsizek oženit se svou první manželkou Korinou, musel se nejdříve nechat pokřtít v pravoslavném kostele. Křest se konal 23. dubna 1957 a za kmotra mu tehdy šel dnes známý spisovatel Jorgos Ioannu. Přijal jméno svatého, který připadal na tentýž den, tedy svatého Jiřího (řecky Jeorgios). V soluňské společnosti však zůstal až do konce svého života známý pod jménem Karolos. Jméno Jeorgios přijal rovněž na počest bratra své budoucí manželky, který nosil totéž jméno a kterého zabili nacisté v době okupace za odbojovou činnost.
Spisovatel jedné knihy
Může se někdo, kdo napsal pouze jednu jedinou knihu, honosit titulem spisovatele nebo básníka? Případ Karola Tsizka dokazuje, že nejspíš ano. Přestože celý svůj život prožil ve společnosti básníků a spisovatelů, sám se rozhodl vstoupit na toto pole až ve velmi pozdním věku. Teprve v roce 2005 vydal svou básnickou prvotinu Stihi erota ke ajapis (Verše milování a lásky). Velkou pozornost však vyvolaly v minulém roce jeho povídky I limnothalassa tis Jeorjikis Scholis (Slané jezero Zemědělské školy), které vyšly jen půl roku před jeho úmrtím. V této knížečce se šesti povídkami Karolos Tsizek shrnuje svůj život v Řecku a zároveň bilancuje vývoj ve své rodné vlasti, v Československu. Názvy jeho povídek jsou velmi výmluvné: I limnothalassa tis Jeorjikis Scholis (Slané jezero Zemědělské školy), O thios Cais ke to telos tu sympatriotismu (Strejda Cais a konec krajanské sounáležitosti), Athriskia (Bez vyznání), Josef Ressel, Veludini Epanastasi (Sametová revoluce), Stisimo xenu peripteru (Výstavba cizího pavilonu). Nejedná se pouze o běžný počin, který doplňují jeho vynikající grafiky, ale o originální tvorbu dokazující autorovu literární zralost a osobnostní charisma.
Vycházeje ze svých životních zkušeností popisuje Karolos Tsizek strhující události, ale i rutinu každodennosti v obou svých vlastech. Z jeho příběhů se vynořuje zapomenuté prvorepublikové vlastenectví, opravdová hrdost na výdobytky demokratického Československa, pocit, že každý krajan je reprezentantem vyspělé a svobodné země s bohatou kulturou. Tsizek prokládá své vyprávění spoustou vedlejších vět, ve kterých neznalému řeckému čtenáři nenuceným a humorným stylem vysvětluje poměry a dějinné souvislosti ve střední Evropě. Ve dvou úvodních povídkách autor popisuje své mládí v Soluni. Vypráví o svých zvycích, které působily na Balkánce nezvyklým dojmem, neboť on podnikal výlety a stanoval v přírodě, zatímco pro Řeky je výlet vždy spojen s dobrým jídlem, nejlíp vedle nějakého pramene s osvěžující, trávení prospěšnou vodou.
V povídce O thios Cais ke to telos tu sympatriotismu se autor zaměřuje na malou československou komunitu, která neformálně fungovala v předválečné Soluni. Popisuje krátkodobé nebo příležitostné soluňské pobyty různých krajanů, které dal dohromady společný jazyk a pocit sounáležitosti. S nostalgií vzpomíná na obědy s omáčkami a domácími knedlíky, které společně jedli pod horkým řeckým sluncem nebo vedle Thermajského zálivu. Všímá si i změny, která přišla s rokem 1948. Pocit nepokryté a spontánní radosti, které měl dosud ze setkání s krajanem, se změnil, začala převládat obezřetnost, podezíravost a strach ze Státní bezpečnosti. Ač sám neprožil ani jediný den v komunistickém Československu, z pozice příležitostného tlumočníka při přípravě československého pavilonu na proslulém soluňském veletrhu velmi trefně reflektuje na různých situacích tragikomické chování soudružských delegací. Naučí se na první pohled rozeznávat práci „kádrováků“ a odhaluje prázdnotu proklamovaných stranických hesel o bratrství a rovnosti v řeckém spotřebitelském ráji.
Stejně výstižně Tsizek psal o polistopadovém vývoji v Československu. Řecké čtenáře vtipně poučoval o tom, že lodní šroub nevynalezl nikdo jiný než Josef Ressel, který také pocházel ze země bez moře. Tyto příběhy byly velmi kladně přijaty nejen řeckou čtenářskou veřejností, ale i literárními kritiky. Během šesti měsíců bylo napsáno asi dvacet vesměs velmi pochvalných recenzí. Karolos Tsizek v nich byl označen nejen za mnohostranného umělce, ale i za tvůrce, který zdědil mnoho ze skvělé středoevropské literární školy. Tsizek se přes svůj vysoký věk a opožděnou proměnu na literáta prokazuje jako naprosto aktuální literát schopný dojmout čtenáře těch nejrůznějších generací, napsal například ve své recenzi známý řecký literární kritik Vangelis Hatzivasiliu.
Tsizek a jeho výtvarné dílo
Karolos Tsizek vstoupil na uměleckou scénu především jako výtvarník. Více než čtyřicet let bylo jeho jméno a dílo spojeno s už zmiňovaným literárním časopisem Diagonios. Kromě toho graficky zpracoval a ilustroval všechny básnické sbírky svého souputníka Dinose Christianopulose. Později dostal příležitost navrhnout řadu dalších knižních obálek, mezi nimi i řecký překlad známého románu Most přes Drinu nositele Nobelovy ceny Iva Andriće.
Svou první malbu veřejně vystavil těsně před koncem německé okupace, v září v roce 1944, v jednom soluňském květinářství spolu s dalšími vrstevníky. Později začal svá díla vystavovat pravidelně, ať už v Řecku, nebo v zahraničí, kde získal řadu cen.
Když jsem ho poprvé navštívil v roce 2005 v jeho skromném bytě, bydlel se svou druhou manželkou Mariettou kousek od soluňského mola. Z balkonu měl výhled na moře. Spousta knih a také všudypřítomné obrazy, většinou jeho vlastní tvorba – koláže a monotypy s geometrickými tvary na mě udělaly velký dojem. Tehdy měl starost o to, co se s nimi stane po jeho smrti. Už tenkrát uvažoval, že někomu svá výtvarná díla daruje. Volba nakonec padla na Makedonské muzeum moderního umění, které mu těsně před smrtí uspořádalo retrospektivní výstavu s názvem Karel Čížek: 7 Decades – A Historical Retrospective of his Work a současně vydalo i obsáhlý katalog, ve kterém je prezentováno jeho výtvarné dílo.
Tsizek byl jako výtvarník zcela samouk. Vnitřní pohnutí mě nejdřív nutilo, abych se vyjadřoval prostřednictvím výtvarného umění, a to tím, že jsem zpočátku opisoval nebo si půjčoval nápady od ostatních. To, že používám nejrůznější techniky, je dáno tím, že nejsem systematický malíř, abych od počátku prosadil nějakou osobitou formu tvorby. Navíc moje fantazie i moje vlastní já jsou velmi rozptýlené. Moji pozornost přilákají náhodné věci a pak na těch náhodných nápadech začínám tvořit. Skutečnost, že studoval výtvarné umění „svépomocí“, nijak nesnižovalo jeho schopnost se kvalifikovaně vyjadřovat k dílům klasických nebo moderních výtvarníků. Podle všeho byly jeho znalosti v tomto směru výsledkem dlouhého pozorování, ale i hlubokého studia. Tsizek se jako umělec nerad předváděl. Ale pokaždé, když jsme se s ním sešli, ačkoliv se mu blížila devadesátka a komunikoval jen s obtížemi, dával najevo, že jsme v centru jeho pozornosti a nesnažil se změnit téma.
Od doby, kdy jsem se s panem Tsizkem a s jeho ženou seznámil, jsem pravidelně každé Vánoce nebo Velikonoce dostával přání v podobě vlastnoručně namalovaných pohlednic nebo osmi-, čtyř- nebo jen dvoustránkových přání, kde byla na první straně umístěna jeho malba, koláž nebo fotografie a na dalších pak vytištěna česká nebo slovenská báseň v jeho překladu do řečtiny spolu se stručným životopisem autora. Součástí této letité sbírky byli Jan Skácel a Josef Hora, Jiří Wolker a Fráňa Šrámek, Dalibor Pešek a Petr Bezruč, František Gellner a Vladimír Holan, Ján Zambor a Milan Rúfus. Bral jsem to jako bláznivý vystřelek ze strany laskavého a sympatického, ale přece jen už hodně starého člověka. Těsně po zprávě o jeho smrti jsem narazil na nedávný rozhovor s ním, ve kterém mimo jiné mluvil právě o tomto „výstředním zvyku“ s vánočními pohlednicemi, jehož motivy mohly být erotické, geometrické nebo jiné. Tvořil jsem je s velkou precizností a pak jsem je poštou posílal svým kamarádům. Tedy čistě osobní použití. Tím, že jsem něco vytvořil vlastnoručně, což vyžadovalo spoustu času, hodiny práce, jsem chtěl svým kamarádům ukázat, jak moc si jich vážím.