Vera Kaplická Yakimova

Dimitrova, Kristin. Ráno hráče karet.
Z bulharského originálu Sutrinta na kartoigrača (2008) přeložil Ondřej Zajac.
1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 2013. 100 stran.
 

Ve své knize Umění překladu Jiří Levý odkazuje na soubor voleb, které se nabízí každému překladateli. [1] Každá z nich se pojí s určitou základní otázkou teorie překladu. Pro čtenáře tyto otázky mohou občas vypadat jednoduše a jasně, například „překlad může k originálu něco přidávat nebo z něho něco vynechávat“ a „překlad by neměl nikdy k originálu nic přidávat a nic z něho vynechávat“. Čtenář by se mohl s podivením zeptat – jak by mohl překladatel něco přidávat? A hned by si i sám odpověděl – samozřejmě, že nic přidávat nesmí. Zastavíme-li se však u slovíčka „něco“, můžeme se zamyslet třeba nad tím, zda toto „něco“ může být poznámkou pod čarou, vysvětlením slova, odkazu, nebo možná jen výrazem, které nahradí jinak nepřevoditelný jev? Anebo „překlad veršů by měl být proveden v próze“ a „verše by měly být překládány ve verších“, není to samozřejmé, že každý překlad musí udržovat strukturu původního textu? Pokud je v originále jamb, má být v překladu také jamb, nebo ne? Vezměme si pro příklad třeba kanonické dílo české literatury, Máchův Máj. V dějinách české literatury má Máj výrazné postavení ve vývoji verše tím, že experimentuje s použitím jambu v české poezii. Když přemýšlíme o tom, jak přeložit Máj do bulharštiny, narazíme na překladatelský oříšek. Jamb má v bulharské poezii neutrální pozici a bývá identifikován jako běžný sylabotónický rytmus. Máj by tak byl napsaný a recipovaný v nejrozšířenějším rytmu a tím by ztratil jednu ze svých strukturních specifik, rytmickou inovaci. Pokud by se překladatel rozhodl rytmus změnit, ztratila by se doslovná ekvivalence.

Problémů můžeme najít více, ale já se zde zaměřím na jinou dvojici. Tato volba zní následujícím způsobem: „překlad se má dát číst jako originál“, nebo „překlad má být čten jako překlad“. Jinými slovy, můžeme se zeptat, zda číst knihu Ráno hráče karet jako originál, který patří do české literatury, či jako překlad, který zůstává vázán na původní kontext. V této recenzi se pokusím o oboje.

Ráno hráče karet jako překlad

Číst sbírku jako překlad pro mě znamená na jednu stranu hodnotit ji jako výsledek překladatelské práce a na straně druhé vnímat její vztah k původnímu kontextu.

K první otázce. Domnívám se, že Ondřej Zajac už zaslouženě získal pozici úspěšného překladatele bulharské poezie. Jeho překlad poezie Georgiho Gospodinova se vyznačuje jemností a přesností, styl překladatele se spojil se stylem autora a tím tvoří pro čtenáře ideální podmínky na vstup do Gospodinova světa. Zde se překladatel též ukazuje jako schopný a pozorný posluchač a citlivý tvůrce. Básně, které často porušují strukturu veršů, obsahují velké množství komplexních metafor a odkazy ke kulturní encyklopedii evropské kultury nemusí být pro překladatele snadné sousto.

Zdá se však, že Zajac se zatím ve své překladatelské tvorbě zaměřuje převážně na autory, kteří se literatuře věnují profesionálně. Mám na mysli tvůrce, včetně Dimitrové, kteří buď působí na univerzitě, píší do literárních časopisů a novin, nebo jsou nakladatelé. I když jsou tito autoři (nejčastěji jsou to autorky) velice uznávány, jejich poezie je specifická a směřuje k obdobné poetice a tématice. Bylo by zajímavé a přínosné pro bulharskou literaturu v Čechách pokusit se ukázat i jinou tvář současné bulharské poezie. Může to být například Toma Markov, Stefan Ivanov a další „rychlí“ autoři [2], anebo jiný z mnoha směrů v současné bulharské poezii. V každém případě je Zajacův přínos pro propagaci bulharské literatury v Čechách neocenitelný a pevně doufám, že i nadále bude nabízet českému publiku podnětné překlady.

Pokud zůstaneme u čtení knihy Ráno hráče karet jako překladu, chtěla bych představit své bulharské čtení této knihy. Mohla bych číst Dimitrovou v současném kontextu bulharské literatury, ale čtení provokovalo jiný vztah. Připomněla mi svým zaměřením na věci a věcnost Atanase Dalčeva a jeho rané básně. Sbírka Kristin Dimitrové začíná básní Epos: Život jako ve snu / život jako v kině / život jako promítání / na plátně – kde / jsou obrazy? kam mizí? všechny polibky po / leteckých katastrofách a potom / titulky se jmény herců a / hlavních hrdinů? / kam odcházíte hrdinové? / co se stane s vašimi jmény? / zůstává bílé plátno / převážně bílé, jen se záplatou v rohu / sál je veliký a příjemně chladivý / sál je hluboký a nejasný / narozdíl od titulků / nechce se mi odejít. (9)

I další básně, například Po zhroucení babylonské věže, Co mám po ruce, Solve et coagula či Čtrnáctideník Kultura se stěhuje, jsou zaměřené na věci a detaily, které nás obklopují, současně nás však zrazují, jsou tu a někde velice daleko, skličují nás, či jen zaznamenávají naši nepřítomnost. Tam, kde je Dalčevův lyrický subjekt zároveň schopen cítit věcnost věcí kolem, ale je už vně kategorie přítomnosti (například v básni Povídka: A majitelem toho domu jsem já sám, / nikdo v něm nežije, / však já sám také nikam neodjel / a odnikud se nikdy nenavracel zpět. [3]), u Dimitrové je pořád na pomezí. Její lyrický subjekt nechce odcházet, stejně jako v básni Tati: Ale ještě mám barvy, / abych dala každé / hodině jméno (45). Subjekt zde pozoruje svět a jeho rozklad či nejistotu, ale pořád existuje možnost, aby se do něj zapojil. Dimitrova tak podle mne novým způsobem rozvíjí Dalčeva, i když s podobnou citlivostí pro věcnost světa.

Ráno hráče karet jako originál

Pokud bychom vystoupili z bulharského kontextu a zaměřili se na básnickou sbírku bez konotací tradice, tedy podle druhé možnosti Levého překladatelské volby – čtení překladu jako originálu –, mohli bychom zaznamenat několik specifik této knihy. Jedním z nich je jazyk podaný jako paměť, jako encyklopedie kulturních odkazů. Dimitrova často vplétá do svého psaní mytologické události, jako například v básni Rytina: V jisté utopii si / princové stavěli loďky / a vzájemně se navštěvovali. / Po nocích veslovali mezi klasy orobinců / a čekali na srpen, třináctý plat, / nové nájezdy Sabinek. / „Byly to dobré časy,“ pronesl jeden z nich – „i / portréty mívaly smysl“. (18) Podobná je situace míšení motivů i v básni Atlantida: Ochraňuj mapu / kontinentů, kde chybějí slova, odkud / příběh poutníků přichází / jako bučení, vítr, štěkot, a kde se / v zajetí rohlíků párek rozpomíná na bolest. / Jestliže jsi tam jedinkrát vstoupil, / sotva se vrátíš.“ (25) Jazyk Dimitrové je skutečně tkaninou citátů, které se prolínají a zadrhávají čtení, čemuž napomáhá i struktura veršů. Slova zadrhávají, zpomalují čtení, aby čtenář mohl rozluštit smysl a brát ohled na detaily, stejně jako lyrický subjekt.

Dalším zajímavým momentem v knize Ráno hráče karet je motiv času, který hraniční mezi včera a dnes, mezi tím, co bylo a přijde. V básni Jako porotce v soutěži pro mladé se lyrický subjekt s humorem dívá na svoje vzdálené datum narození: Voda kolem něj šplouchá, / datum se občas objeví, hned zas zmizí. (59) Stáří je pořád tak daleko, že je třeba dalekohledu, ale mládí je v těchto básních přítomné v momentkách, které zachycují vteřinu před rozpadem. Zbytek prostě prožijeme, říká básnický subjekt básně Těm, od kterých se vzdalujeme (60), ale interpretovat naše životy bychom měli podle těchto usměvavých fotek, i když je minulost už pro nás nedosažitelná. V básni Sanatorium cizí smrti můžeme najít i toto zjištění: Noviny jsou / dopisy ze včerejšího světa, který dnes zmizel / a ty nemáš šanci zjistit, co / se skutečně stalo. (36) Ale nejenom svět – i tep vlastního srdce vypráví v této básni příběh, který je obyvatelům sanatoria už neznámý.

Kdybych se pokusila zařadit Dimitrovou do českého kontextu, vtip a vztah ke každodennosti jsou dle mého názoru blízké Obyčejným nepokojům Petra Hrušky. Celkově je sbírka zajímavým pohledem do tělesnosti a časovosti, do věcí a jejich detailů. Básnický jazyk Kristin Dimitrové v překladu Ondřeje Zajace je zaměřen sám do sebe i do dějin kultury tak, že se nejsoukromější stává obecným a obecné se ztrácí v drobnostech každodennosti.

Poznámky:

1. Levý, Jiří. Umění překladu. Praha: Československý spisovatel, 1963. [Zpět]
2. Skupina Бързалитература (Rychláliteratura), do které patřili či patří dále Radoslav Parušev, Momčil Nikolov, Bogdan Rusev ad., vznikla podle Markových slov proto, aby se literatura psala velice pomalu, ale byla čtena příliš rychle. Současný čtenář nemá čas, pořád spěchá a spisovatelé nemají nárok zdržovat. [Zpět]
3. Dalčev, Atanas. Svátky v drobných starostech. Přel. Dana Hronková a Vilém Závada. Praha: Svoboda, 1970. 14. [Zpět]



Zpět na číslo